úterý 20. října 2020

Janet Jaganová

20.10.1920 - 28.3.2009

Zuzanu Čaputovou asi všichni znáte, je to jedna z mála žen, které se staly prezidentkou nějakého státu - v tomto případě Slovenska. Ale víte, o dalších ženách prezidentkách ve světě? Jednou z nich byla i Janet Rosenberg Jaganová. Její jméno není u nás příliš známé, ostatně v češtině jsem o ní ani nenašla žádnou informaci, čerpám tedy především z anglických materiálů. Dnes vás s ní tedy seznámím...

Narodila se v Chicagu do židovské rodiny Rosenbergů. Kvůli sílícímu antisemitismu si rodiče změnili příjmení na Robertsovi. Údajně její vlastní zkušenosti z dětství v ní vzbudily touhu pomáhat chudým a utlačovaným. Vystudovala střední zdravotnickou školu a následně studovala na univerzitě v Detroitu a universitě Wayne. Už jako studentka porušovala tehdejší konvence: jezdila na koních, závodně plavala, přihlásila se na lekce létání... a zapojila se do levicové politicky.

V roce se během své zdravotnické praxe v Chicagské nemocnici setkala se studentem stomatologie indo-guyanského původu, Cheddim Jaganem. Přes protesty rodičů na obou stranách se v srpnu 1943  vzali a v prosinci odjeli do Guyany, kde si Cheddi otevřel stomatologickou kliniku v Georgetownu a Janet pracovala po jeho boku jako zubní sestra. I v Guyaně byli oba politicky aktivní.


V roce 1946 Janet zakládá Politickou a hospodářskou organizaci žen a spoluzakládá výbor pro politické záležitosti. Cílem bylo zlepšit dovednosti a kompetence žen a podpořit jejich účast v politickém procesu.

Poprvé kandidovala v roce 1947, ale neúspěšně. V roce 1950 zakládají manželé Jaganovi Lidovou progresivní stranu. Hlavním bodem jejich programu je získání nezávislosti Guyany. V tom samém roce se Janet stává členkou městské rady v Georgetownu.


V roce 1953 získává Guyana vnitřní autonomii a Cheddi  Jagan se stává jejím prvním premiérem. Současně Janet byla zvolena do sněmovny a zároveň byla vybrána jako místopředsedkyně zákonodárného výboru. Oba se však ve svých funkcích příliš neohřáli. Britská vláda v čele s Winstonem Churchilem nemá zájem v obavách ze sílícího marxismu-leninismu Lidovou progresivní stranu zakázala, Janet a Cheddiho na pět měsíců uvěznila a poté je držela v přísném domácím vězení.

V roce 1957 přes všechny restrikce vyhrává Cheddi opět volby a znovu se stává premiérem, tentokrát už bez britských intervencí, tuto funkci zastával až do roku 1964. Také Janet je znovu zvolena do sněmovny a stává se ministryní zdravotnictví, práce a bydlení. Během svého působení v ministerském úřadě zakládá zdravotní kliniky a reformuje pracovní zákony.

V roce 1961 získává Guyana samosprávu a v roce 1966 úplnou nezávislost. Toto vítězství je připisováno též politice Cheddiho Jagana. V následujících letech je opakovaně zvolen do sněmovny stejně jako jeho žena Janet. Teprve s nezávislostí Guyany získala Janet občanství. Do té doby byla bez příslušnosti, protože USA jí kvůli marxistickým politickým názorům občanství zrušilo už před více než 20 lety - tedy krátce po jejím odchodu do Guyany.

V roce 1992 byl Cheddi Jagan zvolen prezidentem Guyany a Janet se tak stala první dámou. Svůj úřad zastával až do své smrti v březnu 1997. Po jeho smrti zastávala Janet funkci dočasné premiérky a první místopředsedkyně. V následných volbách v prosinci 1997 byla Janet Jagan řádně zvolena prezidentkou. Nicméně její oponent výsledek voleb napadl a nakonec došlo k dohodě, že další volby se uskuteční už v roce 2000 - tedy o dva roky dříve. 


Nakonec byly další volby ještě dříve. V červnu 1999 Janet postihl mírný infarkt, prošla si několika hospitalizacemi a i když to nebylo až tak vážné, rozhodla se v srpnu na svou funkci rezignovala s tím, že již nemůže býti dostatečně energickou a silnou, aby mohla svůj post zastávat. Odešla z politiky na vrcholu své popularity, kéž by to umělo více politiků!

Kromě politiky bychom Janet Jaganovou mohli považovat také za spisovatelku. Kromě několika spisů týkajících se politiky a historie Lidově progresivní strany, napsala také pět dětských knih. Jelikož v Guyaně nebyly žádné které by zobrazovaly a popisovaly místní realitu, začala si sama pro své děti a vnoučata vymýšlet příběhy, které později publikovala knižně. Vznikly tak knihy: Když byl děda Cheddi ještě chlapec, Dětské příběhy o boji Guyany za svobodu, Aligátorský přívoz, Patricia dítě Manatee, Mravenečník Anastasia a Pes milující květiny.


V roce 1997 získala Gandhího zlatou medaili UNESCO  na mír, demokracii a práva žen. Krom toho je nositelkou nejvyššího vyznamenání Guyany - Řádu excelence.

Zhoršující zdravotní stav ji opět přivedl do nemocnice, kde 28.3.2009 svůj boj prohrála. Její tělo bylo zpopelněno.


úterý 15. září 2020

Agatha Christie

15.9.1890 - 12.1.1976

Myslím, že v gramotném světě snad neexistuje nikdo, kdo by neznal jméno Agathy Christie - podle všeho nejslavnější spisovatelky detektivek. To, že je nejslavnější soudím především podle sebe: Nejsem totiž fanouškem tohoto žánru a tak neznám žádného jiného autora. Ale zřejmě se nemýlím, protože i wikipedie ji zmiňuje jako vůbec nejslavnější spisovatelku všech dob, kterou co do počtu prodaných knih předstihuje pouze William Shakespeare. Věřili byste tomu? Jako taková by tedy měla mít své místo i v učebnicích literatury. Snad už v nich je, ale v dobách mé školní docházky tomu tak nebylo (dokonce ani na SŠ).

