Bette Nesmith Grahamová

23.3.1924 - 12.5.1980

Historie lidské civilizace je vlastně historií objevů a vynálezů. Každou, i tu nejobyčejnější věc, musel kdysi kdosi vymyslet a vyrobit. Většina těch vynálezů je tak stará, že jejich původce neznáme. Ale pak jsou tu ty novější, které svého autora mají. Nebo autorku. Mezi vynálezci figuruje spousta žen. Ale tak nějak se o nich moc neví. Schválně: Znáte jméno nějaké ženy, která si nechala patentovat svůj vynález? Co třebas taková podprsenka? Malý kousíček látky, bez něhož si my ženy už ani neumíme život představit. Nebo dnes tak moderní a populární využívání solární energie? Věděli jste, že za vznikem prvních takových přístrojů, stála žena? A co třebas zabezpečovací systémy? I ty nejmodernější využívají základní principy navržené ženou. Za mnoho vynálezů vděčíme právě ženám a já se pokouším tu občas některou z nich připomenout.

Žena, kterou jsem pro vás dnes zvolila, není vedle těch výše uvedených asi až tak významná. Jen malý zlomek lidstva se s jejím vynálezem v původní podobě setkal a i jeho moderní a plošně rozšířené verze nejspíš brzy zase zmizí v propadlišti dějin. Co, že nám to dala? Nespěchejte a podívejte se na celý její životní příběh.

Narodila se v Texaském Dallasu a do vínku dostala jméno Elisabeth Clair McMurray, otcem byl Jessie McMurray, manažer dodavatele automobilů a matkou Christine rozená Duvalová. Vyrůstala v San Antoniu, kde absolvovala zdejší střední školu Alamo Heights. Její matka jí od malička od malička učila malovat. Umění milovala a ráda by ho studovala. Ale protože nevěřila, že by ji to mohlo uživit, raději zvolila praktické zaměření a přihlásila se na sekretářskou školu. Přibližně v roce 1942 se provdala za za svou školní lásku - Warrena Nesmitha (1919-1984). Zřejmě to bylo těsně před tím, než musel do války. Podle všech dostupných zdrojů, vychovávala totiž jejich syna Michaela (pozdějšího kytaristu skupiny The Monkees) sama od jeho narození 30.12.1942. Rodinná situace ne nezlepšila ani po skončení války. S manželem se rozvedla krátce po jeho návratu domů, v roce 1946.

Aby se uživila, pracovala jako sekretářka v Texas Bank and Trust. Ve své profesi byla velmi dobrá. Již v roce 1951 se stala výkonnou sekretářkou předsedy představenstva, což byla nejvyšší pozice, jíž mohla ve své profesi dosáhnout. V padesátých letech začaly být staré mechanické stroje nahrazovány novými elektrickými. Jejich mechanismus umožňoval automatizovat některé úkony a zvýšit tak efektivitu psaní. Jenže na druhou stranu měl velmi citlivé klávesy, kvůli nimž docházelo mnohem častěji k překlepům. Navíc jejich pásky neumožňovaly opravit chybu prostým vygumováním a přepsáním. Bylo nutné přepsat vždy celou stránku. Místo toho, aby práci písařek usnadnily, spíš jim ji zkomplikovaly... Navíc Bette sice byla výborná sekretářka, ale ve strojopisu příliš nevynikala, a tak musela téměř neustále přepisovat a přepisovat. Koho by to neiritovalo, že?

se synem Michaelem

Jednoho zimního dne, cestou do práce, chvíli sledovala malíře, malující na okna Texas Bank and Trust vánoční ornamenty (blížily se svátky). Povšimla si, jak nepovedené tvary překrývají novou vrstvou barvy. I ona sama to tak dělávala, když malovala. Ale do té doby ji nenapadlo, použít barvu k překrytí chyb ve strojopisném textu. Až nyní. Doma si pomocí kuchyňského mixéru namíchala trošku barvy, zbarvila ji do odstínu, jaký měly kancelářské papíry, nalila do malé lahvičky a spolu se štětečkem si to vzala do práce. Od té doby, kdykoliv udělala chybu, jednoduše ji přetřela barvou a opravila. Nikdo si ničeho nevšiml - tedy v dokumentech. V kanceláři to bylo jiné: Kolegyním neuniklo, že používá barvu k zakrytí překlepů a začaly ji žádat, aby jim jí také trošku poskytla.

