úterý 3. května 2022

Věra Čáslavská


3.5.1942 - 30.8.2016

Když se toho květnového dne roku 1942 Čáslavským narodila už třetí dcera v pořadí, po Haně a Evě dostala jméno Věra. Brzy se začalo zdát, že když osud neseslal otci vytouženého syna, dal mu alespoň kluka v sukních. S dívkou šili všichni čerti, což v té době nebylo až tak obvyklé. Místo s panenkami raději hrávala venku s kluky fotbal.

Její otec vlastnil malý krámek s lahůdkami, některé z nich připravovala maminka doma. Věrka ten krámek milovala. Přišel však únor 1948 a oni o krámek přišli, znárodnili jim ho a otce zaměstnali ve svazu spotřebních družstev. Nebyl tam příliš šťastný, ale nestýskal si. Místo stesků se doma raději vyprávěly historky o jeho drobných hrdinstvích během války.


Věrka od dětství projevovala určité pohybové nadání a sport všeobecně milovala. Začínala již ve čtyřech letech baletem v taneční škole Marty Aubrechtové. Původně tam jen s maminkou doprovázela starší sestry. Během čekání, až jim skončí hodina, si sama zkoušela různé cviky a pohyby, čímž zaujala lektorku a ta ji i přes nízký věk přijala do školy také. Balet jí šel a byla v něm opravdu dobrá, stejně jako její sestry. Brzy začalo trio sester Čáslavských vystupovat při nejrůznějších příležitostech. Nejstarší Hana později vystudovala tanec na konzervatoři a nastoupila dráhu baletní sólistky (ale to předbíhám).

Věrka potom pokračovala v baletně artistické škole pod vedením Borise Milce, který ji naučil základy akrobacie. Kromě tance se věnovala i krasobruslení a kdyby v té době našla nějakého slušného trenéra, asi bychom neměli slavnou gymnastku, ale krasobruslařku. Jako samouk však neměla šanci. Ona se však chtěla stát baletkou, stejně jako její sestra Hana. Jenže... Nezvládla talentové zkoušky. V tom úboru, který měla se neodvážila před komisí vystoupit a utekla.


Bylo štěstí, že se setkala s gymnastkou Evou Bosákovou. No, popravdě, až takové štěstí to nebylo, měla v tom prsty její maminka, která slavnou gymnastku požádala, zda by se na Věrku a její cvičení nemohla podívat a zhodnotit, jestli má nebo nemá talent. Eva Bosáková ve Věrce zřejmě talent viděla, protože se uvolila, že jí povede. Nebyla trenérka, ale plně vytížená sportovkyně. Tréninky s Věrkou tedy mívala jen jednou za dva týdny a z toho se ještě často omluvila, kvůli nějakým závodům nebo jiným povinnostem. Zpočátku tedy Věrka trénovala víceméně sama. I přesto dělala velké pokroky a brzy si Bosáková uvědomila, že společný trénink jednou za dva týdny nestačí. Předvedla ji svému trenérovi, který si Věrku vzal také do péče. S Bosákovou je pojil téměř přátelský vztah. Neviděly v sobě navzájem konkurentky nebo soupeřky a Věra by si to z úcty k ní ani nedovolila i když sama měla ten pocit, že by ji mohla porazit.

Kromě sportu se Věrka věnovala i práci a studiu. Hned ve čtrnácti letech nastoupila do práce. Po práci trénink a po něm hned uháněla do večerní hospodářské školy pro pracující, kde si udělala státnice z těsnopisu a psaní na stroji. Poté nastoupila do Státního ústavu Projekta v Praze jako písařka. Myslíte, že se pro ni něco změnilo? V žádném případě, protože si vzala do hlavy, že si ještě udělá maturitu. A tak pokračovala ve stejném tempu: práce - tréning - večerní škola. Denně! Šest dní v týdnu... Tehdy ještě bývali sportovci regulérně zaměstnáni a je ani nenapadlo požadovat pro sebe nějaké úlevy. Omlouvaly je jedině na závody.

Věra Čáslavská a Eva Bosáková

Věrku dlouhou dobu vůbec nenapadlo, že bude profesionální sportovkyně. Sport ji bavil. Ale co se profese týče, jejím snem bylo lékařství. Začala docházet na přednášky do anatomického ústavu i do pitevny a primář Eiselt ji párkrát dokonce pozval i na operační sál. Se svou povahou a nasazením by určitě byla výborná lékařka. Ale brzy pochopila, že dělat současně vrcholový sport a vysokou školu je i nad její síly. Musela si vybrat a zvolila gymnastiku.

V roce 1958 (v jejích šestnácti letech) ji poprvé vzali na mistrovství světa do Moskvy. Už předtím sice pár závodů absolvovala, ale nikdy nic tak velkolepého. Spíš to bylo na zkoušku, aby se otrkala a poznala, jak to chodí. Byla tam nejmladší účastnicí, většině jejích soupeřek bylo kolem 25 let. Jo, tenkrát se se sportovní kariérou začínalo mnohem později než dnes. Většinou to byla volba samotných sportovců a ne jejich ambiciózních rodičů. Už mnoho let bývali nejlepší gymnastky Rusky, ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ale skončit hned za nimi jako druzí, to byl pro český tým obrovský úspěch. Stejně tak osmé místo pro Věru jako jednotlivce. A to si ani nestačila připravit žádnou sestavu na bradlech. Tu dávali dohromady s trenérem až těsně před závodem.

Po návratu z Moskvy ji převzal do své péče trenér Vladimír Prorok. Ve světě gymnastiky měl tu nejlepší pověst. Sám bývalý a úspěšný sportovec byl trenérem nové doby. Už nejen rádce, ale člověk, který plánuje dráhu svých svěřenkyň i teoreticky a strategicky. Byl sice tvrdý a jeho tréninky náročné, ale na oplátku se na něj gymnastky mohly spolehnout naprosto ve všem. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už o rok později na mistrovství Evropy v Krakově získala Věra stříbro za přeskok a zlato za sestavu na kladině. Bylo to neuvěřitelné. Pouhé dva roky práce a z amatérky se dostala mezi Evropskou špičku. Další rok na závodech pořádaných v Praze vůbec poprvé po mnoha letech někdo porazil Rusky. Jestli se ptáte, kdo to byl, tak právě naše Věra Čáslavská.

Koncem padesátých let se z gymnastiky stal populární sport. Na Čáslavskou a Bosákovou se prostě chodilo, podobně jako se chodí do kina nebo divadla. Fanoušci si jejich tváře vystřihovali z časopisů stejně jako jiní tváře herců nebo zpěváků.

Životy sportovců se popisují poměrně nudně. Od závodu k závodu, od úspěchu k úspěchu. Postupně až na vrchol, z něhož potom přijde sestup, nebo rovnou pád. A pak přijde nový závodník. Věra snažila, aby Bosákovou neporazila, záměrně do svých sestav nezařazovala ty nejnáročnější prvky, které však bravurně zvládala. Časem však pochopila, že jí nic jiného nezbývá. Před Bosákovou se začaly dostávat jiné závodnice a to bylo špatně. Věra pochopila, že i pro stárnoucí závodnici bude přijatelnější, když ji z pomyslného trůnu sesadí její žačka, než někdo cizí. A tak v květnu 1962 vůbec poprvé vyhrála nad Bosákovou.

