středa 24. října 2018

Alexandra David-Néelová

(24.10.1868 - 8.9.1969)

Na dnešní den připadá 150. výročí narození ženy, kterou jsem donedávna vůbec neznala. O to více jsem si přála věnovat jí článek a představit ji i ostatním, protože je to bezpochyby žena zajímavá. Je jí belgicko-francouzská cestovatelka, spisovatelka a budhistka Alexandra David-Néelová.

Narodila se v Paříži v rodině učitele Davida, ale když jí bylo 6 let, přestěhovala se rodina do Belgie. Svoji první dobrodružnou cestu se pokusila podniknout ve svých 15 letech, kdy utekla a dorazila do přístavu se záměrem dostat do Anglie. Bohužel nedostatek peněz ji přiměl k návratu. Vystudovala královskou konzervatoř v Bruselu, obor klavír a zpěv. Poté účinkovala v Hanojské opeře a pomáhala tak rodičům překlenout období neúspěchu. Již od mládí se zajímala o filozofii, kterou později společně s budhismem v Paříži též studovala. Dle záznamů ve svém deníku začala v roce 1889 vyznávat budhismus. V letech 1890-91 podnikla svoji první cestu do Indie. V roce 1904 se provdala za Philippa Francoise Néela, s nímž se poznala v Tunisu. Její manžel se stal jejím managerem a literárním agentem a rovněž financoval všechny její další cesty.


Během své druhé cesty do Indie v letech 1911 - 1916 se dvakrát osobně setkala s 13. dalajlámou Thubtänem Gjamcchem. Poslední dva roky svého pobytu v Indii žila v jeskyni poblíž Tibetských hranic společně s mladým mnichem lámou Jongdänem a věnovala se dalšímu studiu budhismu. Jongdäna později přijala za svého adoptivního syna. Z Indie se vydala do Tibetu, kde se setkala s druhým nejvyšším lámou - pančhenlámou. Když se chtěla vrátit zpět do Evropy, zuřila zrovna 1. světová válka. Změnila tedy plány a vydala se do Japonska. Zde se setkala s mužem, který v převleku za čínského lékaře navštívil Tibetské hlavní město Lhasa, v té době cizincům a zvláště evropanům zapovězené. Toto setkání David-Néelovou inspirovalo, aby podobnou cestu podnikla také. Přípravě na tuto výpravu věnovala celé 2 roky, které strávila pobytem v jeskyních, učila se tibetsky a studovala jogínské praktiky, které by jí pomohly přežít v náročných vysokohorských podmínkách. Do Lhasy poté putovala v převleku za žebráka doprovázena svým adoptivním synem lámou Jongdänem. Svého cíle dosáhla v roce 1924, do města vstoupila společně s davem poutníků přicházejících na velký modlitební festival. V Lhase strávila dva měsíce, po celou dobu se musela chovat nenápadně, aby nebyla poznána. Tvář měla umazanou sazemi, oblečena byla do tradičního oděvu. Stejně ale nakonec byla odhalena a z Lhasy vypovězena. Na vině byla její na Tibetské poměry přílišná čistota, každý den  ráno se totiž myla v místní řece.


Po návratu z Tibetu se usadila ve francouzském Digne-les-Bains, kde napsala několik knih o svých cestách, zážitcích a zkušenostech. Z nich jako první vyšla její vůbec nejslavnější kniha "O žebrácké holi do svatého města", v níž popisuje právě svou cestu do Lhasy.

Svou poslední cestu na východ podnikla v roce 1937 ve věku úctyhodných 69 let.Přes Sovětský svaz a transibiřskou magistrálu se vydala do Číny, kde hodlala studovat taoismus. Ocitla se však uprostřed druhé čínsko-japonské války a byla očitým svědkem jejích hrůz, hladomoru a epidemií nemocí. Čínou prošla jen díky svým penězům a co nejrychleji se hleděla dostat odsud pryč - opět do Tibetu, kde kvůli válce v Evropě zůstala dalších pět let. Asii opustila teprve v červnu 1946: Z Kalkaty odletěla nejprve do Paříže a odtud zpět domů do Digne-les-Bains, kde se opět věnovala psaní.