Její celé jméno zní: Agatha Mary Clarisa lady Mallowanová. Příjmení Christie získala po svém prvním manželovi a po rozvodu si jej ponechala jako umělecký pseudonym. Bylo to rozumné, proč měnit zavedenou značku! Ale pojďme popořádku...

Narodila se jako třetí  nejmladší dítě do bohaté viktoriánské rodiny Millerů v Devonském hrabství. Prvního vzdělání se jí dostalo doma. Na své dětství vzpomíná jako na šťastné. Neměla však mnoho přátel, její sourozenci byli podstatně starší a ani v okolí nebylo mnoho jejích vrstevníků. Jejími společníky při hrách bývali nejčastěji domácí mazlíčci a imaginární přátelé. Milovala knihy, číst se naučila již ve čtyřech letech. Teprve v roce 1906 odjela do Paříže studovat hudbu a také si zdokonalit francouzštinu. Zde zjistila, že má pro klavír a zpěv skutečně talent, ale přílišný ostych veřejně vystupovat jí zabránil se dál věnovat kariéře zpěvačky.

v dětství

12.7.1912 se zúčastnila plesu u lady Cliffordové v Chudleighu, kde se poprvé setkala se svým budoucím manželem, důstojníkem a pilotem Archibaldem Christie. Tedy byli si oficiálně představeni, jak bylo tehdy v lepších kruzích zvykem a samozřejmě si spolu také zatančili. Zřejmě v sobě našli zalíbení, vzali se krátce po vypuknutí 1. světové války: 24.12.1914. Ačkoliv Archie nemohl dále pilotovat kvůli zdravotnímu stavu, zůstával v armádě a budoval si kariéru. Agatha se již v té době snažila psát, ale prozatím bezúspěšně. Během války pracovala jako dobrovolná sestra a lékárnice. Během této služby získala zkušenosti s léky a jedy, které později zužitkovala ve svých románech. V roce 1919 porodila dcerku Rosalind.

s dcerou Rosalind

Po válce Archie opustil armádu a pracoval v civilní službě. V roce 1922 mu bylo nabídnuto místo finančního poradce Britské říšské výstavy. V rámci této pozice vyrazil spolu s rodinou na téměř roční cestu během níž navštívili mnoho zemí. V roce 1925 byla Agatha přizvána k práci ve výboru pro organizace dětské sekce Britské říšské výstavy ve Wembley. Jako členka výboru se podílela na vzniku expozice Dětský ráj, jehož součástí byl i Ostrov pokladů, který se stal významným prvkem výstavy. Tento Ostrov pokladů byl později též představen na výstavách ve Spojených státech, kde sklízel masivní úspěch a pochvaly jako nejzábavnější atrakce.


Bohužel další z členek výboru Nancy Neeleová si začala milostný románek s manželem Agathy. Tedy těžko říct, kdo si ten románek začal, na to vždycky musejí být dva... Ale jisté je, že manželství začalo mít problémy, které nakonec vyústily v rozvod. Agatha to zřejmě nesla těžce, protože do této doby spadá její tajemné zmizení, které nebylo nikdy úplně objasněno. Jediné, co víme, že Agatha 3.12.1926 zmizela na jedenáct dní, poté byla nalezena v hotelu v Harrogate, kde se zapsala pod jménem Teresa Neeleová. Svého manžela zjevně nepoznávala a celkově vypadala, jako že trpí ztrátou paměti. Ať už to byla pravda, nebo to jen přestírala, nikdy neprozradila, co se během těch jedenácti dnů dělo, kde byla ani důvody svého útěku. V roce 1928 došlo k rozvodu. Agatha tím nijak finančně neutrpěla, neboť tou dobou již byla známou autorkou.

V roce 1928 cestovala do Bagdádu, kde kromě jiného navštívila i světoznámé vykopávky Uru. Při opětovné návštěvě v roce 1930 se seznámila i se svým druhým manželem Maxem Mallowanem.  Vzali se v září téhož roku v Edinburghu a zůstali spolu až do její smrti. V následujících letech se svým manželem cestovala a podílela se na vykopávkách. Získané zkušenosti opět uplatnila ve svých románech.

manželé Mallowanovi

Během 2. světové války opět pracovala v lékárně, kde si rozšířila znalosti o jedech. Také ji v roce 1941 vyšetřovala britská tajná služba pro podezření ze špionáže, kvůli jejímu románu M nebo N.

Její literární dílo zahrnuje 66 knih a 14 povídkových knih. Za její prvotinu by se dala považovat báseň s názvem Cowslip, kterou napsala v dubnu 1901 - tedy ve věku 10 let. V 18 letech napsala svou první povídku Dům krásy, kterou později přepracovala a publikovala v časopise pod názvem Dům snů. Přibližně ve stejné době začala psát svůj první román Sníh na poušti, který neúspěšně nabídla několika vydavatelstvím. Byl odmítnut a nikdy nepublikován. V roce 1916 napsala další román - Záhada na zámku Styles. I tento byl zpočátku vydavatelstvími odmítnut, ale po čase se k němu dostal John Lane z vydavatelství The Bodley Head, který jí nabídl, že román vydá, pokud přepracuje závěr. Agatha na to přistoupila a tak román v roce 1920 spatřil světlo světa a ona získala objednávku na dalších pět knih. Hrdinou tohoto románu nebyl nikdo jiný, než slavný detektiv Herkule Poirot.



Kromě románů a povídek napsala také několik divadelních her. Její hra Past na myši drží světový rekord v nepřetržitém reprízování. Premiéru měla 25.11.1952 v Ambasadors Theathre a od té doby  zde byla hrána až do března 2020, kdy ji zastavila pandemie Covidu. Během té doby bylo odehráno více než 27 tisíc představení.