Jedním z největších úspěchů její kariéry byla olympiáda v Tokiu v roce 1964, na které získala 3 zlaté medaile ze čtyř možných. Bohužel bradla se jí nepovedla. Povzbudivý výkřik kolegyně z družstva ji bohužel vytrhl ze soustředění a ona spadla. Hned se sice vyšvihla zpět a sestavu dokončila, ale i ona věděla, že už je pozdě. Ovšem tímto gestem si získala diváky. Japonci si ji zamilovali a dodnes ji obdivují. Kromě medailí si z Japonska přivezla také historický samurajský meč, který jí jeden z diváků daroval. O čtyři roky později se jí podařilo vítězství obhájit a doplnit i o čtvrtou zlatou medaili z těch nešťastných bradel. Před ní totéž dokázala Ruska Latyninová. Po ní už nikdo další. 

Rok 1968 byl pro naši zemi obtížný. Když v červnu vyšel manifest 2000 slov, podepsala jej mezi prvními. O politiku se příliš nezajímala, ale měla možnost cestovat a srovnávat. Cítila, že je něco špatně. Srpnová okupace ji zastihla na předolympijském soustředění v Šumperku. V Praze byli pozatýkáni členové Dubčekova vedení strany. Čekalo se, že jako další přijdou na řadu signatáři manifestu. Zpočátku (než byl umlčen) rozhlas stále opakoval výzvy signatářům: "Neotvírejte, nevycházejte, ukryjte se do bezpečí!" Nikdo nevěděl, co přijde, ale všichni si pamatovali, jak Sověti v 56. zatočili s odbojnými Maďary. I Věra přijala nabídku azylu v Jeseníkách. Do tělocvičny se neodvážila, ale trénovala dál v přírodě. Nic se však v té době nezdálo být vzdálenější než olympiáda, která měla vypuknout už za pár týdnů v Mexiku. Dlouho nebylo jisté, zda český olympijský tým vyrazí a pokud ano, v jaké sestavě. Když už bylo jasné, že na olympiádu se pojede a dokonce v původně schváleném složení, brala to jako poslání. Šance porazit Rusy alespoň ve sportu, když jinde to nebylo možné.

Mexická olympiáda se zapsala do dějin jako jedna z nejdramatičtějších, kvůli atmosféře, která ji celu provázela. Rok 1968 byl rokem politického neklidu prakticky v celém světě. Mnohá sportovní vystoupení tak plynule přecházela v politickou demonstraci. I Věra vyjádřila svůj "tichý protest" proti okupaci. Stalo se to při přebírání zlaté medaile za prostná, ve kterých dosáhla stejného počtu bodů, jako Ruska Larisa Petrikovová. Na stupních vítězů tedy stály vedle sebe, nahoru jely dvě vlajky a hrály se dvě hymny. Zatímco při české hymně hleděla Věra hrdě vpřed, při té ruské odvrátila a sklopila hlavu.

Tichý protest

Na olympiádu do Mexika se Věra přibalila vskutku neobvyklé šaty - svatební. Po skončení soutěží ji totiž čekala ještě jedna událost - totiž vlastní svatba. O ruku ji požádal Josef Odložil, jeden z nejúspěšnější čs. atletů všech dob. Jako mladí úspěšní sportovci se potkávali často. Těžko však říct, kdy vlastně přeskočila ona pověstná jiskra. Nápad vzít se v Mexiku byl Věřin. Měla to být jakási symbolická tečka za její sportovní kariérou. Svatba měla být tajná, ale znáte novináře... Na doporučení místních úřadů se rozhodla změnit místo. Původně malou kapličku vyměnila za metropolitní katedrálu Panny Marie Guadeloupské. I tak měli problémy se přes davy fanoušků vůbec do kostela dostat.

O své další budoucnosti v té době ještě příliš nepřemýšlela. Chtěla si od sportu trošku odpočinout, mít děti, možná trénovat mladé gymnastky... Brzy se však začalo ukazovat, že pro nové politické představitele není důležité, co Věra dokázala, ale především to, co podepsala. Tlak na osobnosti, kteří podepsali Dva tisíce slov, byl obrovský. V novinách vycházely jeden za druhým články "pomýlenců" z roku 1968. "Spletli jsme se, odpusťte nám." psali. Věře se to celkem vyhnulo, protože zrovna nebylo nic, čím by ji mohli "přesvědčit".

Na první problém narazila až se svou knihou. Podepsala smlouvu s nakladatelstvím Mladá fronta, a pak v každé volné chvilce psala. Rukopis byl hotov už koncem roku 1969. Že se v nakladatelství líbil, nebylo až tak důležité. Aby mohl být vydán, byly nutné úpravy a škrty. Bylo nutné vynechat vše politicky kritické nebo současné ideologii nepřijatelné. O Ruskách psát takovým způsobem, aby nikdo Věru nemohl osočit z toho, že je nemá ráda.  Vlastně se zdálo nemožné, aby kniha vůbec vyšla, ale našli se takoví, kteří se za ni postavili. Když však Cesta na Olymp po mnoha odkladech konečně v roce 1972 vyšla, byla proti původnímu rukopisu o polovinu tenčí. Byl vůbec zázrak, že se objevila. Celý náklad 94 tisíc výtisků se téměř okamžitě prodal. Dotisk ani reedice však už povoleny nebyly.


Ovšem s prací to moc slavné nebylo. Sice dostávala nabídky na přednášky i exhibice z celého světa, ale nesměla se jich účastnit, soudruzi ji ven nepustili. Američané jí dokonce nabídli účinkování v hollywoodském filmu, ve kterém měla hrát sebe sama. Japonci jí nabízeli účinkování v reklamách... Ale "protože se paní Čáslavská nepolepšila, není žádoucí, aby svou vlast reprezentovala v zahraničí" - tak to viděly instituce, které rozhodovaly. Ideální by bylo, kdyby její jméno bylo úplně zapomenuto. A že se o to režim snažil. Když vyšla kniha sovětské gymnastky Larisy Latyniové, o Věře v ní nebyla zmínka, psalo se o ní jako o bezejmenné Češce. Ani jindy se její jméno nezmiňovalo, jako by neexistovala. To ovšem neznamenalo, že by o ni neměli zájem. Ten měli a velký: bylo potřeba i od ní získat doznání.

Aby se mohla stát trenérkou dostala podmínku: Poskytne novinám rozhovor o svém současném životě a názorech. Odmítne nepravdy a lži, které se o ní objevily v zahraničních novinách. S tím Věra souhlasila, podle ní to mělo znamenat jen tolik, že uvede věci na pravou míru. A v tomto duchu také rozhovor v roce 1970 poskytla do Rudého práva. Ovšem šéfredaktor jej označil za nedostačující a odmítl otisknout. Prý musí mít i politický charakter. To Věra odmítla a tak se mohla rozloučit s prací trenérky. Zkoušeli to na ni znovu a znovu. V roce 1971 se vrátila ke studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu, které musela přerušit během mateřské dovolené. Původně se tam snad ani vracet nechtěla, ale děkan fakulty ji přesvědčil, že svou nečinností dělá "těm druhým" radost. To ji motivovalo.