Vysoké hory zřejmě milovala. I když už si netroufla na další náročnou cestu do Himalájí, vydala se v roce 1950 alespoň tábořit do Alp. Bohužel její revmatismus se stále zhoršoval a tak to bylo její poslední horské dobrodružství. V roce 1955 zemřel v důsledku nemoci její adoptivní syn Jondgän. Jeho popel nechala odeslat do Tibetské svatyně, kde měl zůstat do té doby, než bude moci být společně s jejím popelem vhozen do Gangy.


Alexandra David-Néelová se dožila věku 100 let. 18 dní před svou smrtí přestala psát. Zemřela doma v Digne krátce před svými 101. narozeninami. Její popel byl v roce 1973 převezen do Varanasi, kde byl společně s popelem Jongdgäna vysypán do posvátné řeky Gangy.

David-Néelová za svůj život napsala více než 30 knih o svých cestách a o východních náboženstvích a filozofii. Svým dílem ovlivnila beatnické spisovatele včetně Jacka Kerouacka. Některé zdroje uvádějí, že v Tibetu se stala lámou a byla uznávána jako naldžorpa (= mystik s nadpřirozenou mocí). Podle jiných zdrojů, tyto informace nebyly nikdy oficiálně potvrzeny, což je pochopitelné, když se během svých cest po Tibetu vydávala za domorodce-muže. Za své cesty a jejich popisy do neprobádaného Tibetu byla oceněna zlatou medailí Zeměpisné společnosti v Paříži. Krátce před svou smrtí se stala rytířkou Řádu čestné legie. V jejím domě v Digne je dnes muzeum.



Zdroj informací a obrázků:
Internet

pondělí 10. září 2018

Alžběta Bavorská

(24.12.1837 - 10.9.1898)

Dnes si připomínáme 120 let od tragické smrti rakouské císařovny Alžběty Bavorské, známé spíše pod přezdívkou Sissi.

Narodila se na Štědrý den, který navíc zrovna připadal na neděli. Krom toho měla už po narození v ústech jeden zub. Všechny tyto okolnosti byly považovány za příslib šťastného života. Její otec bavorský vévoda Maxmilián Josef ji miloval snad nejvíce ze všech svých dětí. Zřejmě po něm zdědila cit pro přírodu a umění. Ještě jedno však měla se svým volnomyšlenkářským otcem společné: neustálou touhu po svobodě a volnosti.

Dětství strávila v rodném Mnichově, hlavně na venkovském sídle v Possenhofenu. Spíše než dvorské etiketě a francouzštině se věnovala sportu, zvláště jízdě na koni a plavání. V tehdejší době pro ženu, byť šlechtičnu, neobvyklé koníčky. V jízdě na koni vynikala, jezdila po mužském způsobu (obkročmo) a zvládala i různé akrobatické kousky. Byla tak dobrá, že jí otec začal platit skutečné cirkusové krasojezdkyně, aby ji svému umění učily a trénovali ji. 

Erb císařovny
Ve svých šestnácti letech byla oficiálně představena císaři Františku Josefovi. Císař se již dávno chtěl oženit, bohužel vladařské povinnosti mu nedopřávaly příliš času se rozhlížet po nevěstě. Požádal proto o pomoc svou matku. Ta se úkolu zhostila velmi ráda, přičemž zachovávala přísnou dikrétnost. všechna setkání se odehrávala v soukromí a potenciální nevěsty vůbec netušily pravý důvod pozvání ke dvoru. Císaři se však dosud žádná z dam nelíbila, dokud se nesetkal s Alžbětou, do níž se skutečně zamiloval. Jeho matka lásce přála a snažila se jim dopřát co nejvíce soukromí. Přesto však musela jednou již zasáhnout, když se jí zdálo, že už překročili únosnou mez, což v té době byl pouhý polibek.

Krátce po tomto "incidentu" následovaly zásnuby a 24.dubna 1854 svatba. Obřad se uskutečnil v Augustiniánském kostele ve Vídni, byl už večer, kostel byl osvětlen 15 tisíci svícemi a vyzdoben černým sametem. Alžběta na sobě měla bílé, stříbrem vyšívané šaty a na hlavě diadém arcivévodkyně Žofie (své tchyně). Po svatbě pak přišly rychle za sebou tři děti. Čtvrté potom až v odstupu 10 let. Po smrti dvouleté prvorozené dcery Žofie se Alžběta svým dalším dvěma dětem, Gisele a následníku trůnu Rudolfovi, uzavřela a zůstala k nim až do své smrti chladná. Obě děti vyrůstaly v péči babičky. Její mateřskou lásku dokázala vzbudit až nejmladší dcera Marie Valerie.