Za své celoživotní dílo získala řadu ocenění. V roce 1955 získala Cenu Edgara Allana Poea. V roce 1956 obdržela Řád britského impéria. Následoval čestný doktorát z literatury na univerzitě v Exeteru v roce 1961. O deset let později pak byla povýšena na "Dámu britského impéria" - na základě toho mohla oficiálně užívat titul Lady Mallowanová

Pomník v Londýně

Agatha Christie zemřela v poklidu ve svém domě Winterbrook ve věku 85 let. Měla skromný pohřeb. Mezi květinovými dary byl i věnec od jejího vydavatele "jménem mnoha vděčných čtenářů". Je pohřbena na nedalekém hřbitově kostela Sv. Marie v Cholsey. Místo si sama s manželem vybrala asi o deset let dříve.

hrob

Dodnes má po celém světě miliony fanoušků a i v České republice existuje od roku 1997 Společnost Agathy Christie. Navíc  je prokazatelná i její vazba na tehdejší Československo, které mimochodem v několika svých románech zmínila: Agatha měla ve zvyku odpovídat svým fanouškům, obvykle tím, že poslala autogram. V roce 1961 obdržela dopis od Olgy Simonové, učitelky z jižních Čech a její velké fanynky. V tomto případě však nezůstalo jen u prostého autogramu, ale obě ženy si dopisovaly několik let. Olga Simonová byla předlohou pro jednu z postav v románu Viděla jsem vraždu (1969) -  aur pair Olgu Seminoffovou.

A na závěr vám sem přidám jednu zajímavou citaci, kterou jsem našla. Úryvek pochází z románu Smrt v oblacích (1935)

"Koukám," řekl náhle pan Clancy, "že nepoužíváte Ptimanovy těsnopisné soustavy."
Jane zruda a Poirot jí přispěchal na pomoc:
"Slečna Greyová jde s duchem doby. Používá nejnovější soustavy vynalezené jedním Čechoslovákem."
"Co neříkáte? Tohle Československo musí být úžasná země. Všechno sem z ní přichází - boty, sklo, rukavice - a teď i těsnopisná soustava. Opravdu úžasné."

Zdroj informací a obrázků: internet

pondělí 31. srpna 2020

Maria Montessori

(31.8.1870 - 6.5.1952)

Maria Montessori je nejspíš po Komenském druhou nejvýznamnější reformátorkou školství. I když její metody a principy se prosazují zatím jen pomalu.

Narodila se v italském městě Chiaravalle do rodiny ministerského úředníka pracujícího v tabákovém průmyslu. Kvůli otcově zaměstnání se rodina stěhovala nejprve do Florencie a potom do Říma, kde Maria v roce 1876 začala chodit do základní školy na Via di San Nicolo da Tolentino. Již během tohoto studia začala narážet na mantinely, které tehdy omezovaly kariéru žen. Po ukončení základního vzdělání se přihlásila na průmyslovou školu Regia Scuola Tecnica Michelangelo Buenarroti s cílem stát se inženýrkou. Už to bylo na tehdejší dobu pro ženu neobvyklé. Předmětem jejího studia byly především italština, aritmetika, algebra, geometrie, účetnictví, historie, geografie a vědy. Školu absolvovala s výborným prospěchem v roce 1786 a poté pokračovala v dalším studiu techniky na Regio Instituto Tecnico Leonardo da Vinci, kde pokračovala ve studiu předchozích oborů, k nimž jí přibyla také geometrická a ozdobná kresba, chemie, fyzika, botanika, zoologie a cizí jazyky. I zde si vedla dobře, vynikala především v matematice a vědách. Maturovala v roce 1890 s diplomem z matematiky a fyziky.


Těžko říct, co bylo příčinou, že se rozhodla technické zaměření opustit a studovat lékařství, a to navzdory rodičům, kteří ji doporučovali stát se učitelkou - asi nejperspektivnější kariéra pro ženy v té době. Přihlásila se na lékařskou fakultu na univerzitě v Římě. V té době však bylo studium medicíny přístupné pouze mužům a jí byl zamítnut i přes několik odvolání. Vyřešila to prozatím studiem přírodních věd. Diplom z nich spolu s papežovou intervencí jí konečně v roce 1893 umožnil zahájit studium vysněné medicíny. Získala řadu stipendií a další peníze na studium si vydělala soukromým vyučováním. Během studia musela čelit mnoha předsudkům, ale byla pilnou studentkou a vše zvládla. V roce 1896 promovala a získala jako první žena v Itálii lékařský diplom a společně s tímto úspěchem také velkou popularitu.


Již během studia se zaměřila hlavně na pediatrii a psychiatrii, jimž se věnovala i po promoci. Pracovala postupně v různých nemocnicích a ústavech, kde se věnovala péči o děti. Během své praxe měla mnoho příležitostí pozorovat různé děti a jejich chování a jednání v různých situacích. Na základě těchto pozorování dospěla k přesvědčení, že "sociální pokrok a politická ekonomika musí mít kořeny ve vzdělání". Této své myšlenky se držela a dále ji rozvíjela po celý svůj život.

Její práce a cyklus přednášek na nichž prezentovala své poznatky vedly k tomu, že byla v roce 1898 jmenována spoluředitelkou nové instituce Ortofrenická škola. Právě toto místo se stalo důležitým milníkem v jejím životě. Byla to škola pro duševně postižené a přijímány do ní byly děti s širokým spektrem poruch. Do té doby byly její myšlenky pouze teoriemi. Nyní měla možnost si své poznatky ověřit v praxi. Během působení na této škole učila a zároveň pozorovala děti, experimentovala s různými pomůckami a na základě nových poznatků je zdokonalovala.