Rodinný život žila tak, jak si ho vysnila. V roce 1971 se jí narodila dcera Radka a v roce 1974 syn Martin. Ovšem její odmítání ztotožnit se s novým režimem komplikovalo život nejen jí, ale i jejímu muži, který nebyl tak zásadový. Josef ze svého trenérského platu těžko rodinu uživil. Věra byla nucená přijmout práci uklízečky. Přesto se nevzdávala a chodila znovu a znovu žádat o práci na ÚV ČSTV. Koncem roku 1974 se však na ni konečně usmálo štěstí: jmenovali ji trenérkou dívčího gymnastického družstva Sparty Praha. Ovšem mělo to háček: její působení muselo být utajeno, nejen před funkcionáři, ale i před novináři. Dostala na starost několik juniorských závodnic o nichž nebylo jisté, že jsou perspektivní (později se ukázalo, že nejsou).

A pak se stal zázrak! Po tolika letech žádostí a odolávání nátlaku Věru pozvali do Mexika a soudruzi souhlasili. Teprve později se ukázalo, že šlo o obchod mezi Sověty a Mexikem. Mexiko bude dodávat uhlí pro Kubu a Sověti přesvědčí Čechy, aby dovolili Věře trénovat mladé mexické gymnastky. Zájem o soudruhů o spolupráci s Mexikem byl dokonce tak velký, že Věře povolili odcestovat i s celou rodinou. Věra Mexiko milovala a Mexiko milovalo ji. Přivítání na letišti bylo velkolepé, jako by přijela samotná královna. Pro Radku a Martina, Věrčiny děti, to byl šok, vůbec totiž netušili, že jejich máma je tak slavná. Hůře to snášel Věřin manžel Josef. I když i on byl svého času slavný a významný sportovec, s Věrou a jejími úspěchy se měřit nemohl.

Během mexického pobytu se naplno projevily problémy, které manželé měli. Jedním z hlavních byly rozdílné názory na výchovu dětí. Ačkoliv Věra byla plně vytížená prací, dětem se věnovala maximálně. Podle jejího manžela to však nebylo dost. Jako by se nedokázal smířit s tím, že Věra není a nikdy nebude pečující hospodyňkou. Poměrně brzy po příletu začali žít odděleně a dohodli se na rozvodu po návratu do Čech. Josef skutečně žádost o rozvod podal, ale pak si to rozmyslel a pokusil se s Věrou opět usmířit. Věra souhlasila a tak dalších několik let snášela jeho hrubé chování, které by v dnešní době bylo klasifikováno jako psychické týrání. Teprve na žádost dětí sama podala žádost o rozvod v roce 1987. Manželství bylo rozvedeno zhruba za rok, ovšem ještě další dva roky se táhlo majetkové vyrovnání.

Poměrně brzy po tom, co Věra získala svou osobní svobodu, tak přišla Sametová revoluce (1989) a s ní svoboda pro celý národ. Věra nebyla skutečnou disidentkou ani se s nikým z disentu nestýkala, a celkově se v politice příliš neangažovala. Přesto nyní cítila, podobně jako v osmašedesátém, že nemůže zůstat stranou, že musí něco udělat... Když viděla, jak různé osobnosti vystupují se svými projevy na balkóně Melantrichu, vydala se tam také a s pomocí pár známých se dostala také až na balkón, odkud promluvila k davům dole. Poprvé se tu setkala s Václavem Havlem. Ani nyní se nechtěla v politice angažovat - odmítla kandidovat na primátorku Prahy, i místo velvyslankyně v Japonsku. Teprve, když jí Václav Havel nabídl místo své poradkyně pro sociální otázky a sport, souhlasila. Později se stala jeho asistentkou, její prací bylo především vyřizování prezidentovy korespondence. Ač se to zdá být jednoduchá práce, nebylo tomu tak. Václav Havel byl velmi oblíbeným prezidentem a dopisů chodily spousty. Věra se poctivě snažila na všechny jeho jménem odpovídat, pracovní dobu měla téměř od nevidím do nevidím.

Václav Havel a Věra Čáslavská

Kromě toho začala spolupracovat s Olgou Havlovou pro Výbor dobré vůle. K handicapovaným měla kladný vztah už od dětství. Byla to zčásti ji její zásluha, že se pohled společnosti na postižené začal měnit k lepšímu. A výčet jejích aktivit by nebyl úplný, kdybych vynechala její funkci předsedkyně Československého olympijského výboru a členství v Mezinárodním olympijském výboru.

Do všeho šla naplno, tak jak byla odjakživa zvyklá. Po třech letech byla zcela vyčerpaná - fyzicky i psychicky, a musela své aktivity postupně omezovat. Do toho v roce 1993 přišla nešťastná událost v rodině. To, že syn Martin neměl dobré vztahy se svým otcem nebylo žádné tajemství a otcovo chování vůči matce i dětem jak před, tak především po rozvodu, situaci ještě zhoršovalo. Když jednoho dne na diskotéce začal otec v opilosti obtěžovat a později i fyzicky napadat Martinovy přátele, pokusil se ho syn usměrnit jednou dobře mířenou ránou pěstí do obličeje. Kombinace opilosti a zdravotního problému, o němž Martin ani nevěděl, způsobily, že otec po této ráně upadl a uhodil se do hlavy následkem čehož o pár dní později zemřel. Z Martina se rázem stal v očích veřejnosti otcovrah. Vleklý soudní proces byl po celou dobu v popředí zájmu bulvárních médií.

Věra se doslova psychicky zhroutila a skončila v péči lékařů. Pobývala na v psychiatrické léčebně a poté na různých místech s pečovatelskou službou. Byla zcela apatická, stranila se lidí, nejevila o nic zájem, nežila jen přežívala ze dne na den. Postupně se stávala závislou na antidepresivech, které jí bezradní lékaři předpisovali. Zdálo se, že už nic nepomůže, že se dočista zbláznila. Jenže Věra byla vždycky bojovnice. Po patnácti letech přišel snad zázrak. Jednoho dne z ničeho nic vstala, spláchla léky do kanálu a vyrazila znovu vstříc životu. I když po malých krůčcích a už nikdy tak hektickému, jak bývala zvyklá. Poslední roky svého života dožila v domku po rodičích v Černošicích. V roce 2015 jí diagnostikovali rakovinu slinivky a 30.8. o rok později této nemoci v Pražském IKEMu podlehla. Pohřeb se konal v úzkém rodinném kruhu v krematoriu v Šumperku, kde byla též zpopelněna. Veřejnost dostala možnost se s ní rozloučit 12.9. v Národním divadle v Praze. Pohřbena je na hřbitově v Černošicích, přesněji přímo ve zdi hřbitova, která sousedí se zahradou jejího domku.



Zdroj informací: Věra Čáslavská, život na Olympu
Zdroj obrázků: Internet

pondělí 21. března 2022

Mihrimah Sultan


21.3.1522 - 25.1.1578

I když je dnes všeobecně rozšířené mínění, že v muslimských zemích jsou ženy utlačované, nemají takřka žádná práva (alespoň z našeho "západního" pohledu) a po profesní stránce se mohou realizovat jen velmi omezeně, nebývalo tomu tak vždy. Ve středověku a ranném novověku nebýval tak velký rozdíl mezi ženami v Evropě a v Orientu. Všude se našly ženy, které se dokázaly prosadit i v převážně mužské společnosti. Dokonce by se dalo říct, že v Orientu se ženy a matky panovníků těšily mnohem významnějšímu postavení a vlivu než ženy v Evropě.

