úterý 1. ledna 2019

Významná výročí v roce 2019

v roce 59 n.l. po smrti svého manžela převzala vládu ve východní  Británii Boudicca (1960 let)
v roce 1339 se narodila česká královna Anna Svídnická, třetí manželka Karla IV. (680 let)
hned dvojité výročí má hraběnka Kateřina Stradová: narodila se v roce 1579 (440 let) a zemřela v roce 1629 (390 let)
roku 1819 byla popravena Malajská princezna Mahsuri (200 let)

1.1. oslaví 80. narozeniny herečka Michele Mercier
5.1.1589 zemřela královna Kateřina Medicejská (430 let)
5.1.1994 zemřela automobilová závodnice Eliška Junková (25 let)
9.1.1799 zemřela profesorka matematiky Maria Gaetana Agnesi (220 let)
29.1.1499 se narodila Kateřina Lutherová (520 let), manželka Martina Luthera
29.1.1919 se narodila Marina Ginesta i Coloma veteránka španělské občanské války (100 let)

6.2.1929 zemřela španělská královna Marie Kristýna Lotrinská (90 let)
14.2.1989 zemřela poslední rakouská císařovna Zita Parmská (30 let)
20.2.1949 oslaví své 70. narozeniny bývalá modelka Ivana Trumpová

9.3.1959 byla světu představena legendární panenka Barbie (60 let)
17.3.0059 zemřela římská císařovna Agripina mladší (1960 let)
17.3.1969 byla zvolena premiérkou Izraele Golda Mairová (50 let)
28.3.2009 zemřela Janet Rosenbergová, prezidentka Guyany (10 let)

13.4.1519 se narodila francouzská královna Kateřina Medicejská (500 let)
16.4.1879 zemřela Sv. Bernadetta (140 let)
19.4.1689 zemřela královna Kristýna I. Švédská (330 let)
15.4.1719 zemřela Francoise d'Aubigné (300 let)
27.4.1759 se narodila spisovatelka Marry Wollstonecraftová (260 let)
28.4. oslaví své 60. narozeniny motocyklová závodnice.

2.5.1729 se narodila královna Kateřina II. Veliká (290 let)
4.5.1929 se narodila herečka Audrey Hepburnová (90 let)
4.5.1979 byla zvolena předsedkyní Britské vlády Margaret Thatcherová (40 let)
7.5.1919 se narodila Evita Perónová (100 let)
11.5.1899 se narodila Sára Salkaházi (120 let)
24.5.1819 se narodila britská královna Viktorie (200 let)

14.6. oslaví své 50. narozeniny Steffi Gráfová
22.6.1949 oslaví své 70. narozeniny herečka Meryl Streepová
24.6.1519 zemřela Lucrezia Borgia (500 let)
27.6.1929 se narodila zpěvačka Jarmila Šuláková (90 let)

13.7. oslaví své 70. narozeniny Helena Fibingerová, držitelka světového rekordu ve vrhu koulí
28.7.1929 se narodila Jacqueline Kennedyová (90 let)

28.8.1969 oslaví své 50. narozeniny Sheryl Sandbergová

7.9.1899 zemřela spisovatelka Karolina Světlá (120 let)
8.9.1969 zemřela cestovatelka Alexandra David Néelová (50 let)
12.9.1949 zemřela botanička Izabela Textorisová (70 let)
13.9.1819 se narodila klavíristka Clara Schumannová (200 let)
14.9.1879 se narodila americká feministka Margaret Sangerová (140 let)
17.9.1179 zemřela Sv. Hildegarda (840 let)
17.9.1869 se narodila Mary Grace Quackenbos Humiston, policejní vyšetřovatelka (150 let)
19.9.1949 oslaví své 70. narozeniny modelka Lesley Lawson, známá spíše pod přezdívkou Twiggy
22.9.1939 se narodila horolezkyně Džunko Tabei (80 let)
28.9.0029 zemřela římská císařovna Livia Drusilla (1990 let)

12.10.1969 zemřela krasobruslařka Sonja Henie (50 let)
27.10.1999 zemřela herečka a moderátorka dětských pořadů Štěpánka Haničincová (20 let)