Za svého života nebyla Sissi u lidu příliš oblíbená. Do politiky se příliš nezapojovala. Prakticky se jí dají přisuzovat jen zásluhy za Rakousko-Uherské vyrovnání v roce 1867, kdy se velmi aktivně angažovala ve prospěch Maďarů, které si velmi oblíbila. Poté, co se u ní objevila bronchitida, jí lékaři doporučili pobyt na jihu. Cestování se jí velmi zalíbilo a ve Vídni se zdržovala jen málo. Brzy po návratu domů se jí vždy vrátily zdravotní potíže, které na cestách jako zázrakem zase zmizely. Procestovala téměř celou Evropu. Zpočátku ji doprovázel manžel, ale vladařské povinnosti mu nedovolovaly příliš cestovat, takže své cesty podnikala sama jen se svým doprovodem.


Císařovna Sissi je proslulá svou posedlostí vzhledem. Zejména si zakládala na svých vlasech, které dosahovaly do pasu, později až po zem. Jejich česání věnovala dvě hodiny denně a pokud jí kadeřnice při tom vytrhala příliš mnoho vlasů, hubovala ji, někdy jí uštědřila i políček. Na druhou stranu pečlivě skrývala své zuby: nikdy se neusmívala a vůbec si ústa často zakrývala vějířem. Také si pečlivě hlídala váhu. Vlastně by se dalo říct, že byla první historicky zaznamenanou anorektičkou. Dodržovala přísnou dietu. Jedla prakticky jen ovoce a pila šťávu ze syrového masa, mléko a víno. Vážila se třikrát denně a šněrovačku nosila velmi silně utaženou. Nejvyšší naměřená hmotnost byla 55 kg. Ale obvykle se její váha pohybovala mezi 45 a 50 kg při výšce 172 cm. 

Ke konci života císařovna často propadala depresím. Po sebevraždě svého syna, následníka trůnu prince Rudolfa už neoblékla jiné než černé šaty. Nikdy se příliš nezdobila, ale teď všechny své šperky rozdala. V Ženevě 10.září 1898 ukončil její život italský anarchista Luigi Lucheni. Původně měl jeho obětí být princ z rodu Orleáns, ale ten nakonec do Ženevy nepřijel, tak si Lucheni vybral jinou oběť. Napadl císařovnu na procházce se svojí dvorní dámou Irmou Sztáray a probodl jí hrudník pilníkem. Dle výpovědi její společnice císařovna vůbec nekrvácela a po útoku se zvedla a společně odešly na loď. Teprve na lodi se jí udělalo slabo a musela se o svoji průvodkyni opřít. S pomocí dvou mužů ji uložili na lavici na palubě a začali ošetřovat. Teprve nyní se ukázalo, že jí pilník projel hrudníkem, zlomil žebro a propíchl plicní lalok a zasáhl srdce. Zranění byla smrtelná.


Jejího pohřbu se zúčastnilo mnoho monarchů či jejich zástupců. Ve smutečním průvodu šlo dále 80 biskupů a arcibiskupů a tisíce poddaných. Pohřbena je v kapucínské hrobce ve Vídni.

Socha císařovny v zahradách Trauttmansdorfu
zdroj informací a obrázků: internet

pondělí 7. května 2018

Olympe de Gouges

7.5.1748 - 3.11.1793


Na dnešní den připadá 270. výročí narození ženy, která je považována za jednu z prvních feministek na světě.

Narodila se do maloburžoazní rodiny v městečku Montauban na jihu Francie. Její otec byl řezníkem a matka pradlenou. Existují důvody domnívat se, že jejím pravým otcem však byl Jean-Jacques Lefranc, markýz de Pompignan. Ona samotná tomu věřila. V šestnácti letech (1765) ji proti její vůli provdali za kuchaře Luise Aubry. Později se o něm vyjádřila slovy: "Byla jsem provdaná za muže, kterého jsem nemilovala a který nebyl ani bohatý ani urozený. Byla jsem obětována, ale neexistoval důvod, který by mohl zmírnit můj odpor vůči tomu muži." Snad ani příliš netruchlila, když její muž rok po sňatku zemřel a ona zůstala sama s dítětem, které jí z manželství zůstalo. V roce 1770 se přestěhovala ke své sestře do Paříže. V Paříži měla vztah s bohatým Jacquesem Biétrix de Roziéres. Jeho nabídku k sňatku však odmítla a nikdy se znovu neprovdala, manželství označovala jako "hrob důvěry a lásky".