Jedním z mnoha příkladů může být Haseki Hürrem Sultan, známá též pod jménem Roxolana, která se z pouhé otrokyně stala nejprve konkubínou a později právoplatnou manželkou sultána Sulejmana I. Nádherného, jeho rádkyní a v neposlední řadě i matkou jeho následníka Selima II. Kromě několika synů, dala Hürrem sultánovi také dceru Mihrimah. Stejně jako matku, sultán miloval i svou dceru a splnil jí téměř každé přání a především jí dopřál dobré vzdělání, takže později mohla zaujmout místo své matky jako jeho poradkyně - ale to předbíhám. Již od mládí ji otec brával na cesty po Osmanské říši a dokonce jej doprovázela i do bitvy proti Arabům u Gízy. 

Když bylo Mihrimah 17 let, provdal ji otec za Rüstema Pashu. Mihrimah z toho údajně nebyla nadšená (ani se nedivím, když byl o víc než 20 let starší než ona), ale otce poslechla. Sňatek se konal 26.11.1539 a oslavy trvaly celých 15 dní. Ani po svatbě však Mihrimah nepřestala doprovázet svého otce na cestách a to i přesto, že se u ní začal projevovat revmatismus, jímž trpěla po zbytek života. V roce 1544 byl její manžel jmenován velkým vezírem a tuto funkci zastával (s krátkou přestávkou) až do své smrti v roce 1561. Po jeho smrti se už znovu nevdala. Co se týče dětí, různé zdroje uvádějí různé počty od jediné dcery až po tři děti. Ať to bylo s jejich počtem jakkoliv, jisté je, že dospělosti se dožila pouze dcera Ayse Sultan (*1547).

Po smrti matky (+1558) zaujala Mihrimah její místo coby poradkyně a důvěrnice sultána. Udržovala korespondenční styky s některými Evropskými panovníky. Přesvědčila otce, aby se pokusil dobýt Maltu a upevnil tak své postavení ve Středozemním moři - to se mu bohužel nezdařilo. Když se po smrti Sulejmana I. (+1566) stal sultánem její bratr Selim II. stala se i jeho poradkyní a obdržela titul "Valide Sultan", tedy "matka vládnoucího sultána" ačkoliv byla jen jeho starší sestrou. To samo o sobě dokazuje, jak obrovský vliv měla. 

Mešita Mihrimah Sultan u brány Edirne

Kromě politického vlivu však vlastnila také obrovský majetek. Díky tomu mohla financovat několik významných architektonických projektů, z nichž nejznámější jsou dvě mešity. Obě nesou její jméno a tak se některým mohou poněkud plést. První Mešita Mihrimah Sultan je nejvýznamnější památkou Üsküdaru. Byla vybudována v letech 1543-1548. Ke komplexu patřily dva minarety, teologická škola, základní škola, vývařovna pro chudé a nemocnice pro duševně choré. Druhá Mešita Mihrimah Sultan stojí u brány Edirne u západní zdi starého Istambulu. Výstavba tohoto komplexu probíhala v letech 1562-1565 a zahrnuje pouze jeden minaret, teologickou školu, fontánu a lázně. Autorem obou staveb byl architekt Mimar Sinan, který byl údajně do princezny Mihrimah zamilován. Nedaleko komplexu v Üsküdaru si nechala zbudovat svůj vlastní palách. Kromě toho se zasloužila o opravu vodního systému v Mekkce, jeho rozšíření do města a výstavba cisteren a nádrží. Její charitativní činnost se zaměřila na chudé: Nechala vybudovat útulek pro svobodné matky s dětmi a pro lidi bez domova.

Není jisté, zda si udržela vliv a postavení i po smrti bratra Selima (+1574). Ale dá se to předpokládat, jelikož udržovala přátelský vztah s jeho ženou a matkou jeho následníka. Ale i kdyby se stáhla do ústraní, už navždy zůstane nejslavnější a nejmocnější princeznou v dějinách Osmanské říše.

Smrt k ní byla milosrdná: zemřela ve spánku ve věku 55 let. Jako jediná ze Sulejmanových dětí je pohřbená v mešitě Süleymaniye v hrobce po boku svého otce.

Hrobka

úterý 15. února 2022

Hana Podolská

16.5.1880 - 15.2.1972

Hana Podolská se narodila do relativně dobře situované rodiny. Pokřtěná byla jako Johana, ale říkali jí zkráceně Hana a s tímto jménem také později vešla do dějin. Její otec František Vošahlík byl architektem a měl svou vlastní stavební firmu. Pracoval po celém tehdejším Rakousko-Uhersku a kvůli některým náročnějším zakázkám se rodina několikrát stěhovala. Díky úspěchům svého otce prožila ona i její sourozenci poměrně pěkné dětství, které však netrvalo příliš dlouho. Když otec v pouhých 44 letech zemřel, bylo pro matku, dosud ženu v domácnosti, obtížné početnou rodinu (6 dětí) uživit. Přestěhovala se s dětmi do Prahy, kde si s pomocí příbuzného otevřela krupařský krám (prodávala mouku, kroupy a obiloviny). 

Většina dětí musela na studia zapomenout. Hanu dali do učení na švadlenu k paní Anežce Fišerové. Zpočátku nudná a jednotvárná práce ji nebavila, ale když později začala spolupracovat na šatech, tak se pro šití a módu vůbec doslova nadchla a ona se rychle zdokonalovala. Po čase si "dovolila" radit své šéfové i před zákaznicí. Samozřejmě, že ta si to nemohla nechat líbit a tak se v Hanině hlavě zrodil sen o vlastním salonu, kde bude moci navrhovat a šít šaty tak, jak sama bude chtít.

První krok k osamostatnění podnikla v 25 letech, kdy začala šít doma. Brzy si získala celkem stálou klientelu spokojených zákaznic. Někdy v té době se také seznámila se svým budoucím manželem, fotografem a akademickým malířem Viktorem Hugem Podolským. Po dvouleté známosti se 15.2.1907 vzali - svatební šaty si Hana ušila sama, ostatně jako už dříve všechny své šaty. Z manželství se narodili dva synové: Miloš (*1910) a Viktor (*1911).

kolem roku 1907

Manžel jí v podnikání podporoval a pomáhal. V roce 1908 už si mohli otevřít malou dílnu a najmout jednu pomocnici. Podnikání se dařilo, zákaznice přibývaly, brzy byly potřeba větší prostory. V roce 1915 už měli známé jméno, své modelky, pořádali vlastní přehlídky... V roce 1917 už její příjmy dosáhly takové výše, že byla úřady vyzvána k registraci firmy. Vznikl tehdy salon "Hana Podolská, módní síň pro dámy". 

Interiér salonu Hany Podolské v Lucerně (1915)

S tím, jak se rozvíjel a prosperoval salon, také rodina Podolských stoupala na společenském žebříčku. Oblékala herečky filmové i divadelní, operní pěvkyně a mezi její klientky patřila též Hana Benešová, manželka ministra zahraničí a později prezidenta republiky. Šila i pro paní Baťovou nebo Elišku Junkovou. Jezdila na přehlídky do Paříže - Mekky módy. S konkurencí (salon Roubíček a salon Rosenbaum) měla spíše přátelské styky - vždy po přehlídce se domluvili, o jaké nápady kdo z nich má zájem a tak vlastně každý nabízeli něco trošku odlišného. 