6.11.1479 se narodila královna Johana Kastilská (540 let)
8.11.1649 byla korunována královna Marie Anna Habsburská (370 let)
13.11.1899 zemřela Ulrika von Levetzow (120 let)
12.11.1929 se narodila monacká kněžna Grace Kellyová (90 let)
12.11.1994 zemřela americká atletka Wilma Rudolphová (25 let)
16.11.1989 zemřela sochařka Marie Uchytilová (30 let)
17.11.1558 zemřela královna Marie I. Tudorovna (80 let)

7.12.1979 zemřela astronomka Cecília Payne-Gaposchkinová (40 let)
21.12.1549 zemřela královna Markéta Navarská (470 let)


pátek 30. listopadu 2018

Gertrude Ederleová

(23.10.1905 - 30.11.2003)

Dnes si připomínáme 15. výročí úmrtí výjimečné sportovkyně, ženy, která jako první přeplavala kanál La Manche. Vysloužila si tím přezdívku Královna Vln. Ale na svém kontě má i další sportovní úspěchy.

Narodila se 23.10.1905 v New Yorku jako třetí z celkem šesti dětí německých přistěhovalců Gertrudy a Henryho Ederleových, vlastnících řeznictví na Manhattanu. Plavat ji v devíti letech naučil otec během pobytu na rodinné chatě na Vysočině v New Jersey. Ve dvanácti letech vstoupila do klubu Women Swimming Association, kde se pod vedením trenéra Louise Handleye začala připravovat na olympijské hry. V témže roce uplavala svůj první rekord ve volném stylu 880 yardů, čímž se stala nejmladší držitelkou světového rekordu v plavání. Během následujících let pokořila dalších 8 světových rekordů - sedm z nich během jediného odpoledne na pláži v Brightonu. Rovněž je držitelkou mnoha amerických národních rekordů.

Významného úspěchu dosáhla jako členka štafety žen 4x100 m ve volném stylu na letní olympiádě 1924 v Paříži. Individuálně získala ještě dvě bronzové medaile za třetí místo za 100 m a 400 m volným stylem. Tímto výsledkem byla zklamaná, doufala ve zlato. Přesto ale byla hrdá, že mohla být členkou tak úspěšného amerického olympijského týmu - celkem si Američané z Paříže odvezli 99 medailí.

V roce 1925 se pokusila uplavat vzdálenost 22 km mezi Battery Park a Sandy Hook. To se jí také podařilo v rekordním čase 7 hodin a 11 minut. Tento rekord držela plných 81 let. Mířila však ještě výš. V srpnu téhož roku se poprvé pokusila překonat kanál La Manche. Neúspěšně. Když na chvíli přestala plavat, aby si odpočinula a jen ležela nehybně na vodě, její trenér Wolffe špatně vyhodnotil situaci a v domnění, že je již vyčerpaná ji i přes protesty nechal vytáhnout z vody. Došlo k hádce při níž Wolffe vyjádřil názor, že ženy nejsou schopné kanál přeplavat. Na základě tohoto prohlášení se spekulovalo, nechce Ederleové přát úspěch.

Gertrude změnila trenéra a o rok později již úspěšně kanál zdolala. Pouze pěti mužům před ní se to podařilo. Ona však svým časem 14 hodin a 34 minut překonala o dvě hodiny dosavadní mužský rekord a držela ho až do roku 1950.

Překonávání kanálu

Díky svým sportovním výkonům se stala miláčkem Ameriky. Při návratu domů ji vítalo více než 2 miliony američanů lemujících ulice. Vystupovala v několika plaveckých exhibicích a hrála v němém filmu Swim Girl, Swim.

V roce 1933 ve svém domě nešťastně spadla se schodů a poranila si páteř. Již nebyla schopná se účastnit dalších soutěží, přesto se plavání úplně nevzdala.


Její další život byl klidný. Říkala, že svého cíle dosáhla pokořením kanálu. Jelikož byla po prodělaných spalničkách od svých 4 let sama nedoslýchavá, vyučovala plavání na škole pro sluchově postižené děti. Nikdy se neprovdala.