Již dříve (od r. 1897) pracovala po boku Giusseppa Montesana a postupně mezi nimi vznikl milostný vztah. Z něj se v roce 1898 narodil syn Mario. Odmítla se však vdát, jelikož by musela zanechat své práce. Jak moc byla Marie zapálená pro svou práci můžeme soudit z toho, že raději svého syna svěřila do pěstounské péče v rodině žijící nedaleko Říma. Sice jej často navštěvovala, ale skutečnost, že je jeho matkou se dozvěděl až mnohem později. I přesto mezi nimi vzniklo silné pouto. V dospělosti Mario se svou matkou pracoval a po její smrti v jejím díle pokračoval.

Se synem

V roce 1901 opustila Ortofrenickou školu a věnovala se dalšímu studiu, vyučovala a přednášela... V té době zažíval Řím nebývalý stavební rozmach, který však nevydržel dlouho. Mnoho stavitelů zkrachovalo a jejich nedokončené projekty skoupili bankéři, kteří je přeměnili na sociální bydlení pro chudé dělníky a jejich rodiny. Velmi brzy však začali mít potíže s dětmi, jejichž rodiče byli celý den v práci. Nudící se děti bez dozoru páchaly nejrůznější škody na budovách i v okolí. Požádali tedy Marii Montessori, zda by nevymyslela něco, čím by se děti mohly zabavit a zároveň byli pod dozorem.

Marie uvítala možnost pracovat s normálními dětmi a vyzkoušet si tak své poznatky i na nich. Založila svou první mateřskou školu s názvem Casa dei Bambini. 6.1.1907 se konalo slavnostní otevření, ale jen málokdo měl od toho nějaká zvláštní očekávání. Ne tak Marie:
"Měla jsem takový zvláštní pocit, který mě dnes přiměl s rozhodností oznámit,
že zde vidím otevření instituce, o které jednou bude mluvit celý svět."

I zde děti pozorovala a dál rozvíjela své teorie. Povšimla si, že děti samy touží po objevování a pokud jsou umístěny v prostředí, podporujícím jejich přirozený vývoj, mají schopnost se vzdělávat samy. Pochopila, že děti potřebují ke svému rozvoji používat ruce a že fyzická interakce spolu s pohybem jsou hlavním klíčem k učení.



Mariina práce a její výsledky měly velký úspěch. V roce 1909 začala o svých poznatcích psát knihy a pořádat přednášky a kurzy. Její prvotina "Metoda montessori" byla v roce 1912 přeložena do angličtiny, díky čemuž se začala rychle šířit světem. Na mnoha místech vznikaly nové Montessori školy. Jedním z jejích velkých podporovatelů byl sám Benito Mussolini z jehož popudu vznikaly nové školy, investovalo se do vzdělání učitelů a byla založena továrna na montessori pomůcky. Marii politika nezajímala, viděla v tom jen příležitost pro děti. Když však Mussolini v roce 1931 vydal nařízení, že všichni učitelé se musí zavázat k podpoře fašismu, Marie to odmítla a musela opustit rodnou Itálii. Už se nikdy nevrátila.

Velkou ránu šíření montessori metody zasadila 2. světová válka. Montessori školy byly v Evropě zavírány, její knihy zakázány a páleny. I z toho důvodu Marie přijala pozvání z Indie, aby v rámci boje proti negramotnosti vedla kurz pro učitele. Během jejího pobytu však došlo ke vstupu Itálie do války jako spojence Německa. V reakci na to Británie internovala všechny Italy, nacházející se na britském území, do nějž jako kolonie spadala i Indie. Marie Montessori však internována nebyla, jen byla přinucena setrvat v domácím vězení v budovách Theosophical Society, kde alespoň mohla přednášet. Po čase jí povolili i cestovat po Indii a organizovat další přednášky a školení. Během svého pobytu v Indii dále svou metodu rozvíjela a zdokonalovala. Zde vznikl termín "kosmická výchova", jejímž principem bylo přemýšlení o vztazích mezi všemi živými věcmi a týkala se dětí ve věku 6-12 let.

Zpět do Evropy se vrátil v roce 1946 s přesvědčením, že budoucí mír může být dosažen jen skrze vzdělávání dětí. Její práce zde však byla v troskách, montessori pedagogiku bylo třeba znovu vzkřísit. Marie neúnavně pracovala, psala knihy, přednášela, cestovala... A vedla kampaně za světový mír. Její úsilí oceňoval celý svět a třikrát byla navržena na Nobelovu cenu míru. Ale čas se krátil. Zemřela ve společnosti svého syna Maria 6.5.1952 v Noordwijku aan Zee v Nizozemí. Pohřbena je na místním katolickém hřbitově.


Její přínos v oblasti vzdělávání je nezpochybnitelný. Viděla, co děti chtějí a potřebují a nabídla jim to. Ale většina světa to zatím nepochopila. Současný pedagogický styl je postaven na zcela jiném principu: Dospělý vytvořil systém přizpůsobený tomu, co vláda a legislativa požadují a ten aplikoval na děti. Ale je i jiná cesta - ta montessori. A jaké jsou tedy zásady její pedagogiky?

  1. Dítě je tvůrcem sebe sama
  2. Pomoz mi, abych to dokázal sám
  3. Ruka je nástrojem ducha
  4. Respektování senzitivních období
  5. Svobodná volba práce
  6. Připravené prostředí
  7. Polarizace pozornosti
  8. Celostní učení
Co přesně to znamená není už předmětem tohoto článku.

Zdroj informací a obrázků: Internet

neděle 12. července 2020

Giulia Tofana

12.7.1620 - 5.7.1659


Dnes si připomínáme 400 let od narození ženy, jejíž úloha v historii je poněkud kontroverzní. Giulia Tofana se totiž do historie zapsala jako travička, na jejímž kontě jsou životy cca 600 mužů. Na první pohled strašlivé číslo. Samozřejmě je všechny neotrávila sama. Ona jen prodávala jed ženám, které z nějakého důvodu nebyly v manželství spokojené. A vzhledem k tomu, jakým způsobem v Itálii 17. století manželství vznikala, nespokojených bylo mnoho. Manželství byla především obchodem - předem domluvená, často se snoubenci ani neznali, přičemž žena do něj přinášela nemalý majetek (věno). Nedostatek lásky a pozornosti byl jen malým problémem, horkokrevní Italové často řešili rodinné neshody násilím. Ženy neměly mnoho možností, jak z takového svazku uniknout. Není divu, že vdovský stav byl pro mnohé z nich lákavým snem, zvláště pokud pocházely z majetnějších vrstev. A Giulia Tofana jim ho pomáhala splnit. Když se na to podíváme z této perspektivy, tak svým způsobem byla Giulia Tofana hrdinkou, která riskovala svůj vlastní život, pro záchranu jiných. Pojďme si tedy o ní říct více.