V roce 1926 tragicky zahynul manžel Viktor při honu. Byla to nešťastná náhoda, kdy během čištění zbraně jednoho z účastníků honu, vyšla rána, která Viktora smrtelně zranila. Hana poté žila jen pro děti a prací. Další ránou osudu pro ni byla nemoc syna Miloše, která ho připravila o zrak i mobilitu, a po krátké době v roce 1936 zemřel v pouhých 26 letech.

Adina Mandlová v šatech ze salonu Hany Podolské
(z filmu Kristián 1939)

Období 2. světové války bylo pro všechny obtížné. Co se podnikání Hany Podolské týkalo, především trpělo nedostatkem kvalitních materiálů. Také ubylo zákaznic, především ty židovského původu. Naštěstí i v této době se lidé chtěli bavit, aby alespoň na chvíli zapomněli na svět kolem. Točily se nové a nové filmy a mnoho kostýmů pro tyto filmy bylo právě ze salonu Hany Podolské.

Jak všichni víme, ani osvobození v roce 1945 nepřineslo podnikatelům očekávanou úlevu. Mocnosti "přenechaly" Československo Stalinovu Rusku. Přišlo znárodnění.

Právě v únoru 1948 byla Viktorova žena Věra na módních přehlídkách v Paříži a poté v Londýně. Rodina ji přesvědčila, aby se nevracela. Ještě začátkem jara se podařilo za ní vyvést dcerku Zuzanku. Viktor se také pokoušel dostat ven. Přes Bratislavu odešel do Vídně, kde musel nějaký čas počkat na vyřízení formalit. Během té doby byl zatčen orgány sovětské okupační zóny, vrácen zpět do Československa a uvězněn. Sice byl v prosinci téhož roku propuštěn na prezidentskou amnestii, ale o dva roky později byl opět zatčen, obviněn z pokusu o útěch a odsouzen na 13 let. V roce 1958 byl podmínečně propuštěn, za což "zaplatil" závazkem spolupráce s StB. Nebudu ho soudit, jen málokdo z nás podobnou situaci zažil a tak nemůžeme vědět, jak bychom se na jeho místě zachovali my. V roce 1968 se mu konečně podařilo se osvobodit - uprchl do Anglie.

Únor 1948 přinesl Haně Podolské kromě ztráty rodiny také ztrátu salonu. Byl znárodněn a provozován dále pod značkou EVA. Jen díky Martě Gottwaldové a paní Čepičkové, které si přály nosit modely od Hany Podolské, mohla ve svém salonu zůstat jako řadová zaměstnankyně. Práci opustila až v roce 1954, kdy odešla na odpočinek. V roce 1968 odmítla synovu nabídku, aby společně s ním opustila republiku. Konec života dožila v ústraní, sama, jen s přítelkyní a společnicí Antonií Suchomelovou, které v závěti odkázala svůj majetek - tedy to, co jí zůstalo. Nebylo toho mnoho, ale i tak nechtěla, aby její věci získal komunistický režim, který jí tolik ublížil.

v roce 1968

Zemřela 15. února ve věku 91 let. Místo jejího posledního odpočinku dnes již není známo. Rodinnou hrobku, která byla součástí dědictví, Antonie Suchomelová prodala. Určitě by se hrob dal i dnes dohledat, určitě existují nějaké záznamy, ale GDPR to poněkud komplikuje.


Zdroj informací:
Hana Podolská ve víru dějin (autorka Naďa Dubcová)
Zdroj obrázků: internet

sobota 1. ledna 2022

Významná výročí v roce 2022

v roce 168 př.n.l. zemřela Xin Zhui (2190 let)
v roce 292 se narodila Svatá Eulálie (1730 let)
v roce 392 se narodila římská císařovna Galla Placidia Augusta (1630 let)
v roce 1092 se narodila královna Adéla Savojská (930 let)
v roce 1252 zemřela Svatá Zdislava z Lemberka (770 let)
v roce 1502 byla Anna z Foix korunována královnou (520 let)
v roce 1632 byla korunována královnou Kristýna I. Švédská (390 let)
v roce 1832 se narodila Sarah Boone (190 let)
v roce 1847 se narodila Maria Beasley (175 let)
v roce 1912 se narodila Denise Bergonová (110 let)
v roce 1922 se narodila Aleksandra Samusenková (100 let)
v roce 1942 zemřela Arnoštka Roubíčková (80 let)
v říjnu 2012 zemřela Štefania Lordánová (10 let)

1.1.1752 se narodila Betsy Rossová (270 let)
1.1.1992 zemřela Grace Hopperová (30 let)
6.1.1412 se narodila Johanka z Arku (610 let)
9.1. oslaví 40. narozeniny Kate Middletonová, vévodkyně z Cambridge
13.1.1932 zemřela královna Sofie Pruská (90 let)
16.1.1932 se narodila bioložka Dian Fosseyová (90 let)
21.1.1862 zemřela spisovatelka Božena Němcová (160 let)
20.1.1292 se narodila královna Eliška Přemyslovna (730 let)
21.1.1892 se narodila Gisela Fleischmannová (130 let)
25.1.1882 se narodila spisovatelka Virginia Woolfová (140 let)
27.1.1922 zemřela Nellie Bly (100 let)
28.1.2002 zemřela spisovatelka Astrid Lindgrenová (20 let)
31.1.58 př.n.l. se narodila římská císařovna Livia Drusilla (2080 let)

2.2.1532 se narodila malířka Sofonisba Anguissola (490 let)
2.2.1952 se narodila politička Pak Kun-Hje (70 let)
2.2.2012 zemřela Fatma Neslisah (10 let)
6.2.1912 se narodila Eva Braunová (110 let)
7.2.1102 se narodila Matylda Anglická (920 let)
8.2.1492 byla Anna Bretaňská korunována královnou (530 let)
8.2.1792 zemřela Hannah Snellová (230 let)
11.2.2012 zemřela zpěvačka Whitney Houston (10 let)
13.2.1542 zemřela Kateřina Howardová (480 let)
13.2.1662 zemřela královna Alžběta Stuartovna (360 let)
14.2.1982 zemřela monacká kněžna Grace Kellyová (40 let)
15.2.1972 zemřela Hana Podolská (50 let)
19.2.1902 zemřela Marie Henrietta Lotrinská (120 let)
20.2.1972 zemřela Maria Göeppert-Mayerová (50 let)
27.2.1912 se narodila herečka Nataša Gollová (110 let)
27.2.1932 se narodila herečka Liz Taylor (90 let)
28.2.1912 se narodila Clara Pettaci (110 let)

2.3.1282 zemřela Svatá Anežka Česká (740 let)
9.3.1847 zemřela paleontoložka Mary Anningová (175 let)
12.3.1622 byla svatořečena Svatá Terezie z Avily (400 let)
21.3.1552 se narodila princezna Mihrimah (470 let)
23.3.1862 se narodila spisovatelka Gabriela Preissová (160 let)
23.3.1882 se narodila Emmy Noetherová (140 let)
25.3.1782 se narodila Caroline Bonaparte (240 let)
25.3.1912 se narodila špionka Melita Norwoodová (110 let)