V roce 1965 byla uvedena do Mezinárodní plavecké síně slávy. Další poctou pak bylo zapsání do Sportovní síně slávy žen v roce 1985. Na její počest se každý rok pořádá "Ederle Swim", při němž se zdolává její trasa z Battery Park do Sandy Hook

Zemřela ve věku 98 let, pohřbená je na hřbitově Woodlawn  v Bronxu (NY).

Hrob Gertrude Ederleové
Zdroj obrázků a informací:
internet

středa 24. října 2018

Alexandra David-Néelová

(24.10.1868 - 8.9.1969)

Na dnešní den připadá 150. výročí narození ženy, kterou jsem donedávna vůbec neznala. O to více jsem si přála věnovat jí článek a představit ji i ostatním, protože je to bezpochyby žena zajímavá. Je jí belgicko-francouzská cestovatelka, spisovatelka a budhistka Alexandra David-Néelová.

Narodila se v Paříži v rodině učitele Davida, ale když jí bylo 6 let, přestěhovala se rodina do Belgie. Svoji první dobrodružnou cestu se pokusila podniknout ve svých 15 letech, kdy utekla a dorazila do přístavu se záměrem dostat do Anglie. Bohužel nedostatek peněz ji přiměl k návratu. Vystudovala královskou konzervatoř v Bruselu, obor klavír a zpěv. Poté účinkovala v Hanojské opeře a pomáhala tak rodičům překlenout období neúspěchu. Již od mládí se zajímala o filozofii, kterou později společně s budhismem v Paříži též studovala. Dle záznamů ve svém deníku začala v roce 1889 vyznávat budhismus. V letech 1890-91 podnikla svoji první cestu do Indie. V roce 1904 se provdala za Philippa Francoise Néela, s nímž se poznala v Tunisu. Její manžel se stal jejím managerem a literárním agentem a rovněž financoval všechny její další cesty.


Během své druhé cesty do Indie v letech 1911 - 1916 se dvakrát osobně setkala s 13. dalajlámou Thubtänem Gjamcchem. Poslední dva roky svého pobytu v Indii žila v jeskyni poblíž Tibetských hranic společně s mladým mnichem lámou Jongdänem a věnovala se dalšímu studiu budhismu. Jongdäna později přijala za svého adoptivního syna. Z Indie se vydala do Tibetu, kde se setkala s druhým nejvyšším lámou - pančhenlámou. Když se chtěla vrátit zpět do Evropy, zuřila zrovna 1. světová válka. Změnila tedy plány a vydala se do Japonska. Zde se setkala s mužem, který v převleku za čínského lékaře navštívil Tibetské hlavní město Lhasa, v té době cizincům a zvláště evropanům zapovězené. Toto setkání David-Néelovou inspirovalo, aby podobnou cestu podnikla také. Přípravě na tuto výpravu věnovala celé 2 roky, které strávila pobytem v jeskyních, učila se tibetsky a studovala jogínské praktiky, které by jí pomohly přežít v náročných vysokohorských podmínkách. Do Lhasy poté putovala v převleku za žebráka doprovázena svým adoptivním synem lámou Jongdänem. Svého cíle dosáhla v roce 1924, do města vstoupila společně s davem poutníků přicházejících na velký modlitební festival. V Lhase strávila dva měsíce, po celou dobu se musela chovat nenápadně, aby nebyla poznána. Tvář měla umazanou sazemi, oblečena byla do tradičního oděvu. Stejně ale nakonec byla odhalena a z Lhasy vypovězena. Na vině byla její na Tibetské poměry přílišná čistota, každý den  ráno se totiž myla v místní řece.


Po návratu z Tibetu se usadila ve francouzském Digne-les-Bains, kde napsala několik knih o svých cestách, zážitcích a zkušenostech. Z nich jako první vyšla její vůbec nejslavnější kniha "O žebrácké holi do svatého města", v níž popisuje právě svou cestu do Lhasy.