Mnohé zdroje její narození neuvádějí nebo jen přibližně kolem roku 1620. Ovšem některé italské zdroje uvádějí jako datum jejího narození právě 12.7.1620 a místo Sicilské Palermo. O jejím raném životě toho moc nevíme. Existují domněnky, že její matkou byla Tofana d'Adamo, vdova popravená v roce 1633 v Palermu za vraždu svého manžela Františka. Údajně zemřel po požití jedu. Zdá se, že k jedům měla opravdu blízko.

I Giulia se velmi záhy stala bohatou vdovou. Po smrti manžela i s dcerou přesídlila do Říma, kde začala podnikat v kosmetice. Ženy se od nepaměti chtěly krášlit a zdobit, kosmetika byla poměrně výnosná živnost. Kdo by mezi voňavkami, pudřiky a krémy hledal jed? Ano, pro dobře situované dámy měla i speciální nabídku a nebyla to zrovna levná záležitost. Aqua Tofana - vodička bez barvy, chuti a zápachu, v malé ozdobné lahvičce s obrázkem sv. Mikuláše nebudila žádnou pozornost. Mohla ležet na toaletním stolku několik týdnů a nikoho by nenapadlo, jaké nebezpečí skrývá. Ale stačily pouhé 4-6 kapek... Ovšem Giulia nabízela i sofistikovanější podání jedu - ve formě pudru. Stačilo pak jen napudrovat si tváře a nabídnout je manželovi k políbení...


Předpokládá se, že autorkou vražedné receptury byla samotná Giulia. Ovšem přesné složení si odnesla s sebou na věčnost. Jed byl pravděpodobně kombinací olova, arsenu a výtažku z rulíku. Byl naprosto nezjistitelný, nedokázala jej odhalit ani pitva. Při dávkování po kapkách oběť umírala asi 4 dny, což postiženému dávalo prostor vyřešit majetek a sepsat závěť. Čerstvé vdovy si poté nechaly vystavit  lékařské osvědčení, že manžel zemřel na průjmové onemocnění. Nikdo je z ničeho nepodezíral. 

Obchod vzkvétal po mnoho let, Giulia bohatla a možná by se dožila i úctyhodného věku, kdyby... Jedna z jejích klientek si svůj čin a poslední chvíli rozmyslela. Na kolenou prosila svého muže, ať nejí polévku, kterou mu právě naservírovala. Za to, že ho ušetřila, se jí muž odvděčil tím, že ji zmlátil a bil ji tak dlouho, až se mu ke všemu přiznala. Tajemství bylo prozrazeno. I přesto nebylo snadné jí vinu prokázat. Jednak byla oblíbená a měla mnoho vlivných ochránců. A pak: Vy byste podali svědectví, kdybyste si koupili jed a otrávili manžela?


Giulia využila nabídky a našla azyl v jednom z římských kostelů. Jenže někdo mezi lidi rozšířil pomluvu, že otrávila vodu ve městě a už jí nebylo pomoci. Vyvlekli ji z kostela a předvedli před soudce. Následovaly výslechy i mučení, které trvalo tak dlouho, dokud se ke všem skutkům nepřiznala. Dodnes tedy nemůžeme s jistotou říct, zda vše, co jsem výše napsala, je pravda.Většina lidí se přizná k čemukoliv, jen aby unikli bolesti. Giulia se přiznala že pomohla otrávit asi 600 mužů, čímž se do historie zapsala jako nejmasovější travička všech dob. Též uvedla i několik kompliců, včetně své dcery. Všichni pak byli odsouzeni a popraveni na Campo de 'Fiori.

Jak přesně Giulia Tofana vypadala dnes nevíme. Obrázky ukazují, jak si ji ve svých fantaziích představovali někteří umělci.

Zdroj informací a obrázků: Internet


sobota 27. června 2020

Milada Horáková

25.12.1901 - 27.6.1950

V České historii, a nejen té novodobé, asi těžko najdeme výraznější ženskou osobnost než byla právě Milada Horáková. Naše generace o ní prakticky nic nevěděla. Teprve v 90. letech 20. století se její jméno začalo vynořovat z propadliště dějin.

Narodila se 25.prosince 1901 v rodině Čeňka Krále, který byl oddaným zastáncem Masaryka a jeho protirakouských postojů. Ačkoliv o jejím dětství toho mnoho nevíme, vliv otcových politických názorů je u ní patrný. Původně byla ze čtyř dětí, ale dva z jejích sourozenců podlehli téměř současně septické spále (1914) a i pohřbeni byli společně. I ona sama jí onemocněla, ale až později v roce 1923, naštěstí se však uzdravila. Tato tragická zkušenost měla bezpochyby vliv na její sociální cítění.

Dalo by se říct, že se politicky angažovala již v dospívání. Z gymnázia, kde studovala, byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích. Bylo jí však umožněno dostudovat na jiném pražském gymnáziu, kde odmaturovala v roce 1921. Poté chtěla studovat medicínu, ale nakonec dala na radu svého otce a přihlásila se na práva, která úspěšně zakončila v roce 1926. Angažovala se v boji za práva žen a v sociálních otázkách. Již během studií se stala členkou Ženské národní rady, v její zakladatelce Františce Plamínkové měla svůj vzor. Také se podílela na vzniku právnické sekce Sdružení akademicky vzdělaných žen. Po skončení studií začala pracovat na Ústředním sociálním úřadě, kde se postupně vypracovala na vedoucí odboru pro mládež. Byla též členkou Československého červeného kříže a dalších sociálních spolků. A krom toho se také stačila vdát za Bohuslava Horáka, kterého znala již ze studií.