V Paříži se stýkala s mnoha významnými spisovateli i budoucími politiky. Sama také začala psát své první eseje, manifesty a sociálně angažované hry. V roce 1774 napsala hru Otroctví černých v níž se zabývala otroctvím ve francouzských koloniích a požadovala osvobození otroků. Tato hra však byla veřejnosti představena až po vypuknutí Velké francouzské revoluce (1789). Důvodem bylo nejen kontroverzní téma, ale také fakt, že dílo bylo napsáno ženou.

Jako zapálená bojovnice za lidská práva přivítala začátek revoluce s nadšením. Brzy ji však vystřídalo rozčarování z toho, že vydobytá práva se vztahovala pouze na muže, nikoliv na ženy. Jako reakci na novou ústavu "Deklarace práv člověka (muže) a občana", která práva žen zcela opomíjela,  sepsala svou Deklaraci práv ženy a občanky - své nejslavnější dílo. V tomto díle zkritizovala pokrytectví a ignoraci mužů volajících po svobodě a rovnosti, avšak sami nejsou ochotni dopřát totéž i ženám. Snažila se upozornit na to, že i ženy mají právo na své štěstí a svobodu, rovnost s muži před zákonem a nést odpovědnost za své činy. Základem deklarace pak byl nejdůležitější požadavek svobody, který definovala jako právo rozhodovat o své osobě a být skutečným vlastníkem sebe sama.
Za podpory dalších žen předložila tyto požadavky konventu, ten však nejen ženy s jejich požadavky vykázal, ale "pro jistotu" jejich práva ještě více omezil.

Revoluce, kterou podporovala a v níž vkládala své naděje, se jí nakonec stala osudnou. Už svým nesouhlasem s popravou Ludvíka XVI. Francouzského si udělala mnoho nepřátel mezi vlivnými. Její poslední dílo Tři urny z roku 1793 vedly k jejímu zatčení. V díle totiž požadovala hlasování o možné podobě budoucí vlády. Volit se mělo ze tří návrhů: Jednotná republika, federativní republika a ústavní monarchie. Jako důkaz proti ní byla použita její rozepsaná hra "Zachráněná Francie nebo nenasytný tyran", ačkoliv bylo napsáno pouze první dějství v němž se Marie Antoinetta snaží zachránit rozpadající se monarchii a bojuje proti všem revolucionářům včetně Gougesové. U soudu, během něhož jí nebylo umožněno využít právníka, byla shledána vinnou z podpory obnovy monarchie a odsouzena k smrti. Následující den byla popravena gilotinou. Její poslední okamžiky zaznamenal neznámý pařížan do "kroniky událostí"
"Včera v 7 hodin večer přivedli k lešení výjimečnou osobnost zvanou Olympe de Gouges, nositelku titulu žena - spisovatelka. Všichni v Paříži obdivovali její krásu a znali, ale nechápali její myšlenky. Přistoupila k lešení s klidným a vyrovnaným výrazem v tváři a předvedla na tomto mučednickém místě zběsilému davu takovou odvahu a krásu, jakou dosud neviděli. Ta žena se vrhla do revoluce tělem i duší, ale brzy pochopila zvrácenost Jakobínů a obrátila své kroky. Skrze svá literární díla se pokoušela odhalit zloděje revoluce a postavila se jim. To jí nemohli odpustit, proto musela za svou troufalost zaplatit vlastní hlavou."
Rok 1793 se stal rokem teroru. Po Olympe de Gouges byly popraveny další politicky aktivní ženy. Ústavou byla zakázána všechna politická uskupení žen. Zahraniční pozorovatelé Francouzské revoluce byli šokováni a začali ji označovat za vládu teroru. Přes to vše si ideály "Volnost, rovnost, bratrství." žily dál svým vlastním životem. Myšlenky Olympe de Gouges se šířily dál a dál a díky nim se začaly ozývat ženy po celém světě. 


čtvrtek 8. března 2018

Ženy ...