4.4.1802 se narodila Dorothea Dixová (220 let)
8.4.1892 se narodila Mary Pickfordová (130 let)
8.4.1912 se narodila krasobruslařka Sonja Henie (110 let)
11.4.1492 se narodila královna Markéta Navarská (530 let)
14.4.972 byla korunována císařovnou Theofano (1050 let)
15.4.1542 zemřela Lisa del Giocondo (480 let)
24.4.1942 zemřela spisovatelka Lucy Maud Montgomeryová (80 let)
25.4.1782 zemřela Anne Bonny (240 let)
26.4.1862 získala Sarah Boone patent na žehlící prkno (130 let)
27.4.2002 zemřela Ruth Handlerová (20 let)
28.4.1912 se narodila Odette Sanson Hallowesová (110 let)

1.5.1852 se narodila pistolnice Calamity Jane (170 let)
3.5.1942 se narodila gymnastka Věra Čáslavská (80 let)
6.5.1952 zemřela Maria Montessori (70 let)
6.5.1992 zemřela herečka Marlene Dietrich (30 let)
9.5.1892 se narodila Zita Parmská (130 let)
10.5.2012 byla svatořečena Sv. Hildegarda (10 let)
13.5.1742 se narodila Marie Kristina Habsbursko-Lotrinská (280 let)
15.5.1902 se narodila Anny Ondráková (120 let)
16.5.1882 získala Maria Beasley patent (140 let)
18.5.1152 byla Eleonora Akvitánská korunována královnou (870 let)
24.5.1642 zemřela Polyxena z Pernštejna (380 let)
26.5.1952 zemřela Emilie Flögelová (70 let)
28.5.1872 zemřela Žofie Frederika Bavorská (150 let)

1.6.1522 byla Marie Habsburská korunována královnou (500 let)
8.6.1492 zemřela Alžběta Woodvillová (530 let)
10.6.1897 se narodila Taťána Nikolajevna Romanovova (125 let)
13.6.1752 se narodila Frances Burney (270 let)
15.6.1952 zemřela agentka Krystyna Scarbeková (70 let)
16.6.1902 se narodila Barbara McClintock (120 let)
20.6.1682 se narodila Eleonora Amálie ze Schwarzenberka (340 let)
24.6. oslaví 75 let zpěvačka Helena Vondráčková
28.6.1892 se narodila Milunka Savicová (130 let)
30.6.1942 zemřela Františka Plamínková (80 let)

1.7.1912 zemřela pilotka Harriet Quimby (110 let)
6.7.1952 se narodila Ann Tsukamoto (70 let)
7.7.1962 zemřela Anita Delgado (60 let)
8.7.1982 zemřela špionka Virginia Hallová (40 let)
11.7.1362 se narodila královna Anna Svídnická (660 let)
12.7.1912 se narodila Madeleine Pauliac (110 let)
24.7.1681 zemřela carevna Agafja Semjonovna Grušecká (350 let)
26.7.1952 zemřela Evita Perón (70 let)

5.8.1962 zemřela herečka Marilyn Monroe (60 let)
9.8.1922 byla nalezena venuše z Laspugne (100 let)
9.8.1942 zemřela Edith Steinová (80 let)
15.8.1912 se narodila Julia Childová (110 let)
18.8.1572 byla korunována královnou Markéta z Valois (450 let)
21.8.1762 zemřela Mary Wortley Montagu (260 let)
26.8.1942 zemřela novinářka Irena Bernášková (80 let)
30.8.1912 se narodila Nancy Wake (110 let)

2.9.1992 zemřela Barbara McClintock (30 let)
4.9.1982 zemřela Justine Johnstoneová (40 let)
7.9.1962 zemřela spisovatelka Karen Blixenová (60 let)
13.9.1982 se narodila modelka Isabelle Caro (40 let)
20.9.1872 zemřela Zdeňka Havlíčková (150 let)
21.9.1902 se narodila malířka Toyen (120 let)
25.8.1482 zemřela královna Markéta z Anjou (540 let)
30.9.1832 se narodila Anna Reevers Jarvisová (190 let)

4.10.1582 zemřela Svatá Terezie z Avily (440 let)
11.10.1872 se narodila bojovnice za ženská práva Emily Davison (150 let)
26.10.1932 zemřela Molly Brownová (90 let)
28.10.1892 se narodila špionka Marthe Cnockaertová (130 let)
30.10.1922 se narodila Marie Van Brittan Brownová (100 let)

1.11.1942 se narodila zpěvačka Marta Kubišová (80 let)
2.11.1902 se narodila princezna Mafalda Savojská (120 let)
4.11.1852 se narodila první česká lékařka Anna Bayerová (170 let)
4.11.1942 se narodila Patricia Bathová (80 let)
11.11.1947 zemřela Annie Londonderry (75 let)
14.11.1897 zemřela Guiseppina Strepponi (125 let)
22.11.1882 zemřela pilotka Jean Battenová (40 let)
27.11.1852 zemřela Ada Lovelace (170 let)

8.12.1542 se narodila královna Marie Stuartovna (480 let)
11.12.1942 zemřela malířka Seraphine Louisová (80 let)
14.12.1982 zemřela Růžena Vacková (40 let)
17.12.1972 zemřela Doreen Warrinerová (50 let)
19.12.1442 zemřela Alžběta II. Lucemburská (580 let)
19.12.1997 byla zvolena prezidentkou Guyany Janet Jaganová (25 let)
20.12.1552 zemřela Kateřina Lutherová (470 let)
25.12.1872 se narodila podnikatelka Helena Rubinsteinová (150 let)
29.12.1812 zemřela Saartjie Baartmanová (210 let)

sobota 27. listopadu 2021

Kunhuta Přemyslovna

(leden 1265 - 27.11.1321)

Počátkem roku 1265 král Přemysl Otakar II. a celý dvůr netrpělivě očekávali narození potomka - dědice, kterého mu měla dát jeho druhá manželka Kunhuta Uherská. Místo dědice však přišla na svět dívka, dostala jméno po matce - Kunhuta a po otci přídomek Přemyslovna. Přesto si otec pro Kunhutu vyžádal dědické právo na český trůn od římského krále Richarda Cornwallského a bylo mu vyhověno. Titul následnice trůnu nesla až do svých 6-ti let, kdy se konečně narodil mužský potomek Václav II., který tak titul následníka převzal.

Kunhutu čekal osud většiny urozených dívek té doby: Bude provdána, aby upevnila otcovo postavení a posílila spojenectví s některým jiným významným panovníkem. K tomu mělo dojít poměrně brzy. Když v roce 1273 nastoupil na římský trůn Rudolf Habsburský, vypukly mezi ním a Přemyslem Otakarem II. mocenské spory, které vyústily v mírovou dohodu, jejímž zpečetěním mělo být spojení obou rodů sňatkem Kunhuty dcery krále Přemysla a Hartmanna, syna Rudolfova. K sňatku však nakonec nedojde, neboť Kunhuta se uchýlila do kláštera své pratety Anežky. Dodnes není jisté, zda to bylo její vlastní rozhodnutí, nebo tak učinila na příkaz svého otce, který se tímto krokem chtěl vyvázat z pro něj nepříjemné povinnosti. Ať tak, či onak, určitě by k tomu nedošlo bez jeho souhlasu.

