2.5.1893 - 27.2.1954
Byla první dámou Zlína. Rodným jménem Menčíková spatřila světlo světa ve Vídni, kde její otec působil jako správce knihovny císařského dvora. Úřad to byl nižší, ale jej jako Čecha to řadilo ke smetánce české společnosti ve Vídni. I její matka pocházela z "dobré" rodiny. Uznávaných stavitelů s Českými kořeny, jakým byl Jiří Pauer (dědeček malé Marie), nebylo zrovna mnoho.
Marie pocházela ze čtyř dětí. Byla jedinou dívkou, měla dva starší bratry a jednoho mladšího. I jako dívce se jí však dostalo skvělé výchovy a vzdělání. Velmi ji bavilo malování a často navštěvovala výstavy různých umělců. Bohužel pro ni neměly povzbudivý účinek, ale naopak srážely její sebevědomí natolik, že po čase malovat přestala. Hra na klavír patřila ke standardnímu vzdělání všech dívek z "lepších" rodin. Marie ji zrovna nemilovala, ale nakonec kouzlu hudby podlehla díky svému nejstaršímu bratrovi Alexandrovi, který hudbu miloval a věnoval jí hodně svého času. Dokonce ji chtěl i studovat, ale nakonec poslechl rady svého otce a vystudoval práva. S bratrem Alexandrem měla velmi vřelý vztah. Marie kryla bratrovy hudební zájmy, jimž se věnoval místo studia práv. Později jí to bratr splatil tím, že jí bral s sebou ven do společnosti. V tehdejší době bylo pro dívku nemyslitelné, aby se někam vypravila bez doprovodu. A bratrovi také nepřímo vděčila za seznámení se svým budoucím manželem Tomášem Baťou. Byli totiž přátelé.
S Tomášem Baťou se setkala na plese vídeňské Slovanské besedy v roce 1911. On sám byl na ples zván pravidelně, ale nikdy nechtěl jít. Nakonec přece jen vyslyšel rady svého švagra, že na plese se může seznámit nejen s vhodnými mladými dívkami, ale především s jejich rodiči a navázat tak výhodné konexe. To ho přimělo v doprovodu švagra ples navštívit. Ze všech dívek na plese mu do oka padla právě Marie. Ačkoliv ani jeden z nich neznal rodinu Menčíkovu a tudíž nebylo společensky možné oficiální představení, Baťa využil svého přátelství s mladým Alexandrem Menčíkem, jako jeho přítel se rodině představil sám a samozřejmě též požádal o svolení zatančit si s mladičkou Marií.
 |
| kolem roku 1912 |
V následujícím období podnikal časté cesty do Vídně, a rozhodně nebyly jen obchodní. Mariini rodiče, sledující vývoj jejich vztahu, si vyžádali ze Zlína reference. Marii to pobouřilo, ale na druhou stranu byly dobré a tak rodiče proti jejich schůzkám nic nenamítali. Marie dokonce navštívila Tomáše ve Zlíně již před svatbou. Ta se konala v červenci 1912 v českém kostele Panny Marie ve Vídni. Svatební noc však již strávili ve Zlíně, ve vile, která zatím ještě nebyla zcela dokončená.
První ráno v novém domově byla Marie rozčarovaná, protože se probudila sama. Tomáš byl pryč. Tak tomu bylo prakticky po celý jejich společný život. Tomáš vstával časně a odcházel do továrny. To první ráno se Marie sebrala se a vyrazila přes zahradu do fabriky za ním, což všechny překvapilo. Tomáš jí továrnu ukázal a pak se omluvil, že musí pracovat.
Marie si Zlín zamilovala. A Zlín miloval ji. Kromě pořádání nezbytných večeří pro obchodní partnery, přepisování Baťových poznámek a další práce pro firmu se Marie také věnovala dobročinnosti. Pro množství práce, které Baťa měl, odjeli na líbánky do Alexandrie až rok po svatbě a i tato cesta byla částečně obchodní.