Svou poslední cestu na východ podnikla v roce 1937 ve věku úctyhodných 69 let.Přes Sovětský svaz a transibiřskou magistrálu se vydala do Číny, kde hodlala studovat taoismus. Ocitla se však uprostřed druhé čínsko-japonské války a byla očitým svědkem jejích hrůz, hladomoru a epidemií nemocí. Čínou prošla jen díky svým penězům a co nejrychleji se hleděla dostat odsud pryč - opět do Tibetu, kde kvůli válce v Evropě zůstala dalších pět let. Asii opustila teprve v červnu 1946: Z Kalkaty odletěla nejprve do Paříže a odtud zpět domů do Digne-les-Bains, kde se opět věnovala psaní.


Vysoké hory zřejmě milovala. I když už si netroufla na další náročnou cestu do Himalájí, vydala se v roce 1950 alespoň tábořit do Alp. Bohužel její revmatismus se stále zhoršoval a tak to bylo její poslední horské dobrodružství. V roce 1955 zemřel v důsledku nemoci její adoptivní syn Jondgän. Jeho popel nechala odeslat do Tibetské svatyně, kde měl zůstat do té doby, než bude moci být společně s jejím popelem vhozen do Gangy.


Alexandra David-Néelová se dožila věku 100 let. 18 dní před svou smrtí přestala psát. Zemřela doma v Digne krátce před svými 101. narozeninami. Její popel byl v roce 1973 převezen do Varanasi, kde byl společně s popelem Jongdgäna vysypán do posvátné řeky Gangy.

David-Néelová za svůj život napsala více než 30 knih o svých cestách a o východních náboženstvích a filozofii. Svým dílem ovlivnila beatnické spisovatele včetně Jacka Kerouacka. Některé zdroje uvádějí, že v Tibetu se stala lámou a byla uznávána jako naldžorpa (= mystik s nadpřirozenou mocí). Podle jiných zdrojů, tyto informace nebyly nikdy oficiálně potvrzeny, což je pochopitelné, když se během svých cest po Tibetu vydávala za domorodce-muže. Za své cesty a jejich popisy do neprobádaného Tibetu byla oceněna zlatou medailí Zeměpisné společnosti v Paříži. Krátce před svou smrtí se stala rytířkou Řádu čestné legie. V jejím domě v Digne je dnes muzeum.



Zdroj informací a obrázků:
Internet

pondělí 10. září 2018

Alžběta Bavorská

(24.12.1837 - 10.9.1898)

Dnes si připomínáme 120 let od tragické smrti rakouské císařovny Alžběty Bavorské, známé spíše pod přezdívkou Sissi.

Narodila se na Štědrý den, který navíc zrovna připadal na neděli. Krom toho měla už po narození v ústech jeden zub. Všechny tyto okolnosti byly považovány za příslib šťastného života. Její otec bavorský vévoda Maxmilián Josef ji miloval snad nejvíce ze všech svých dětí. Zřejmě po něm zdědila cit pro přírodu a umění. Ještě jedno však měla se svým volnomyšlenkářským otcem společné: neustálou touhu po svobodě a volnosti.

Dětství strávila v rodném Mnichově, hlavně na venkovském sídle v Possenhofenu. Spíše než dvorské etiketě a francouzštině se věnovala sportu, zvláště jízdě na koni a plavání. V tehdejší době pro ženu, byť šlechtičnu, neobvyklé koníčky. V jízdě na koni vynikala, jezdila po mužském způsobu (obkročmo) a zvládala i různé akrobatické kousky. Byla tak dobrá, že jí otec začal platit skutečné cirkusové krasojezdkyně, aby ji svému umění učily a trénovali ji. 