Naštěstí Bette nebyla lakomá a tak namíchala několik lahviček i pro své kolegyně a kamarádky. Popularita její "barvičky" se šířila. Začali ji oslovovat další a další lidé s žádostí o "zázračnou" lahvičku. Zákazníků přibývalo, objednávky se jen hrnuly. Po večerech, po práci míchala barvu a její syn ji pomáhal plnit do lahviček a lepit etikety. V roce 1956 založila Mistake Out Company. Se stoupající poptávkou, měla stále více a více práce. Opustila kancelář a vrhla se do podnikání. Spolupracovala s Michaelovým učitelem chemie na složení a experimentovala s odstíny, dokud nedosáhla skutečně uspokojivého výsledku. Přejmenovala produkt na Liquid Paper a přihlásila jej k patentování. V té době dodávala do různých obchodů s kancelářskými potřebami asi 100 lahviček měsíčně. To není moc, že? Snažila se prosadit a nabízet produkt velkým společnostem, ale už první nabídka, kterou mimochodem učinila společnosti IBM vyrábějícím právě elektrické psací stroje, byla odmítnuta. Obrat nastal v roce 1947, kdy se o produktu zmínil časopis "The Office". Následovala první velká objednávka od General Eletric - 400 lahví ve třech odstínech. Následovaly objednávky od dalších velkých firem, včetně dříve zdráhavé IBM: Společnost byla na vzestupu.

V roce 1962 se provdala za svého druhého manžela - Roberta Grahama. Robert se zapojil do vedení společnosti. Využil své zkušenosti prodavače a rozšířil distribuci korekční tekutiny do dalších prodejen kancelářských potřeb po celé zemi. Jak se firma rozrůstala, stěhovala se do stále větších a větších prostor. Nejprve do garáže, poté do čtyřpokojového domu v Dallasu. V roce 1964 již prodávala 5000 lahviček týdně. V roce 1968 měla společnost 20 zaměstnanců a produkovala milion lahviček ročně. Jako vždy, když se objeví nějaký úspěšný vynález, snaží se jej jiní napodobit. Naštěstí přesný vzorec složení zůstal jejím tajemstvím a tak si společnost svou pozici udržela, i když v té době již měla tři konkurenty. Jejich počet se během deseti let zdesetinásobil (na 30). I přesto měl Liquid Paper stále 75% podíl na trhu. 

V roce 1969 nechala postavit novou centrální budovu firmy o rozloze 11000 čtverečních stop. Předběhla svou dobu i Americké zákony o několik let. Budova byla bezbariérová, a zaměstnancům k k dispozici knihovna, školka pro děti a záložna. Společnost také přispívala zaměstnancům na další vzdělávání. Kromě toho Bette část svého nabytého bohatství vložila do dvou nadací zaměřených na pomoc ženám v nouzi.

Zatímco její podnik rostl, její manželství upadalo, až v roce 1975 skončilo rozvodem. Asi to tak muselo být, Robert Graham byl možná dobrý obchodník, ale jako člověk nejspíš za nic nestál. Alespoň tak soudím z toho, že se ji po rozvodu pokusil o podnik připravit. Naštěstí neúspěšně: recepturu neznal a vymyslet vlastní se mu nepodařilo. Svůj podíl ve společnosti si tak udržela. 

Ve stejném roce se podnik znovu stěhuje do ještě větších prostor. O rok později už společnost měla 200 zaměstnanců a produkovala 25 milionů lahviček ročně v továrnách v Dallasu, Torontu a Bruselu. Její čistý roční zisk se pohyboval okolo 1,5 milionu dolarů a výrobek se prodával v 31 zemích světa.

s kolegy v r. 1978

Několik zdrojů zmiňuje její špatné zdraví, ačkoliv nic konkrétního. Zřejmě i to byl důvod, proč se rozhodla svůj podíl prodat Gillette Corporation. za 47,5 milionu dolarů. K tomu si vyjednala licenční poplatek z každé prodané lahvičky na dalších 20 let. O rok později zemřela na mrtvici. Zanechala po sobě obrovský majetek, jehož polovinu zdědil syn Michael a o tu druhou polovinu se podělily její dvě nadace.

Zdroj informací a obrázků: Internet

TMKB: Psaní