V klášteře stráví několik dalších let. Přečká zde otcovu smrt (1278) na Moravském poli, i následná léta útlaku braniborského markraběte Oty Dlouhého, poručníka nezletilého následníka trůnu Václava II. Postupně na sebe správu kláštera, na níž stárnoucí Anežka již sama nestačí a po její smrti (1282) se stává její nástupkyní ve funkci abatyše. Pod jejím vedením klášter pečuje o chudé a nemocné, a to i během morové epidemie v letech 1281-83.

Pečeť Kunhuty Přemyslovny

V roce 1291 opouští Kunhuta klášter a řeholní život vůbec, aby se na žádost svého bratra Václava II. provdala za knížete Boleslava II. Mazovského a pomohla mu tak upevnit mocenské postavení a získat spojence v Polsku. Jako manželka přinesla Boleslavovi zvýšení prestiže v rozháraném Polsku a porodila mu tři děti: Eufrozínu, Václava a Perchtu. Manželství však nebylo šťastné. V roce 1302 Kunhuta opouští svého muže a vrací se zpět do Prahy, kde vstoupí do kláštera sv. Jiří na Pražském hradě. Manželství je na její žádost rozvedeno. Jedná se o vůbec první zaznamenaný rozvod z popudu ženy na našem území. Její bratr král Václav jí následně dopomůže k úřadu abatyše, a to tím způsobem, že dosavadní abatyše Žofie z Pětichvost se musela svého místa dočasně vzdát a navrátila se do úřadu až po Kunhutině smrti.

Vyobrazení Kunhuty v Pasionálu

Kunhuta byla ambiciózní a energická princezna. Pod jejím vedením se klášter stal společenským a náboženským centrem přemyslovské rodiny. Po vymření Přemyslovců po meči poskytla vzdělání a vychování své neteři Elišce, pozdější manželce krále Jana Lucemburského. Kunhuta milovala umění a patřila k jeho významným mecenáškám. Na její objednávku vzniklo několik iluminovaných rukopisů z nichž nejvýznamnější je Pasionál abatyše Kunhuty - sbírka pěti duchovních textů o Kristově umučení se skvostnými velkoformátovými ilustracemi. V roce 2005 bylo dílo prohlášeno za národní kulturní památku. Samotná Kunhuta je v něm vyobrazena hned na prvním listu. Její obličej je však značně rozmazán, zřejmě jak byla v minulosti hojně uctívána a její obrázek líbán. Jako donátoři jsou před trůnem vyobrazeni autoři pasionálu. A v zástupu jeptišek je na posledním místě Kunhutina dcera Perchta. Zajímavostí je, že tento pasionál obsahuje také nejstarší vyobrazení českého dvouocasého lva.

Kunhuta Přemyslovna zemřela v ústraní svého kláštera 21.11.1321 ve věku 56 let.

Zdroj informací a obrázků: internet

pondělí 4. října 2021

Henrietta Lacksová


18.8.1920 - 4.10.1951

Většina lidí se proslavila tím, že v životě něco dokázali. Některým k tomu, pravda, dopomohlo i to, že se tzv. uměli narodit. To se však netýká Henrietty Lacksové. Obyčejná, průměrná žena afroamerického původu, která ničím nijak nevybočovala. Teprve její poměrné náhlé úmrtí na rakovinu v roce 1951 ji nesmazatelně zapsalo do historie medicíny i mnoha dalších oborů. Ale pojďme popořádku.

Henrietta se narodila v Reanoke ve Virginii, potomkům černých otroků Elize (roz. Lacksové) a Johnovi Pleasantovým. Její pravé jméno bylo Loretta. Všichni jí však říkali přezdívkou Hennie, a to zřejmě způsobilo, že ji lidé považovali za Henriettu. Měla 9 dalších sourozenců. Při porodu toho posledního v roce 1924 zemřela její matka. Otec nebyl schopen se sám o tolik dětí postarat. Přestěhoval se s nimi do Cloveru (též ve Virginii), kde je rozdělil mezi příbuzné. Henriettu si vzal k sobě její dědeček Thomas Lacks, který žil ve srubu v bývalé otrocké osadě na plantáži. Kromě Henrietty se dědeček také staral o svého dalšího vnuka Davida Lackse, který byl Henriettiným bratrancem a později též manželem. Henrietta zde navštěvovala černošskou školu 2 míle daleko od bydliště. Kromě toho už od útlého věku musela pomáhat rodině a tvrdě pracovat. Rodina byla dosti chudá, proto v 6. třídě opustila školu a pomáhala s živobytím. Krmila zvířata, starala se o zahradu, dřela na tabákových plantážích... Už ve 14-ti letech porodila své první dítě, syna Lawrence, jehož otcem byl právě David Lacks. O čtyři roky později se jim narodila dcera Elsie.

Za Davida Lackse se provdala až 10.4.1941. Brzy po svatbě se na doporučení dalšího bratrance Garretta přestěhovali do Baltimore v Marylandu, kde David začal pracovat v ocelárně. Když byl Garrett povolán na frontu 2. světové války, věnoval Lacksovým své úspory, za něž si mohli koupit vlastní dům. V Marylandu se jim narodily další tři děti: David Jr., Deborah a Josef. Poslední zmíněný Josef se narodil v době, kdy už pravděpodobně trpěla rakovinou. Ta jí byla diagnostikována v únoru 1951, čtyři a půl měsíce po porodu posledního dítěte (Josefa).

Když ani 4 měsíce od porodu nepřestávala krvácet, navštívila lékaře. Poté, co byl vyloučen syfilis, jí doporučil návštěvu John Hopkinsovy nemocnice, v té době jediné, která ošetřovala pacienty tmavé pleti. Laboratorním vyšetřením odebraných vzorků byl zjištěn zhoubný karcinom děložního čípku. Navzdory léčbě Henrietta v říjnu 1951 nemoci podlehla ve věku 31 let. Částečná pitva prokázala, že rakovina metastázovala do celého jejího těla. Pohřbená byla do neoznačeného hrobu na hřbitově v místě zvaném Lacktown (podle otrokářských majitelů pozemků), v Cloveru ve Virginii. Teprve v roce 2010 jí náhrobek daroval Rollan Pattillo, člen lékařské fakulty Morehouse školy, který se podílel na výzkumu buněk HeLa a osobně znal rodinu Henrietty Lacksové. Náhrobek byl umístěn v přibližném místě uložení ostatků, nedaleko hrobu její matky, který jediný z rodinných hrobů byl označen.

Náhrobek

Jak sami vidíte z jejího životopisu, nebyla ničím zvláštní ani výjimečná. Přesto její jméno je v lékařském prostředí velmi dobře známé, aniž na tom sama měla vůbec nějaký podíl. Během vyšetření jí byly odebrány vzorky tkáně a to jak zdravé tak i napadené rakovinou. Bez jejího souhlasu byly dále použity pro výzkum. Doktor George Otto Gey zjistil, že Henriettiny buňky jsou výjimečné v tom, že se dokážou velmi rychle reprodukovat a navíc téměř do nekonečna. Dosud podobné pokusy vždy skončily po několika dnech. Henriettiny buňky též bylo možné dělit, aniž by zemřely. Dostaly název HeLa podle prvních slabik jména pacientky a vžil se pro ně přívlastek "nesmrtelné". Tato schopnost umožnila stejnou buňku použít několikrát k mnoha různým pokusům, což zase vedlo k mnoha významným medicínským objevům.