Erb císařovny
Ve svých šestnácti letech byla oficiálně představena císaři Františku Josefovi. Císař se již dávno chtěl oženit, bohužel vladařské povinnosti mu nedopřávaly příliš času se rozhlížet po nevěstě. Požádal proto o pomoc svou matku. Ta se úkolu zhostila velmi ráda, přičemž zachovávala přísnou dikrétnost. všechna setkání se odehrávala v soukromí a potenciální nevěsty vůbec netušily pravý důvod pozvání ke dvoru. Císaři se však dosud žádná z dam nelíbila, dokud se nesetkal s Alžbětou, do níž se skutečně zamiloval. Jeho matka lásce přála a snažila se jim dopřát co nejvíce soukromí. Přesto však musela jednou již zasáhnout, když se jí zdálo, že už překročili únosnou mez, což v té době byl pouhý polibek.

Krátce po tomto "incidentu" následovaly zásnuby a 24.dubna 1854 svatba. Obřad se uskutečnil v Augustiniánském kostele ve Vídni, byl už večer, kostel byl osvětlen 15 tisíci svícemi a vyzdoben černým sametem. Alžběta na sobě měla bílé, stříbrem vyšívané šaty a na hlavě diadém arcivévodkyně Žofie (své tchyně). Po svatbě pak přišly rychle za sebou tři děti. Čtvrté potom až v odstupu 10 let. Po smrti dvouleté prvorozené dcery Žofie se Alžběta svým dalším dvěma dětem, Gisele a následníku trůnu Rudolfovi, uzavřela a zůstala k nim až do své smrti chladná. Obě děti vyrůstaly v péči babičky. Její mateřskou lásku dokázala vzbudit až nejmladší dcera Marie Valerie.


Za svého života nebyla Sissi u lidu příliš oblíbená. Do politiky se příliš nezapojovala. Prakticky se jí dají přisuzovat jen zásluhy za Rakousko-Uherské vyrovnání v roce 1867, kdy se velmi aktivně angažovala ve prospěch Maďarů, které si velmi oblíbila. Poté, co se u ní objevila bronchitida, jí lékaři doporučili pobyt na jihu. Cestování se jí velmi zalíbilo a ve Vídni se zdržovala jen málo. Brzy po návratu domů se jí vždy vrátily zdravotní potíže, které na cestách jako zázrakem zase zmizely. Procestovala téměř celou Evropu. Zpočátku ji doprovázel manžel, ale vladařské povinnosti mu nedovolovaly příliš cestovat, takže své cesty podnikala sama jen se svým doprovodem.


Císařovna Sissi je proslulá svou posedlostí vzhledem. Zejména si zakládala na svých vlasech, které dosahovaly do pasu, později až po zem. Jejich česání věnovala dvě hodiny denně a pokud jí kadeřnice při tom vytrhala příliš mnoho vlasů, hubovala ji, někdy jí uštědřila i políček. Na druhou stranu pečlivě skrývala své zuby: nikdy se neusmívala a vůbec si ústa často zakrývala vějířem. Také si pečlivě hlídala váhu. Vlastně by se dalo říct, že byla první historicky zaznamenanou anorektičkou. Dodržovala přísnou dietu. Jedla prakticky jen ovoce a pila šťávu ze syrového masa, mléko a víno. Vážila se třikrát denně a šněrovačku nosila velmi silně utaženou. Nejvyšší naměřená hmotnost byla 55 kg. Ale obvykle se její váha pohybovala mezi 45 a 50 kg při výšce 172 cm. 

Ke konci života císařovna často propadala depresím. Po sebevraždě svého syna, následníka trůnu prince Rudolfa už neoblékla jiné než černé šaty. Nikdy se příliš nezdobila, ale teď všechny své šperky rozdala. V Ženevě 10.září 1898 ukončil její život italský anarchista Luigi Lucheni. Původně měl jeho obětí být princ z rodu Orleáns, ale ten nakonec do Ženevy nepřijel, tak si Lucheni vybral jinou oběť. Napadl císařovnu na procházce se svojí dvorní dámou Irmou Sztáray a probodl jí hrudník pilníkem. Dle výpovědi její společnice císařovna vůbec nekrvácela a po útoku se zvedla a společně odešly na loď. Teprve na lodi se jí udělalo slabo a musela se o svoji průvodkyni opřít. S pomocí dvou mužů ji uložili na lavici na palubě a začali ošetřovat. Teprve nyní se ukázalo, že jí pilník projel hrudníkem, zlomil žebro a propíchl plicní lalok a zasáhl srdce. Zranění byla smrtelná.


