pátek 27. srpna 2021

Margareth Bourke - Whiteová

14.6.1904 - 27.8.1971

Margareth Bourke-Whiteová byla významná americká fotografka a fotožurnalistka. Její význam spočívá především v tom, že drží mnohá prvenství jak ve svém oboru, tak i jako žena. Byla prvním americkým fotografem, kterému bylo dovoleno fotografovat Sovětský průmysl. První ženou válečnou zpravodajkou a současně také první ženou, které bylo dovoleno pracovat v bojových liniích. Její fotografie stavby přehrady Fort Peak se objevila na titulní straně 1. čísla časopisu Life, na jehož založení se také spolupodílela.

Narodila se v Bronxu v New Yorku do nábožensky smíšeného manželství (žid a katolička). Vyrůstala však v Middlesexu v New Jersey. Její otec Joseph White byl přírodovědcem, inženýrem a vynálezcem. Měl sklony k perfekcionalismu, což od něj Margareth převzala. Její matka Minnie Bourková byla ženou v domácnosti a vštípila Margareth touhu po sebezdokonalování. Margareth i její sourozenci (Roger a Ruth) se shodují v tom, že rodiče byli volnomyšlenkáři se zvláštním zájmem o osobnostní rozvoj.

Již od mládí bylo fotografování Margarethiným koníčkem, v němž ji její otec podporoval. Přesto po ukončení střední školy Plainfield v Union County v roce 1922 se přihlásila ke studiu herpetologie na Kolumbijské univerzitě. Odešla však po prvním semestru a po smrti svého otce. Poté několikrát školu změnila, až nakonec v roce 1927 promovala na Cornellově Universitě.


Po ukončení studií se přestěhovala do Clevelandu v Ohiu, kde si založila studio komerční fotografie. Zaměřila se především na průmyslovou a architektonickou fotografii. Jedním z jejích významných klientů byla společnost Otis Steel Company. Fotografování v ocelárnách zpočátku provázely technické problémy. Tehdejší černobílé filmy byly citlivé na modré světlo, nikoliv však na červené či oranžové, jakým zářila žhavá ocel. Ačkoliv žhavá ocel osvětlovala celé okolí, fotografie byly silně podexponované, téměř celé černé. Aby problém vyřešila začala využívat pyrotechnický efekt práškového hořčíku - získala tak krátký intenzivní záblesk bílého světla (předchůdce dnešního blesku), který dostatečně osvítil scénu. Její fotografie se tak staly jedněmi z nejlepších záběrů oceláren a získaly si celonárodní pozornost.

V letech 1929-1935 pracovala pro časopis Fortune jako asistentka redaktora a fotografka. V roce 1930 odjela do Sovětského svazu. Byla prvním západním fotografem, jemuž bylo umožněno dokumentovat tamní průmysl. Kromě průmyslu jí bylo také umožněno fotografovat Josifa Stalina a jeho rodinu a další významné osobnosti. Fotografie z Ruska publikoval časopis Fortune v roce 1931 pod názvem Eyes on Russia. Poté ještě vyšli jako fotopublikace, převzal je též New York Times a publikoval jako šestidílnou sérii, několikrát byly prezentovány na výstavách a Sovětský svaz je použil jako pohlednice. 

Eyes on Russia

Její další slavná fotografie vznikla během povodní v Dust Bowl v polovině 30. let. Oběti povodně stojící před bilboardem s nápisem "Nejvyšší životní úroveň světa". Tato fotografie se v upravené a dobarvené podobě dostala na přebal LP desky písničkáře Curtise Mayfielda. 

Povodně v Kentucky

Od roku 1936 pracovala jako hlavní fotografka pro časopis Life, s několika přestávkami až do svého odchodu do důchodu v roce 1969. Titulní stranu prvního čísla časopisu zdobila právě její fotografie ze stavby přehrady Fort Peak. Tato fotografie se stala doslova ikonickou, o její oblíbenosti svědčí i to, že se v roce 1930 dostala na americké poštovní známky. 

New Deal, Montana: Fort Peck Dam

K válečné fotografii se dostala víceméně náhodou. V roce 1941 byla opět v Sovětském svazu, právě v době, kdy Německo porušilo pakt o neútočení a napadlo Sovětský svaz. Margareth byla jedinou přítomnou zahraniční fotografkou, využila příležitosti a zachytila válečné bouře. Po vstupu USA do války se připojila k armádě v Africe, Itálii i Německu... Během své práce se často dostala do bojové vřavy, avšak vše přežila. Začalo se jí přezdívat Nezničitelná Maggie. Na konci války se po boku generála Pattona dostala i do koncentračního tábora Buchenwald. Po válce fotografie uspořádala a publikovala v knize Dear Fatherland, Rest Quietly.

Po válce odcestovala do Indie. Stala se očitým svědkem a kronikářem násilí, které vypuklo během bojů o nezávislost a rozdělení Indie a Pákistánu. Měla dar, být v pravý čas na pravém místě. Udělala rozhovor a nafotografovala Mahátmu Gándhí jen pár hodin před jeho zavražděním. A nesmíme ani opomenout korejskou válku, z níž rovněž přinášela svědectví prostřednictvím svých fotografií.

Mahátma Gándhí (rok 1946)

Prožila dobrodružný život. V roce 1953 byla nucená přibrzdit. Začala se u ní projevovat Parkinsonova choroba. V letech 1959-1961 podstoupila několik operací, které měly zpomalit průběh nemoci. V té době napsala autobiografickou knihu Portrét sebe sama, která vyšla v roce 1963. S přibývajícím věkem a postupující nemocí byla čím dál osamělejší. Její obývací pokoj zdobila celoplošná tapeta Stálezelený les, kterou pořídila v roce 1938 v Československu. Zemřela v roce 1971 ve Stamfordské nemocnici v Connecticutu. 


Zdroj informací a obrázků: internet

Žádné komentáře:

Okomentovat