S manželem a dcerou Janou

V roce 1929 vstoupila do České strany národně sociální, jejíž sociální myšlenky jí byly blízké. Chtěla pro ženy dosáhnout naprosté rovnoprávnosti, ale na druhou stranu jim chtěla umožnit výběr. Její hlavní myšlenkou v této oblasti bylo, aby ženy mohly pracovat primárně kvůli své vlastní seberealizaci, nikoliv z nutnosti uživit rodinu. Na druhou stranu, pokud by se žena chtěla realizovat v péči o děti a rodinu, mělo by jí to být umožněno a měla by být státem podpořena a zabezpečena právně i sociálně.

V důsledku mnichovské zrady byly vdané ženy pracující ve státních službách penzionovány. Důvodem byla potřeba uvolnit pracovní místa pro uprchlíky ze zabraného pohraničí. Milada Horáková začala aktivně pracovat v protinacistickém odboji, v němž patřila ke klíčovým osobám. Aktivně vyhledávala ilegální pracovníky mezi členkami již zakázané Ženské národní rady, zajišťovala tajné byty a získávala zpravodajské informace. Její odbojová činnost neušla pozornosti gestapa. 2.srpna 1940 byla zatčena a tvrdě vyslýchána za použití násilí. Bez úspěchu. Poté byla vězněna na Pankráci, v Terezínské pevnosti a v Lipsku. U soudu v roce 1944 se hájila sama, ostatně byla právnička a německy uměla výborně. Návrh prokurátora na trest smrti soud zamítl a odsoudil ji na 8 let káznice. Trest si odpykávala v ženské věznici v Aichachu, kde se v dubnu 1945 dočkala osvobození americkou armádou.

Po válce se vrátila do Prahy, kde se znovu setkala se svým manželem, dcerou Janou i širší rodinou. Vstoupila znovu do obnovené České strany národně sociální za niž byla ustavena poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Obnovila také Ženskou národní radu, ovšem pod novým názvem: Rada československých žen. V lednu 1947 založila časopis Vlasta, který byl do roku 1989 jediným periodikem zaměřeném na ženské čtenáře a který si i po nástupu konkurenčních časopisů udržel pozici nejčtenějšího periodika pro ženy až dodnes. Byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a i přes své výhrady k Sovětskému svazu se stala členkou Svaz přátel SSSR.

V roce 1946 kandidovala do Národního shromáždění za ČSNS a byla zvolena. Stala se členkou zahraničního a ústavněprávního výboru Národního shromáždění. Vystupovala značně kriticky vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v sociálních oblastech, hospodářství a zahraniční politice i vůči komunistické poslušnosti Moskevského diktátu. Kvůli tomu byla sledována StB, která už od konce války byla zcela ovládána komunisty. 

Po únoru 1948 se na protest sama vzdala svého poslaneckého mandátu. Z této doby pochází její výrok: "Já půjdu rovnou cestou." Následně byla odvolána také ze všech svých ostatních veřejných funkcí a vyloučena ze všech organizací, dokonce i z těch, jejichž členkou nikdy nebyla. Nastoupila opět do práce na Pražský magistrát, ovšem jen jako řadová referentka. 

Přestože měla možnost opustit zemi, neučinila tak. Po zkušenostech v odboji za druhé světové války považovala za nutné se i nyní zapojit do boje proti nepříteli. Udržovala kontakty s exilovými politiky, podporovala lidi, kteří chtěli emigrovat a celkově se angažovala v protikomunistickém odboji. A to se jí nakonec stalo osudným.

KSČ spolu s StB připravovali po vzoru Sovětského svazu akci, která by zastrašila všechny potencionální odpůrce nového režimu. Pro roli hlavního obviněného měli vytypováno několik lidí, z nichž si nakonec vybrali právě Miladu Horákovou, jako vůdkyni připravovaného spiknutí. 29.září 1949 byla zatčena. Spolu s ní bylo pozatýkáno dalších několik osob. O několik měsíců později začalo předem připravené divadlo - vše bylo již předem naplánováno a rozhodnuto. Byli obviněni z velezrady a špionáže. V rámci obžaloby také zazněly věty jako: nenávist k lidově demokratickému režimu, příprava puče a příprava teroristických útoků. Proces měl velkou publicitu, jeho průběh se projednával na stranických schůzích na všech úrovních a výsledkem byl zmanipulovaný dav. Na soud přišlo přes 6 tisíc rezolucí ze všech koutů republiky, žádajících co nejpřísnější potrestání, nejlépe trest smrti. Soud hlas lidu ochotně a rád vyslyšel, zvlášť, když k tomu měl příkazy ze Sovětského svazu. Padly čtyři rozsudky smrti, ostatní dostali dlouhodobé tresty odnětí svobody, někteří doživotí.



Ačkoliv někteří požádali prezidenta Gottwalda o milost, byla jim zamítnuta. Sama Horáková o milost nežádala. Místo ní to učinili jiní. Jednak její právníci, ale i několik významných osobností vč. Alberta Einsteina. Marně. Milada Horáková byla popravena oběšením 27.6.1950 v 5:35 na dvoře Pankrácké věznice. Poprava probíhala zvláště krutým způsobem a škrcení trvalo celých 15 minut, než konečně zemřela. Po smrti byla zpopelněna a její ostatky byly dobře ukryty zřejmě někde v Pankrácké věznici. V šedesátých letech byly urny s ostatky odpůrců režimu rozvezeny na různé hřbitovy po republice a některé dokonce zničeny. Co se stalo s těmi Miladinými se stále neví. 