Jejího pohřbu se zúčastnilo mnoho monarchů či jejich zástupců. Ve smutečním průvodu šlo dále 80 biskupů a arcibiskupů a tisíce poddaných. Pohřbena je v kapucínské hrobce ve Vídni.

Socha císařovny v zahradách Trauttmansdorfu
zdroj informací a obrázků: internet

pondělí 7. května 2018

Olympe de Gouges

7.5.1748 - 3.11.1793


Na dnešní den připadá 270. výročí narození ženy, která je považována za jednu z prvních feministek na světě.

Narodila se do maloburžoazní rodiny v městečku Montauban na jihu Francie. Její otec byl řezníkem a matka pradlenou. Existují důvody domnívat se, že jejím pravým otcem však byl Jean-Jacques Lefranc, markýz de Pompignan. Ona samotná tomu věřila. V šestnácti letech (1765) ji proti její vůli provdali za kuchaře Luise Aubry. Později se o něm vyjádřila slovy: "Byla jsem provdaná za muže, kterého jsem nemilovala a který nebyl ani bohatý ani urozený. Byla jsem obětována, ale neexistoval důvod, který by mohl zmírnit můj odpor vůči tomu muži." Snad ani příliš netruchlila, když její muž rok po sňatku zemřel a ona zůstala sama s dítětem, které jí z manželství zůstalo. V roce 1770 se přestěhovala ke své sestře do Paříže. V Paříži měla vztah s bohatým Jacquesem Biétrix de Roziéres. Jeho nabídku k sňatku však odmítla a nikdy se znovu neprovdala, manželství označovala jako "hrob důvěry a lásky".

V Paříži se stýkala s mnoha významnými spisovateli i budoucími politiky. Sama také začala psát své první eseje, manifesty a sociálně angažované hry. V roce 1774 napsala hru Otroctví černých v níž se zabývala otroctvím ve francouzských koloniích a požadovala osvobození otroků. Tato hra však byla veřejnosti představena až po vypuknutí Velké francouzské revoluce (1789). Důvodem bylo nejen kontroverzní téma, ale také fakt, že dílo bylo napsáno ženou.

Jako zapálená bojovnice za lidská práva přivítala začátek revoluce s nadšením. Brzy ji však vystřídalo rozčarování z toho, že vydobytá práva se vztahovala pouze na muže, nikoliv na ženy. Jako reakci na novou ústavu "Deklarace práv člověka (muže) a občana", která práva žen zcela opomíjela,  sepsala svou Deklaraci práv ženy a občanky - své nejslavnější dílo. V tomto díle zkritizovala pokrytectví a ignoraci mužů volajících po svobodě a rovnosti, avšak sami nejsou ochotni dopřát totéž i ženám. Snažila se upozornit na to, že i ženy mají právo na své štěstí a svobodu, rovnost s muži před zákonem a nést odpovědnost za své činy. Základem deklarace pak byl nejdůležitější požadavek svobody, který definovala jako právo rozhodovat o své osobě a být skutečným vlastníkem sebe sama.
Za podpory dalších žen předložila tyto požadavky konventu, ten však nejen ženy s jejich požadavky vykázal, ale "pro jistotu" jejich práva ještě více omezil.