I když byli tak naprosto odlišné osobnosti, byli spolu šťastní. Jen dítě dlouho nepřicházelo a to Marii ničilo. V předmanželské smlouvě totiž byla podmínka, že mu dá dědice. Po poradě s lékařem začala užívat vitamíny a další podpůrné prostředky, ale nepomáhaly. Ač Marie hledala útěchu ve víře, propadala čím dál většímu zoufalství a to až do té míry, že si obstarala jed. Naštěstí se neodhodlala si ho vzít. Když lékař doporučil změnu klimatu a Baťovi odjeli do Tater, konečně se dostavil úspěch a Marie počala. V obavě, aby vše dobře dopadlo, rodila na klinice v Praze. Syn Tomáš se narodil 17.9.1914.
Tomáš pro svého syna připravil dost tvrdou výchovu (alespoň z dnešního pohledu), která ho měla naučit samostatnosti. Už ve 12 letech jej poslal na školu do Anglie. Marii se stýskalo, ale naštěstí měla dost jiné práce. Tomáš byl totiž už v roce 1923 zvolen starostou Zlína a ta funkce přinesla i mnoho nových povinností Marii.
Vznik republiky zastihl nejen Zlín, ale i celou zemi nepřipravené. Spolu se svobodou přišla také nejistota z další budoucnosti. Mnoho lidí se nedokázalo se změnami vyrovnat a vylívali si zlost na komkoli, kdo byl zrovna po ruce. Lumpenproletariát vycítil své šance - docházelo k organizovanému vykrádání obchodů, skladů, vagónů i k cíleným žhářským útokům. Baťovci byli v pohotovosti, spolu se skauty drželi hlídky, aby alespoň zčásti ochránili majetek firmy a udrželi ve městě jakýs takýs náznak pořádku. Konec války a vznik republiky otevřely také dveře do světa. Ovšem celosvětová krize je zase krapet přivřela. Aby firma přežila, bylo třeba mnoha kompromisů a nepopulárních opatření. Ale vyplatilo se a Baťovy závody přežily.
Marie se o to více věnovala svým dobročinným projektům. K péči o těhotné a prvorodičky si přibrala i rodiny válečných obětí. Nebyly to jen vdovy a sirotci po padlých vojácích, ale také vrátivší se veteráni, na něž už doma nikdo nečekal. Vlastně by se dalo říct, že nikdy nikomu žádnou pomoc neodmítla, stejně jako členství či dokonce funkci v různých charitativních organizacích. Ty hlavní dvě, zlínská pobočka Červeného kříže, v jejímž čele stála od jejího založení a spolupráce s místní Okresní péčí o mládež jí zabíraly spoustu času. Přesto jí to nebránilo v práci na založení dalšího odboru Ochrany matek a dětí, který velmi brzy považovala za vůbec nejdůležitější projekt. Její práce na poli sociálním měla výsledky. Procento živě narozených dětí bylo nejvyšší v republice a současně úmrtnost kojenců naopak nejnižší. Ovšem nezabývala se jen péčí o těhotné ženy a jejich narozené děti. Starala se, aby i v pozdějším věku děti vyrůstaly zdravě a samy se naučili o své zdraví pečovat. Od plánování a poskytování školních svačin až po realizaci projektu Dorost ČsČK. Zapojila se do podpory zlínského projektu zdravotních školních prohlídek a podpořila též založení Školního zubního ústavu.
Další věc, kterou válka přinesla, byl rozvoj letectví. Letadla Baťovi učarovala, viděl v nich budoucnost. V nedalekých Otrokovicích vybudoval letiště. Bohužel, letadla se mu stala osudným. Když 12.července roku 1932 odlétal do Švýcarska, kde měl otvírat novou pobočku, došlo k nehodě. Nikdo dodnes přesně neví, co se vlastně přihodilo. Jen tolik víme, že Baťa na startu trval i přes hustou mlhu, která na letišti a v jeho okolí panovala. Letadlo odstartovalo 8 minut před šestou a krátce nato se zřítilo nedaleko továrny na Bahňáku. Tomáš Baťa, ani pilot nehodu nepřežili. Pohřeb se konal za dva dny. Dalo by se říct, že nic tak velkolepého Zlín do té doby a ani potom už nezažil.