Při příležitosti dnešního dne žen bych tu chtěla zmínit několik hezkých citátů o ženách.

"Bůh nestvořil ženu z mužovy hlavy, aby mu poroučela, ani z jeho nohou, aby byla jeho otrokyní, nýbrž z boku, aby byla blízká jeho srdci."
Talmud

"Nejkrásnější věc, kterou Bůh stvořil, je žena a růže."
Dante Aligieri

Myslím, že ženy jsou bláznivé, když se chtějí vyrovnat mužům. Jsou mnohem lepší a vždycky byly. Cokoliv ženě dáš, udělá to lepším. Dáš-li jí spermii, ona ti dá dítě. Dáš-li jí dům, dá ti domov. Dáš-li jí potraviny, udělá ti jídlo. Dáš-li jí úsměv, dá ti své srdce. Cokoliv jí dáš, to znásobí a rozšíří. Takže pokud se k ní chováš jako vůl, buď připraven, že dostaneš kopu hnoje."
William Golding

"Opravdová krása trvá věčně, dokonce, i když vnější půvab časem zmizí. Ale ženy se z nějakého důvodu snaží udržet především pěkný zevnějšek, než aby se chtěly stát skutečně krásnými."
Coco Chanel

"Ženy tvoří dějiny. Ale historie pamatuje pouze jména mužů."
Heinrich Heine

"Sto mužů dokáže postavit tábor, jenom žena dokáže vytvořit domov."
Konfucius

"Shirley Valentine je v každé z nás. V každé ženě, která vychovala děti, plní mateřské i manželské povinnosti, vaří, nakupuje, uklízí a chodí do práce. Přesto jí něco v životě chybí. Možná sny, které jako mladá holka měla, ale netroufla si je zrealizovat."
Simona Stašová

"Žádná psychologie nedokáže ženu vysvětlit; z toho pramení její síla. Muže lze zkoumat, ženu lze jen obdivovat."
Oscar Wilde

"V mých baletech je na prvním místě žena. Muž je jako partner. Bůh stvořil muže proto, aby velebil ženu. Žena není muži rovna, je lepší."
George Balanchine

"Balet je ženská záležitost; žena je jako krásná zahrada plná květin a muž je jako zahradník."
George Balanchine

"Věřím v rozdíl mezi mužem a ženou. Ten rozdíl skutčně milujeme."
Liz Taylor


Krásný den!

neděle 4. února 2018

Constance Markievicz

4.2.1868 - 15.7.1927


Constance Markievicz byla starší dcerou arktického průzkumníka a dobrodruha Sira Henry Gore-Booth a jeho ženy Georginy May Hillové. Dětství prožila v kraji Sligo na severozápadě Irska, kde její otec spravoval rozsáhlé panství.

Chtěla se stát malířkou. Ale v té době přijímala ke studiu jediná umělecká škola, v Dublinu. Během studií se stala politicky aktivní, především v ženských organizacích. Později odjela studovat na prestižní akademii v Paříži. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Casimirem Markieviczem (vystupoval jako hrabě, ale jeho šlechtický titul není ničím doložen). V době jejich setkání byl sice ženatý, ale v roce 1899 ovdověl a krátce poté pojal za ženu Constance. Rodina poté přesídlila do Dublinu. V uměleckých kruzích byla známá jako krajinářka. Spolu s dalšími umělci stála u zrodu Svazu umělců, jehož cílem bylo sdružovat umělce různého zaměření. Zpočátku bylo hnutí apolitické, zabývalo se především zachováním irského jazyka a kultury. Vedlejším efektem bylo spojení řady irských patriotů a pozdějších vůdců. Na podobných setkáních se Constance seznámila s irskými vlastenci. Později, když se přestěhovala s manželem na venkov, nalezla v domě několik kopií revolučních časopisů "The Peasant" a "Sinn Féin", které šířily myšlenky nezávislosti Irska na Británii. Po přečtení těchto časopisů se Constance aktivně zapojila do nacionalistického hnutí v Irsku a sehrála v něm významnou úlohu.

Se svou mladší sestrou Evou
V roce 1908 se spolu s dalšími irskými ženami poměrně úspěšně zapojila do kampaně proti Winstonu Churchillovi, který tyto volby prohrál částečně i v souvislosti s irskými sufragisty. V roce 1909 stála u zrodu nacionalistické skautské organizace, jejímž cílem bylo naučit mladé chlapce zacházet se zbraněmi. Za své aktivity byla několikrát zatčena. Kromě svých nacionalistických aktivit se také zajišťovala potraviny pro chudé. Převážně je nakupovala za své vlastní peníze. Aby tak mohla činit, prodala všechny své šperky a posléze se i velmi zadlužila.