Revoluce, kterou podporovala a v níž vkládala své naděje, se jí nakonec stala osudnou. Už svým nesouhlasem s popravou Ludvíka XVI. Francouzského si udělala mnoho nepřátel mezi vlivnými. Její poslední dílo Tři urny z roku 1793 vedly k jejímu zatčení. V díle totiž požadovala hlasování o možné podobě budoucí vlády. Volit se mělo ze tří návrhů: Jednotná republika, federativní republika a ústavní monarchie. Jako důkaz proti ní byla použita její rozepsaná hra "Zachráněná Francie nebo nenasytný tyran", ačkoliv bylo napsáno pouze první dějství v němž se Marie Antoinetta snaží zachránit rozpadající se monarchii a bojuje proti všem revolucionářům včetně Gougesové. U soudu, během něhož jí nebylo umožněno využít právníka, byla shledána vinnou z podpory obnovy monarchie a odsouzena k smrti. Následující den byla popravena gilotinou. Její poslední okamžiky zaznamenal neznámý pařížan do "kroniky událostí"
"Včera v 7 hodin večer přivedli k lešení výjimečnou osobnost zvanou Olympe de Gouges, nositelku titulu žena - spisovatelka. Všichni v Paříži obdivovali její krásu a znali, ale nechápali její myšlenky. Přistoupila k lešení s klidným a vyrovnaným výrazem v tváři a předvedla na tomto mučednickém místě zběsilému davu takovou odvahu a krásu, jakou dosud neviděli. Ta žena se vrhla do revoluce tělem i duší, ale brzy pochopila zvrácenost Jakobínů a obrátila své kroky. Skrze svá literární díla se pokoušela odhalit zloděje revoluce a postavila se jim. To jí nemohli odpustit, proto musela za svou troufalost zaplatit vlastní hlavou."
Rok 1793 se stal rokem teroru. Po Olympe de Gouges byly popraveny další politicky aktivní ženy. Ústavou byla zakázána všechna politická uskupení žen. Zahraniční pozorovatelé Francouzské revoluce byli šokováni a začali ji označovat za vládu teroru. Přes to vše si ideály "Volnost, rovnost, bratrství." žily dál svým vlastním životem. Myšlenky Olympe de Gouges se šířily dál a dál a díky nim se začaly ozývat ženy po celém světě. 


čtvrtek 8. března 2018

Ženy ...

Při příležitosti dnešního dne žen bych tu chtěla zmínit několik hezkých citátů o ženách.

"Bůh nestvořil ženu z mužovy hlavy, aby mu poroučela, ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní, nýbrž z boku, aby byla blízká jeho srdci."
Talmud

"Nejkrásnější věc, kterou Bůh stvořil, je žena a růže."
Dante Aligieri

Myslím, že ženy jsou bláznivé, když se chtějí vyrovnat mužům. Jsou mnohem lepší a vždycky byly. Cokoliv ženě dáš, udělá to lepším. Dáš-li jí spermii, ona ti dá dítě. Dáš-li jí dům, dá ti domov. Dáš-li jí potraviny, udělá ti jídlo. Dáš-li jí úsměv, dá ti své srdce. Cokoliv jí dáš, to znásobí a rozšíří. Takže pokud se k ní chováš jako vůl, buď připraven, že dostaneš kopu hnoje."
William Golding

"Opravdová krása trvá věčně, dokonce, i když vnější půvab časem zmizí. Ale ženy se z nějakého důvodu snaží udržet především pěkný zevnějšek, než aby se chtěly stát skutečně krásnými."
Coco Chanel

"Ženy tvoří dějiny. Ale historie pamatuje pouze jména mužů."
Heinrich Heine

"Sto mužů dokáže postavit tábor, jenom žena dokáže vytvořit domov."
Konfucius

"Shirley Valentine je v každé z nás. V každé ženě, která vychovala děti, plní mateřské i manželské povinnosti, vaří, nakupuje, uklízí a chodí do práce. Přesto jí něco v životě chybí. Možná sny, které jako mladá holka měla, ale netroufla si je zrealizovat."
Simona Stašová

"Žádná psychologie nedokáže ženu vysvětlit; z toho pramení její síla. Muže lze zkoumat, ženu lze jen obdivovat."
Oscar Wilde

"V mých baletech je na prvním místě žena. Muž je jako partner. Bůh stvořil muže proto, aby velebil ženu. Žena není muži rovna, je lepší."
George Balanchine

"Balet je ženská záležitost; žena je jako krásná zahrada plná květin a muž je jako zahradník."
George Balanchine

"Věřím v rozdíl mezi mužem a ženou. Ten rozdíl skutčně milujeme."
Liz Taylor


Krásný den!

neděle 4. února 2018

Constance Markievicz

4.2.1868 - 15.7.1927


Constance Markievicz byla starší dcerou arktického průzkumníka a dobrodruha Sira Henry Gore-Booth a jeho ženy Georginy May Hillové. Dětství prožila v kraji Sligo na severozápadě Irska, kde její otec spravoval rozsáhlé panství.