V roce 1968 nejvyšší soud rozsudek zrušil, ale v důsledku dalšího politického vývoje už na rehabilitaci nedošlo. Rehabilitována tak mohla být až v roce 1990. Na památku její smrti byl 27.červen vyhlášen Dnem památky obětí komunistického režimu.

Busta před pankráckou věznicí

Zdroj obrázků a informací: Internet

úterý 12. května 2020

Florence Nightingalová

12.5.1820 - 13.8.1910

Jméno, které předpokládám zná každá zdravotní sestřička. Jak je to s ostatními netuším. Pravdou však je, že já jej donedávna také neznala. Žena, která položila základy moderního ošetřovatelství.

Pocházela ze zámožné anglické rodiny. Rod Nightingale patřil k elitním společenským kruhům a stýkali se s mnoha lidmi ve významných postaveních. Její matka Frances Nightingalová patřila ke klanu obchodníků. Její otec William Edvard původním jménem Shore zdědil rozsáhlý majetek po svém strýci a spolu s tím přijal i jeho jméno Nightingale. Novomanželé Nightingalovi byli skutečně velmi zámožní a mohli si tudíž dovolit opravdu dlouhou cestu po dnešní Itálii, během níž se narodily obě jejich dcery, které pojmenovali právě po místech jejich narození - prvorozená Parthenope (původní řecký název pro Neapol) a mladší Florence (Florencie).

Po návratu z Itálie rodina pobývala na svých sídlech: v létě v Lea Hurst v Derbyshire a na zimu se stěhovali do Embley v Hampshiru. Oběma dívkám se dostalo klasického vzdělání: Matematika, dějepis, filosofie a jazyky. Kromě rodné angličtiny se učili francouzsky, italsky, německy, řecky a latinsky. Od obou se očekávalo, že se brzy a dobře provdají. Florence učení bavilo, ovšem s rolí budoucí manželky a matky se odmítala smířit. Již od dětství měla v sobě silné sociální cítění a touhu pomáhat druhým.
Florence v náručí matky a Parthenope

V roce 1838 vzal otec opět rodinu na cesty po Evropě. V Paříži se tak Florence setkala se s poněkud výstřední Mary Clarkovou. Mary se vyhýbala společnosti žen, kterými víceméně pohrdala, zvláště pak těmi z vyšších vrstev. Dávala raději přednost mužům intelektuálům. Přesto se s Florence staly blízkými přítelkyněmi. Právě od ní se Florence naučila, že ženy se mohou vyrovnat mužům. Možná právě to stálo za jejím vzepřením se tradicím.

Když Florence rodičům oznámila své plány stát se zdravotní sestrou, nesetkala se s pochopením. Je to pochopitelné. V té době ženy z lepších kruhů nepracovaly a jejich jediným úkolem bylo se dobře vdát a rodit děti. Navíc povolání ošetřovatelky - zdravotní sestry bylo považováno za podřadné. Florence si však dál šla za svým. Věřila, že je povolána od Boha - a svým způsobem vlastně měla pravdu. Kde by bez ní ten obor dnes byl? I přes zákazy rodičů dál studovala. Odmítla svého dlouholetého nápadníka s tím, že by jí sňatek odvedl od jejího cíle. Trvalo více než deset let, než se její rodiče smířili s jejími plány.

Nechali ji odjet do Německa, kde studovala v nemocnici pastora Theodora Fliednera. Během té doby navštěvovala nemocné v jejich domovech v okolí Dörfernu.  Tyto zkušenosti považovala za zlomovou ve svém životě. Odtud odešla do Paříže kde pracovala po boku milosrdných sester. V roce 1853 se vrátila do Anglie. V té době už byla mezi ošetřovatelkami známou osobností. Nastoupila na pozici superintendantky a manažerky v Institutu péče o nemocné dámy. Zde však pracovala pouze rok.


Po vypuknutí Krymské války v září 1853 začala být potřeba ošetřovatelek právě zde. Válka přinesla tisíce raněných vojáků, na které nebyly místní lazarety připravené. Když se informace o podmínkách a péči v tureckých nemocnicích dostaly až do Londýna, sám britský ministr války požádal Florence, aby zorganizovala ošetřovatelskou pomoc. Florence během pár dní shromáždila 38 sester a odplula s nimi do Konstantinopole. Ačkoliv už slyšely mnoho zvěstí o příšerných podmínkách v nemocnici, nic je nemohlo připravit na skutečnou realitu. Nemocnice připomínala spíše žumpu: nemocní a zranění leželi jen tak na nosítkách ve vlastních výkalech, kolem se proháněly krysy a potkani, všude byl přítomný nejrůznější hmyz. Vojáci častěji, než na svá zranění, umírali na infekční nemoci.

z muzea Florence Nightingalové v Londýně
Slabší povahy by to nejspíš porazilo, otočili by se na patě a vrátili se domů. Ne tak Florence. Opatřila hromádku rejžáků a s velkou pomocí lehce zraněných celou nemocnici uklidila a vydrhla od podlahy až po stropy. Zavedla i další hygienická pravidla (např. dnes zcela běžné mytí rukou). Brzy se ukázalo, že to mělo smysl. Do půl roku od jejího příjezdu klesla úmrtnost v nemocnici ze 42% na pouhá 2%. Během té doby pracovala neúnavně od rána až do noci. Ještě před spaním procházela nemocnicí s lampou v ruce a kontrolovala pacienty. Odtud pramení její přezdívka "Dáma s lampou".

Dáma s lampou od neznámého umělce

Po skončení Krymské války se vrátila domů do Anglie, ale dál pokračovala ve své práci. Zaměřila se především na zlepšování podmínek v nemocnicích a výcvik nových sester. Své peníze použila na založení školicího střediska pro sestry při nemocnici Sv. Tomáše. Zálibu v matematice uplatnila při sestavování různých statistických výkazů a grafů (vynalezla tzv. koláčový graf), které předložila královně Viktorii a princi Albertovi. Tyto pak vedly k systematičtější evidenci obyvatelstva i jeho zdraví a staly se základem pro další statistické výzkumy v oblasti zdravotnictví.