Vůdci IRA 1916
Když v roce 1916 vypuklo tzv. Velikonoční povstání za osvobození Irska, aktivně se zapojila nejen do stavby barikád na strategických místech v Dublinu, ale především do bojů během nichž zastřelila několik protivníků z řad britské policie a armády. Po násilném potlačení povstání byl Dublin v troskách. Nastalo zatýkání a soudy. Hlavní představitelé povstání byli souzeni vojenským soudem - Constance zde byla jako jediná žena. V 90 případech (včetně Constance) byl stanoven trest smrti, který jí však byl zmírněn na doživotí s odůvodněním "že se jedná o ženu". V roce 2017 však londýnská vláda udělila všeobecnou amnestii všem účastníkům povstání.

Policejní záznam
Po propuštění dál pokračovala ve svých politických aktivitách, což vyústilo v její zvolení do britské poslanecké sněmovny v roce 1918. Stala se tak v historii první ženou v podobné funkci. Všeobecně v těchto volbách republikáni získali většinu křesel a získali tak politickou převahu v Irsku. Prakticky hned po volbách (v lednu 1919) vyhlásilo Irsko svou nezávislost na Velké Británii. Constance Markiewiczové byl udělen post ministra práce v nově vzniklé Irské republice. Válka za nezávislost Irska skončila v roce 1921 podepsáním Anglo-Irské smlouvy. V následujícím roce Constance se své funkce vzdala, politicky aktivní však byla i nadále.


Zemřela v roce 1927 na komplikace spojené se zánětem slepého střeva ve věku 59 let. Zemřela ve veřejné nemocnici mezi chudými "jak si přála". Také odmítla státní pohřeb a byla pohřbena na hřbitově Glasnevin v Dublinu.

Busta v Dublinu
Zdroj informací a obrázků:
internet

pondělí 1. ledna 2018

Významná výročí v roce 2018

v roce 1588 zemřela bojovnice Kenau Simonsdochter Hasselaerová (430 let)

4.2.1868 se narodila politička Constance Markievicz (150 let)
 
13.2.1958 zemřela bojovnice za ženská práva Christabel Pankhurstová (60 let)

20.2.1993 zemřela herečka Audrey Hepburn (25 let)

26.2.1878 se narodila zpěvačka Ema Destinová (140 let)

1.3.1868 se narodila Žofie Chotková, manželka následníka trůnu Ferdinanda d'Este (150 let)

10.3.1958 se narodila herečka Sharon Stoneová (60 let)

15.4.1938 se narodila herečka Claudia Cardinali (80 let)

16.4.1958 zemřela bioložka Rosalind Franklinová (60 let)

17.4.1558 zemřela sultnánka Roxelana Hürrem (460 let)

7.5.1748 se narodila spisovatelka Olympe Gougesová (270 let)

1.6.1968 zemřela spisovatelka Helen Kellerová (50 let)

8.7.1938 se narodila Guilliana Benetton, zakladatelka společnosti U.C.B. (80 let)

14.7.1868 se narodila cestovatelka a špionka Gertrude Bellová (150 let)

17.7.1918 byla vyvražděna carská rodina - car Mikuláš II. carevna Alexandra Fjodorovna a jejich děti (100 let)

26.7.1983 zaběhla Jarmila Kratochvílová dosud platný světový rekord (35 let)

2.8.1058 zemřela kněžna Jitka ze Svinibrodu (960 let)

14.8.1948 zemřela gymnastka Eliška Misáková (70 let)

16.8.1958 se narodila zpěvačka Madona (60 let)

6.9.1978 se narodila horolezkyně Klára Kolouchová (40 let)

10.9.1898 zemřela princezna Alžběta Bavorská, přezdívaná Sissi (120 let)

21.9.1998 zemřela atletka Florence Griffith-Joynerová (30 let)

8.10.1838 se narodila Josefa Náprstková (180 let)

13.10.1928 zemřela královna Marie Sofie Dánská (90 let)

18.10.1558 zemřela královna Marie Habsburská (460 let)