Chtěla se stát malířkou. Ale v té době přijímala ke studiu jediná umělecká škola, v Dublinu. Během studií se stala politicky aktivní, především v ženských organizacích. Později odjela studovat na prestižní akademii v Paříži. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Casimirem Markieviczem (vystupoval jako hrabě, ale jeho šlechtický titul není ničím doložen). V době jejich setkání byl sice ženatý, ale v roce 1899 ovdověl a krátce poté pojal za ženu Constance. Rodina poté přesídlila do Dublinu. V uměleckých kruzích byla známá jako krajinářka. Spolu s dalšími umělci stála u zrodu Svazu umělců, jehož cílem bylo sdružovat umělce různého zaměření. Zpočátku bylo hnutí apolitické, zabývalo se především zachováním irského jazyka a kultury. Vedlejším efektem bylo spojení řady irských patriotů a pozdějších vůdců. Na podobných setkáních se Constance seznámila s irskými vlastenci. Později, když se přestěhovala s manželem na venkov, nalezla v domě několik kopií revolučních časopisů "The Peasant" a "Sinn Féin", které šířily myšlenky nezávislosti Irska na Británii. Po přečtení těchto časopisů se Constance aktivně zapojila do nacionalistického hnutí v Irsku a sehrála v něm významnou úlohu.

Se svou mladší sestrou Evou
V roce 1908 se spolu s dalšími irskými ženami poměrně úspěšně zapojila do kampaně proti Winstonu Churchillovi, který tyto volby prohrál částečně i v souvislosti s irskými sufragisty. V roce 1909 stála u zrodu nacionalistické skautské organizace, jejímž cílem bylo naučit mladé chlapce zacházet se zbraněmi. Za své aktivity byla několikrát zatčena. Kromě svých nacionalistických aktivit se také zajišťovala potraviny pro chudé. Převážně je nakupovala za své vlastní peníze. Aby tak mohla činit, prodala všechny své šperky a posléze se i velmi zadlužila.

Vůdci IRA 1916
Když v roce 1916 vypuklo tzv. Velikonoční povstání za osvobození Irska, aktivně se zapojila nejen do stavby barikád na strategických místech v Dublinu, ale především do bojů během nichž zastřelila několik protivníků z řad britské policie a armády. Po násilném potlačení povstání byl Dublin v troskách. Nastalo zatýkání a soudy. Hlavní představitelé povstání byli souzeni vojenským soudem - Constance zde byla jako jediná žena. V 90 případech (včetně Constance) byl stanoven trest smrti, který jí však byl zmírněn na doživotí s odůvodněním "že se jedná o ženu". V roce 2017 však londýnská vláda udělila všeobecnou amnestii všem účastníkům povstání.

Policejní záznam
Po propuštění dál pokračovala ve svých politických aktivitách, což vyústilo v její zvolení do britské poslanecké sněmovny v roce 1918. Stala se tak v historii první ženou v podobné funkci. Všeobecně v těchto volbách republikáni získali většinu křesel a získali tak politickou převahu v Irsku. Prakticky hned po volbách (v lednu 1919) vyhlásilo Irsko svou nezávislost na Velké Británii. Constance Markiewiczové byl udělen post ministra práce v nově vzniklé Irské republice. Válka za nezávislost Irska skončila v roce 1921 podepsáním Anglo-Irské smlouvy. V následujícím roce Constance se své funkce vzdala, politicky aktivní však byla i nadále.


Zemřela v roce 1927 na komplikace spojené se zánětem slepého střeva ve věku 59 let. Zemřela ve veřejné nemocnici mezi chudými "jak si přála". Také odmítla státní pohřeb a byla pohřbena na hřbitově Glasnevin v Dublinu.

Busta v Dublinu
Zdroj informací a obrázků:
internet