Ty dva dny mezi Tomášovou smrtí a pohřbem si Marie téměř nevybavovala, jakoby byly potažené neprůhledným černým závojem. A i celý další rok byl pro ni nesmírně těžký. Jméno Baťa bylo ve Zlíně pojmem, novináři se často vraceli k nejrůznějším vzpomínkám na něj. Je to pochopitelné, vážili si ho, chtěli si ho stále připomínat, ale Marie se tyto věci bolestně dotýkaly. Stejně tak ji však rozrušily i běžné zprávy, které se Bati pro změnu zase vůbec netýkaly, vnímala je jako nedostatek taktu a piety. A co teprve ulice Zlína! Obchody s nápisem Baťa a na průčelí fabriky a spousty domků a jiných staveb, které nechal ve Zlíně vybudovat jej neustále připomínaly a jitřily Mariiny rány. Trvalo dlouho, než smutek odezněl a její život se vrátil do normálu.
Nástup Adolfa Hitlera v Německu k moci a s tím související narůstající fašismus v Evropě přiměly Marii spolu s Janem a Majou Baťovými odplout v červnu roku 1939 do Ameriky pod záminkou návštěvy Světové výstavy v New Yorku. Ovšem po obsazení republiky a vytvoření protektorátu bylo třeba vyřešit majetkové zájmy Baťů doma ve Zlíně. Aby Baťovy závody nepadly do rukou Němců jako kořist po uprchlících, musela se někdo z nich vrátit a převzít vedení firmy. Volba padla právě na Marii. Převzala akcie a stala se tak majoritním vlastníkem Baťových závodů. Jako taková nesla největší díl odpovědnosti vůči německým úřadům. Měla nezáviděníhodné postavení. Aby si podnik udržel nezávislost, bylo nutné spolupracovat s Němci. To lidé nesli nelibě a považovali to za kolaboraci. Málokdo však věděl, že to byla především zástěrka, aby mohli mnohem více pomáhat Čechům. A to nejen těm ve Zlíně, ale především se snažili pomáhat vlastencům jak se dalo a i Marie se do toho zapojila, za což si vysloužila zájem gestapa. Baťovy podniky se podílely na financování SNP i zajištění dalších potřeb partyzánů (např. pašování vysílaček). Dobytí Banské Bystrice a zajetí několika povstalců odhalilo nitky vedoucí do Zlína. Nad Marií a ostatními z vedení se začaly stahovat mračna. Naštěstí úředník Blaschtowisch patřil k těm, kteří se i přes svou příslušnost k německému obyvatelstvu snažil pomáhat a ke stíhání a vyšetřování baťovců záměrně přistupoval liknavě.
Jak postupovala fronta, byly nálety na Zlín reálnou hrozbou. Při druhém náletu zasáhlo továrny přes 200 bomb, což představovalo rozsáhlé ztráty. Zničeny však byly i další objekty ve Zlíně. V té době Marii přepadla myšlenka, že jejich továrna mohla být i záměrně zničena na popud amerických konkurenčních firem a ochromení německé válečné výroby bylo jen záminkou. Bylo totiž absurdní, že zlínské strojírny zůstaly téměř nepoškozeny.
Konečně válka skončila a život se mohl vrátit k normálu. Alespoň se tak všichni domnívali. Jenže 12.5.1945 byl ve Zlíně zvolen národní výbor a v jeho čele stanul Josef Vávra, který přizval za partnery komunisty a odbory. A Marie, která kdysi kvůli okupaci opustila Kanadu, aby před Němci uchránila Zlín, se nyní opět ocitla v pasti nového uzurpátora. Syn Tomík přijel do Prahy na jednání jako zástupce spojenců. Do revolučního Zlína raději nejel, aby zbytečně nevířil emoce, naopak Marie za ním jela do Prahy. Marie pro něj připravila večírek, kde se mohl setkat s významnými českými rodinami a hlavně jejich dcerami. Doufala, že by mu některá z nich mohla padnout do oka. V tomto směru zažila zklamání. Tomík se vracel do Kanady bez nevěsty. Teprve po návratu domů si uvědomil, že měl raději vzít svou matku sebou.