Od roku 1954 jsou buňky HeLa sériově vyráběny (děleny) a od té doby k nim mají přístup vědci z celého světa. Stojí za vznikem vakcíny proti obrně. Využívají se k výzkumu rakoviny, AIDS, účinků radiace a toxických látek, genovému mapování, k testování kosmetiky... Dokonce byly vyslány do vesmíru, kde pomohly rozřešit otázku, zda je lidská tkáň schopná přežít stav beztíže. Bezmála 11 tisíc patentů bylo vydáno na základě výzkumu buněk HeLa. Dnes jsou tyto buňky k dispozici téměř v každé laboratoři.

buňky HeLa

Kontroverzní je způsob získání buněk HeLa - tedy bez souhlasu pacientky, nebo alespoň blízké rodiny. Henriettina rodina se o těchto pokusech dozvěděla náhodně až v 70 letech, kdy byli někteří členové osloveni s žádostí o darování krve k vědeckým účelům. Pochopitelně to v nich vyvolalo obavy a strach ze zneužití informací, zvláště když se začaly veřejně publikovat informace o DNA genomu buněk HeLa. Naštěstí pro vědu došlo k dohodě mezi vědci a rodinou: rodině je umožněno kontrolovat za jakým účelem a komu jsou informace o DNA genomu poskytovány.

Přínos buněk HeLa pro výzkum medicíny je tak významný, že prakticky jen díky nim byl Henriettě Lacksové posmrtně v roce 2011 udělen čestný doktorát za veřejnou službu na univerzitě v Baltimoru. V roce 2014 byla uvedena do Síně slávy žen v Marylandu a v roce 2020 i do Národní ženské síně slávy. Inspirovala spisovatelku Rebeccu Sclottovou, která ve spolupráci s Henriettinou dcerou napsala životopisnou knihu "Nesmrtelný život Henrietty Lacksové (vyšlo v roce 2010, u nás v roce 2013). Kniha byla v roce 2017 zfilmována, hlavní roli si zahrála Oprah Winfrey.

Henrittini potomci u jejího obrazu v Národní galerii

Zdroj informací a obrázků: internet

středa 15. září 2021

Svatá Ludmila

Rekonstrukce obličeje


(cca 860 - 15.9.921)

Byla manželkou prvního historicky doloženého českého knížete Bořivoje I. Spolu s ním se výrazně zasloužila o christianizaci Čech. Po své mučednické smrti se stala naší první svatou. Dobových dokumentů je však žalostně málo a tak většina jejího života je zahalena závojem pověstí a legend, z nichž nejobsažnější je Kristiánova legenda datovaná přibližně do konce 10. století, tedy asi 50 let po událostech, které popisuje. Ze stejného období pochází i další písemné legendy o svatém Václavu, které jeho babičku Ludmilu též okrajově zmiňují. Poskytují víceméně stejné informace o jejím životě, i když ne tak podrobně.

Původ Ludmily není přesně znám. Podle dobových pramenů byla dcerou vladyky nebo knížete Spytihněva. Častěji je zmiňováno jako její rodiště Pšov (dnešní Mělník), ale některé prameny zmiňují též  Lužicko-Srbsko. Přemyslovci už v té době patřili k nejvýznamnějším vládnoucím rodům na našem území. Ať už byla Ludmila z Pšova, nebo z Lužicko-Srbska, či odjinud, sňatkem s ní Bořivoj I. posílil svou pozici mezi ostatními knížaty. Bořivoj i Ludmila přijali křest - podle všeho Bořivoj ještě před tím, než se s Ludmilou oženil a poté ke stejnému kroku přesvědčil i svou ženu. Zatímco Bořivoj se nechal pokřtít při jedné ze svých návštěv na Moravě od samotného Metoděje, o tom, kdo pokřtil Ludmilu nemáme žádnou zprávu. Oba se však stali velmi zbožnými a zasloužili se o šíření křesťanství v Českém knížectví.


Historické prameny zmiňují, že měli minimálně 6 dětí: 3 syny a 3 dcery. Dá se předpokládat, že těch dětí bylo o něco více, ale zemřely v ranném věku. Z nich se nám dochovala pouze jména dvou synů, kteří postupně převzali vládu po svém otci: Spytihněv I. a Vratislav.


Ludmila velmi brzy ovdověla. Stalo se tak mezi léty 888 a 890 - v roce 888 byl Bořivoj I. ještě prokazatelně naživu, ale již v roce 890 propůjčil východofrancký král Arnulf Korutanský osiřelé Čechy velkomoravskému knížeti Svatoplukovi. Osudy Ludmily z této doby nejsou zdokumentované, ale historikové předpokládají, že se aktivně podílela na správě knížectví, aby tak zajistila korunu pro svého syna Spytihněva I, který v té době ještě nebyl dospělý. Předpokládaný nástup jeho vlády se shoduje s přibližným rokem úmrtí Svatopluka. Spytihněv pokračoval v díle svého otce, zveleboval Čechy, stavěl chrámy, šířil křesťanství... Bohužel mu nebyl dán dlouhý život. Zemřel v roce 915 bez potomků. Vlády se po něm ujal jeho mladší bratr Vratislav.

Vratislav měl za ženu Drahomíru ze Stodor, která stále vyznávala staré pohanské obyčeje a údajně nikdy na křesťanství nepřestoupila. Měl s ní sedm dětí. Již od malička byla vychovatelkou dvou nejstarších synů Václava I. a Boleslava babička Ludmila. Vštěpovala jim zbožnost a lásku k bližním.


Po smrti Vratislava v roce 921 nebyl ještě prvorozený Václav dospělý a tedy se nemohl ujmout vlády. Čeští velmoži rozhodli, že regentkou země se stane Drahomíra. Ovšem oba chlapce i nadále svěřili do péče zbožné Ludmily. To spolu s rozdílným náboženstvím obou žen a celkovou politickou situací ve střední Evropě bylo příčinou mnoha sporů mezi Ludmilou a Drahomírou, které nakonec vyvrcholily zavražděním Ludmily 15.září 921 ve večerních hodinách v jejích komnatách na hradě Tetíně.

Zavraždění sv. Ludmily (z Dalimilovy kroniky)

Kristiánova legenda popisuje poměrně detailně celý průběh přepadení hradu i samotné vraždy. Ludmila údajně prosila své vrahy o stětí. Když už měla zemřít, přála si, aby to bylo mučednickou smrtí, tedy prolitím krve. To jí však bylo odepřeno, byla uškrcena svým vlastním závojem nebo šálem. Když vrahové odtáhli, pobravše vše cenné, co nalezli, služebnictvo ubohou Ludmilu pohřbilo. Její hrob se stal místem mnoha zázraků, o nichž se vyprávějí legendy a díky nimž byla také ve 12. století svatořečena.

Nyní spočívá v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, kam její ostatky nechal převést kníže Václav. I zde však několikrát změnilo umístění, protože později jí byla zasvěcena kaple v jižní části baziliky. Naposledy byl její hrob otevřen při restauraci náhrobku v roce 1981. Při té příležitosti byly ostatky přezkoumány. Podle zjištění byla Ludmila 168 cm vysoká a měla nápadný předkus. Také se potvrdil přibližný věk, jehož se dožila, a to cca 61 let, tedy tak jak uvádějí historické prameny.

Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě

Zdroj informací a obrázků:
Internet (pokud není uvedeno jinak)