Během svého života napsala cca 200 publikací, článků a knih věnujících se ošetřovatelství a zlepšení zdraví. Nejvýznamnější z nich je asi "Poznámky k ošetřovatelství", která se stala základní učebnicí na školách pro ošetřovatelky. Svými články o Osmanských lázních se podílela na rozvoji lékařské turistiky. Za svou práci obdržela od královny Viktorie Řád červeného kříže.


Dožila se 90 let. Zemřela pokojně ve spánku 13. srpna 1910 ve svém bytě. Je pohřbená na hřbitově u kostela sv. Markéty v East Wellow, nedaleko Embley. Její odkaz však žije dál. Položila základy moderního ošetřovatelství. Na její počest zřídil Mezinárodní červený kříž v roce 1912 Medaili Florence Nightingalové, která je udělována nejlepším ošetřovatelkám nebo zdravotním sestrám světa. Den jejího narození (12. květen) byl ustanoven jako Mezinárodní den zdravotních sester. Sestry po celém světě zakončují svá studia tzv. Slibem Florence Nightingelové, jímž se zavazují dodržovat zásady ošetřovatelské práce.

hrob Florence Nihgtingalové

středa 15. dubna 2020

Greta Garbo

18.5.1905 - 15.4.1990


Jedna z hollywoodských legend éry němého filmu. Tato herečka vlastním jménem Greta Lovisa Gustavson pocházela ze Švédska. Narodila se do chudé dělnické rodiny. Čtvrť v níž vyrůstala byla považována za Stockholmský slum. Sama svůj domov popisovala jako šedý, smutný, ošklivý... Místo, kde na lidi padala úzkost. Do školy nechodila ráda a po jejím ukončení hned nastoupila do práce. Bylo jí 13 let. Ani ji nenapadlo, že by mohla dál studovat. Ostatně ani jiné švédské dívky z chudých dělnických rodin obvykle nechodily do školy déle. Od dětství však snila o herectví a hrála amatérsky divadlo.
cca 10-tiletá

Kdo ví, jestli by se její sny uskutečnily, kdyby nezískala práci v obchodním domě, kde byla po čase vybrána, aby se zhostila úlohy modelky a nafotila katalog klobouků. Po prvotním úspěchu natočila pro stejný obchodní dům i několik reklam na dámské oblečení. Pro skutečný hraný film ji objevil režisér Erik Arthur Petschler, který ji obsadil do role ve své komedii Tulák Petr. Film měl premiéru v roce 1922.

Peníze, které do té doby získala investovala do dalšího vzdělání. V letech 1922-24 studovala na herecké škole ve Stockholmu. Ještě během studia se seznámila s finským režisérem Mauritzem Stillerem. Byl to on, kdo vymyslel její pseudonym a stvořil tak "božskou" Gabro. Natočil s ní Göstu Berlinga (1924) na motivy románu Selmy Lagerlöf. Další roli jí nabídl německý režisér Georg Wilhelm Phabst ve filmu Ulička, kde není radosti (1925). Poté mělo následovat natáčení v orientě, ale z toho nakonec sešlo.

Místo do Orientu se tedy Greta v roce 1926 vydala do Ameriky, ačkoliv vůbec neuměla anglicky. Ale protože v té době byly filmy ještě němé, tak to její herecké kariéře vůbec nepřekáželo. Její hvězda prudce stoupala vzhůru a spolu s ní samozřejmě i výdělky. S nástupem zvukového filmu vyvstaly obavy, zda divákům nebude vadit její na ženu příliš hluboký hlas. Ale obavy byly zbytečné. Její první zvukový film Anna Christie (1930) se stal hitem. Ukázalo se, že její zastřený alt ji přímo předurčuje k rolím osudových žen. Tou ostatně byla i v soukromém životě.

Greta se v Americe dokázala prosadit. Ovšem její přítel režisér Stiller už takové štěstí neměl. Nebylo mu umožněno ani režírovat filmy, v nichž Greta hrála. Jen u některých byl přizván jako pomocný režisér. Nesl to špatně a v roce 1927 se vrátil zpět do Švédska, kde o rok později zemřel. Gretu zpráva o jeho smrti zastihla přímo při natáčení. Tehdy se ukázalo, jak veliká je to herečka. Ačkoliv ji zpráva zdrtila, po krátké přestávce se vrátila zpět k práci a dotočila připravenou scénu. Ačkoliv to navenek nebylo znát, ztráta blízkého přítele jí otřásla a ještě více prohloubila její deprese.

Nikdy se neprovdala, i když se ke svatbě schylovalo. Její herecký partner John Gilbert ji třikrát žádal o ruku, než konečně souhlasila. Ale na obřad nakonec vůbec nedorazila a chudáka Gilberta nechala bez vysvětlení stát opuštěného před oltářem.

Greta Garbo a John Gilbert ve filmu Královna Kristina

Její poslední film Žena dvou tváří (1941) již nebyl tak úspěšný. Filmy s Gretou byly zaměřeny především na Evropského diváka. Jenže v Evropě v důsledku války zájem o film upadal. I když se nedá vyloženě hovořit o propadáku, film byl dostatečně výdělečný. Přesto se Greta rozhodla tímto filmem ukončit svou kariéru a odejít do ústraní. Ještě několikrát ji filmaři oslovili s nabídkou, aby se vrátila, ale tvrdošíjně odmítala. Zmizela veřejnosti z očí a tak si ji všichni pamatují navždy mladou. Zemřela v roce 1990 ve věku 85 let. Pohřbená je na lesním hřbitově Skogskyrkogarden ve Stocholmu.

v pozdním věku




Ani během svého působení u filmu nebyla příliš sdílná, co se týče svého soukromí. Zdálo by se, že žila velmi osamělým životem. Ale nebyla to pravda, měla spoustu přátel s nimiž se často a ráda stýkala.

byt Grety Garbo