19.10.1943 zemřela sochařka Camile Claudetová (75 let)

24.10.1868 se narodila cestovatelka Alexandra David-Néelová (150 let)

27.10.1978 se narodila houslistka Vanessa-Mae (40 let)

29.10.1988 zemřela herečka Nataša Golová (30 let)

17.11.1558 zemřela královna Marie I. Tudorovna (460 let)

30.11.2003 zemřela plavkyně Gertrude Ederlová (15 let)

prosinec 1918 byla zvolena Constance Markievicz do britského parlamentu  (100 let)

22.12.1943 zemřela spisovatelka Beatrix Potterová (75 let)



úterý 19. prosince 2017

Ester ze Sus

Andrea del Castagno: Queen Ester

Pohled do kalendáře mě inspiroval k napsání článku o ženě, jíž je věnována celá jedna kniha Starého Zákona. Ženě, která riskovala vlastní život pro záchranu svého lidu - Ester ze Sus.

Ester v domě Morechajově
Poté, co perský král Achašveróš zapudil svou neposlušnou manželku Vašti, začal si hledat novou královnu. Z jeho rozkazu byly do zámku přivedeny všechny krásné panny z říše. Jednou z nich byla i prostá židovská dívka Ester, neteř Mordechajova. Židovský národ se právě netěšil přízní peršanů a tak na radu svého strýce Mordechaje, Ester svůj židovský původ zatajila. Osud, či Bůh, tomu chtěl, že právě do ní se král Achašveróš zamiloval a ustanovil ji svou ženou a novou královnou Persie.
Když králův první ministr Haman začal připravovat plán na vyhlazení židů v Persii, požádal strýc Mordechaj Ester, aby se za svůj lid u krále přimluvila. Oba, Mordechaj i Ester, věděli, že tím riskuje svůj vlastní život. Jako žena musela být poslušna svého muže a krále a nesměla před něj předstoupit bez jeho pozvání. Ester vzkázala židům, aby se modlili a postili. Sama tak učinila též. Když uplynuly tři dny, předstoupila před krále, ač nebyla pozvána. A tehdy se stal ten zázrak, král nejen že se nerozhněval, ale také ji vyslechl a poté vydal výnos, že židé se smějí v případě napadení bránit všemi možnými prostředky. Pogrom byl zažehnán a Haman neunikl trestu.

Ester označuje Hamana za původce pogromu na židy

Na paměť těchto událostí byl ustanoven svátek Purim. Je to nejveselejší židovský svátek. Během tohoto svátku se předčítá z knihy Ester. Celá rodina se schází k bohaté hostině. Krom hostiny je nutné také obdarovat alespoň jednoho přítele jídlem a dát jídlo alespoň dvěma chudým, aby také mohli svátky slavit. K dalším zvykům patří písně, humorné divadelní představení příběhu a karneval, při němž se děti převlékají za různé starozákonní postavy - samozřejmě mezi nejoblíbenější patří Ester, Mordechaj a Haman.

Biblický příběh Ester můžeme považovat za legendu. Historikové a další odborníci v ní nacházejí mnoho skutečných historických reálií. Co se však hlavních hrdinů týká, zatím se nepodařilo najít souvislost mezi legendou a skutečnými osobnostmi z historie. Postavu perského krále spojují s králem Xerxem nebo také Artaxerxem. Manželkou krále Xerxa byla Amestris, s níž se skutečně nechal rozvést a hledal za ni náhradu - takže možná Vašti... I když král mohl mít více manželek, o žádné z nich nemáme další informace - tedy ani o Ester.

Další zajímavostí příběhu je podobnost jmen hlavních postav se jmény bohů z prastarých babylonských mýtů: Ester - Ištar (bohyně lásky), Mordechaj - Marduk (hlavní bůh), Haman - Human, Vašti - Mašti... Mohlo by se tedy jednat o přepracovanou verzi babylonského mýtu o konfliktu mezi babylónskými a elamskými bohy.

Ať už jsou kořeny příběhu jakékoliv, jedno je jisté: Je to příběh o ženě. O prosté ženě - otrokyni, která měla to štěstí a stala se královnou. A díky tomu také mohla zasáhnout do toku dějin. Už jen to, že je po staletí oslavována svědčí o jejím významu.


Zdroj informací: Bible
Obrázky: Internet