Ve Zlíně zatím pokračovala "revoluce". Při návštěvě Gottwalda ve Zlíně v červnu 1945, vyslechla Marie jeho projev. Zdůrazněná věta: "Zde už není diktátor Baťa!" v ní vyvolala myšlenku, jako by se znovu vrátil Hitler. bylo to otevřené vyzývání k boji proti nepřátelům lidu. Atmosféra ve městě houstla. Marie se ocitla mezi mlýnskými kameny: pro mnoho lidí byla vzpruhou a připomínkou letité kontinuity, ale sama je nedokázala nijak povzbudit. Dobrých a spolehlivých lidí kolem ní ubývalo a to ještě netušila, že brzy bude muset pryč i ona sama. Benešovy dekrety se týkali i Baťových závodů, a to i přes to, co vše za války udělaly na pomoc vlastencům. Bylo propuštěno vedení a cca 2 tisíce "nespolehlivých" baťovců - byli nespolehlivými k tomu, aby se firma změnila ve státem a stranou ovládaný podnik.
V roce 1946 se postupně začali vracet baťovci, kteří z různých důvodů museli během války zemi opustit. Z návratu byli zklamaní a rozčarovaní: "Co se to proboha stalo! Jak je možné, že se kdysi ideální a bezchybný Zlín utápí v disharmonii, nepořádku, nespravedlnosti a mstě."
Mariina role se zde stala zbytečnou. Přála si jen mít možnost republiku opustit. Její starý pas však již neplatil a na žádost o nový nedostala odpověď. Zatímco čekala na pas, podařilo se jí alespoň zachránit některé cennosti, ostatní si pro sebe zabrali a rozdělili funkcionáři. A připravovala se na cestu. Nesměla prozradit své plány, protože taková informace by to celé mohla zhatit. Nebylo-li to teď lehké, zanedlouho to bude nemožné.
"Smrt Batismu - zlínskému fašismu!"
Další volby vyhrála Národní fronta. Mariiny naděje se rozplynuly. Ale na druhou stranu konečně získala svůj pas. Ovšem nikdo nespěchal s tím, jej Marii také skutečně vydat. Zřejmě jej nakonec někdo loajální z úřadu prostě vynesl. Teď už se mohl zorganizovat i její odjezd. Baťovské letadlo létalo už několik měsíců do Prahy, kam převáželo vracející se baťovce, jeho přistání ani odlet nebylo tedy nic výjimečného. A Marie již měla pas, takže teoreticky mohla vycestovat dle libosti. Ovšem jen teoreticky. Marie svůj odlet musela pečlivě tajit. Do Prahy přijela pod záminkou návštěvy pár přátel. O skutečném důvodu pomlčela a ani tím, že má pas se nikomu nechlubila. Takže nakonec cesta na letiště proběhla hladce. Celníci si sice její zbrusu nový pas důkladně prohlédli, ale neshledali na něm nic závadného, takže ji propustili do letadla. Když se přišlo na to, že opustila zemi, rozpoutalo se na úřadech v Praze peklo. Ale Marie už od prvního dne "na svobodě" začala žít plným životem, z něhož byla na tolik let vyloučena.
Marie se opět začala více angažovat ve vedení firmy a byla platná - v některých oblastech snad až nenahraditelná. S přibývajícím věkem se však začaly objevovat zdravotní potíže. Při jedné z cest do Indie musela navštívit zdejší kliniku a nechat se vyšetřit. Byla to leukémie. Uchýlila se na Bahamy, kde se cítila o něco lépe než v drsné Kanadě. Ve vzpomínkách se často vracela do Zlína, který si od své první návštěvy zamilovala, ale vrátit se tam už nechtěla. Zemřela 27.2.1954 v New Yorku. Té noci byla bouře, stejně jako když se narodila. Pochována byla také v New Yorku, ale po pádu režimu její syn nechal ostatky převést do Zlína a uložil je na Lesním hřbitově po boku Tomáše. První dáma se tedy zase vrátila domů.
Zdroj: Pavel Hajný: Marie Baťová, první dáma Zlína
Obrázky: Internet
Žádné komentáře:
Okomentovat