Marie Duplessis

15.1.1824 - 3.2.1847

Marie Duplessis nebyla ani herečka, ani zpěvačka a vlastně nebyla výjimečná ničím, kromě své krásy. Narodila se 15.1.1824 v Normandii na severu Francie jako Alphonsie Rose Plessis. Byla dcerou kotláře Marina Plessis a jeho ženy Marie rozené Deshayes. Její matka údajně pocházela ze zchudlého šlechtického rodu. Navzdory částečnému šlechtickému původu, prožila neradostné dětství v chudobě. Informace o jejím dětství se v různí. Podle jedné verze ji otec nutil k prostituci již od 12 let, aby vylepšila rodinný rozpočet. Podle jiné osiřela již v 8 letech a její "výchovy" se ujala nějaká selka, která sice nebyla zlá, ale dívka musela tvrdě pracovat jako pasačka krav. Ať tak, či tak, již velmi brzy získala první sexuální zkušenosti, pochopila čeho si muži cení a rozhodla se toho v dalším životě náležitě využít.

Ve věku asi 15 let odešla do Paříže, kde pracovala nejprve jako pradlena a později prodavačka. Musela být velmi chytrá. Brzy si uvědomila, že pokud se chce v Paříži prosadit, musí se zbavit svého venkovského přízvuku i způsobů. Naučila se číst a psát, osvojila si dobré mravy, našla zalíbení v eleganci a začala si budovat zcela novou kariéru. Již jako 16 letá se stala přítelkyní a společnicí postaršího hostinského, který se jí postaral o slušné ubytování. Chodila s ním na procházky i do zábavních podniků, kde se seznámila s mladým hrabětem de Guiche. Ten se stal jejím dalším milencem a díky němu stoupla na společenském žebříčku. Zahrnul ji přepychem - měla nejen peníze, šperky a drahé toalety, ale také komorné a služebnictvo. Jemu také vděčí za své jméno, pod nímž byla později v Paříži známá: Marie Duplessis. Byl také jedním z mála, s nímž se Marie rozešla, když se dozvěděla, že pro něj nikdy nebude dost dobrou nevěstou.

Dalším jejím milencem v pořadí byl neskutečně bohatý vikomt Eduard de Perrégaux. Na Marii rozhodně nešetřil a ona si nic neodepřela. Při pobytu milenců v Badenu propadla ruletě. Vikomt si včas uvědomil, že její prohry jsou příliš velkou zátěží pro jeho kapsu, odvezl ji zpět do Paříže. V Paříži jí oznámil, že musí na čas odcestovat na venkov k příbuzným a už se nevrátil.

Marie nezůstala sama dlouho. Povšiml si jí hrabě de Stackelberg o němž bylo známo, že je nesmírně bohatý. Marie mu údajně připomínala dceru, která byla přibližně v jejím věku a zemřela na tuberkulózu. Přál si její společnost, a neváhal ji hýčkat a rozmazlovat nákladnými dary. V té době už Marie začínala pokašlávat a často se cítila unavená. Brzy se ukázalo, že i ona trpí tuberkulózou.

V té době ji poznal Alexandr Dumas mladší a bezhlavě se do ní zamiloval. Jejich vztah netrval příliš dlouho, protože Dumas na tom nebyl finančně tak dobře, aby si mohl vydržovat tak náročnou milenku, jakou bezesporu Marie byla. Po něm poznala hudebního skladatele Franze Liszta, ale i ten ji záhy opustil.

Francouzský pas Marie Duplessis
vydaný v roce 1846 ke sňatku v Londýně

V roce 1846 se na ni usmálo štěstí, když se k ní vrátil vikomt de Perrégaux. Odjeli spolu do Londýna, kde se vzali. Bylo to zřejmě jen gesto, protože anglický sňatek ve Francii neplatil. Ale i tak to byl jistý důkaz lásky. Ačkoliv již na tom vikomt nebyl finančně tak dobře, jako dříve, Marie dál marnotratně utrácela. Jakoby si říkala: "Nač šetřit, když smrt číhá za rohem."

V den svých 23. narozenin si oblékla své nejlepší šaty a ozdobila se šperky. Tušila, že jsou to její poslední narozeniny. Zemřela 3.února 1847 ve společnosti svého muže Eduarda. Její pohřeb byl ukázkou pokrytectví Pařížské společnosti. Ačkoliv její náručí i ložem prošlo mnoho mužů, za rakví kráčeli jen dva z nich: samozřejmě její manžel vikomt de Perrégaux a spolu s ním i hrabě de Stackelberg - oba již byli nemajetní. Přesto vikomt Eduard zajistil Marii důstojné místo k odpočinku v hrobce na hřbitově v Montmartru. Do rakve své milované vložil kytici kamélií, které milovala.

Hrobka Marie Duplessis

Již rok po její smrti vydal Alexandr Dumas mladší román Dáma s kaméliemi, který byl inspirován právě jejím životem. Proč ji tak nazval? Marie kamélie milovala, obklopovala se jimi a i do společnosti chodila vždy s kyticí těchto květů, obvykle bílých, jen pět dní v měsíci měly barvu červenou. I když není znám skutečný důvod, proč těch pár dní vyměnila oblíbenou bílou barvu, za barvu krve, vysvětlení je možná prosté... Ale kdo ví?

Obálka knihy - vydání z roku 1885