Nadcházející výročí

Bohužel, kalendář se mi zatím nedaří udělat interaktivní,
takže pro vyhledání medailonků těchto žen využijte abecední rejstřík pod záhlavím.

sobota 17. února 2024

Wu Ce-Tchien


17.2.624 - 16.12.705

Před 1.400 lety se narodila žena, která se jako jedna z mála zapsala do historie Číny, její jediná vládnoucí císařovna. Navíc se do této pozice vyšvihla s prosté konkubíny císaře. Během její 40 leté vlády se Čína rozrostla a stala se jednou z velmocí tehdejšího světa. Ale pojďme od začátku...

Jejím otcem byl Wu Š'-Chuo, původně obchodník se dřevem, později velitel vojska v prefektuře Jing-Jang. Za vlády císaře Tchaj-Cunga zastával různé úřednické pozice v regionální i centrální administrativě. Wu Ce-Tchien byla jeho čtvrtým dítětem z pěti. Měla dva starší bratry, kteří pocházeli z prvního manželství Wu Š'-Chua. Z druhého manželství s paní Jang se potom narodily tři dcery. Na rozdíl od jiných vládnoucích dynastií, dynastie Tchaj tolerovala vzdělávání žen, jehož se dostalo i budoucí císařovně. Studovala čínskou historii, hru na hudební nástroje a poezii. Byla velmi krásná, což jí ve věku 13-14 let otevřelo cestu do harému císaře Tchaj-Cunga, kam se dostaly jen ty nejkrásnější dívky. Na císaře zapůsobila nejen svou krásou, ale i vzděláním. I jako jeho konkubína získala poměrně velký vliv, díky svému vzdělání se stala  jeho jakousi sekretářkou. Nazýval ji Meiniang což v překladu znamená "okouzlující dáma". Jak příhodné jméno! Okouzlila i císařova syna a následníka Kao Cunga, který s ní měl poměr už za života otce. 

Po smrti císaře Tchaj-Cunga byla spolu s dalšími jeho bezdětnými manželkami a konkubínami poslána do budhistiského chrámu, kde měla do konce života sloužit jako jeptiška. Ovšem nový císař Kao Cung ji před tímto osudem zachránil, přivedl ji zpět do paláce a vzal si ji za manželku. V té době už dvě manželky měl, ale Wu Ce-Tchien se jich intrikami zbavila. Údajně k tomu zneužila svou novorozenou dceru, kterou dle pověstí sama zavraždila a následně z její smrti obvinila obě své sokyně. Císař jí uvěřil, manželek se zbavil a v roce 655 jmenoval Wu Ce-Tchien císařovnou.



Již z toho je vidět, jak velký vliv na císaře měla. Když jej v roce 660 postihla mrtvice, stanula v čele vlády a vedla zemi jeho jménem až do jeho smrti v roce 683. Po smrti císaře krátce vládl jeho syn Čung-Cung, kterého však po dvou měsících obvinila ze zrady, sesadila a poslala do vyhnanství, kde krátce na to zemřel. Na jeho místo dosadila svého druhého syna Žuej Cunga, který byl neprůbojný a v ničem matce neodporoval. Mohla tak jeho jménem vládnout i nadále. Postupně jej přesvědčila, aby se vlády vzdal a v roce 690 se tak mohla prohlásit za císařovnu. Během let vystřídala několik milenců, rádců a důvěrníků. Poslední dva z nich, bratři Cangové, byli příčinou jejího pádu. Přízeň císařovny jim vynesla rychlý postup a velký politický vliv. Stali se předmětem intrik, byli opakovaně obviňováni ze zrady. Císařovna jim však nadále věnovala svou přízeň a to nakonec vedlo v únoru roku 705 k palácovému převratu, při němž byli oba bratři Cangové  zabiti a císařovna donucena abdikovat ve prospěch svého syna Žuej Cunga. Zemřela téhož roku v prosinci ve věku 81 let a byla pochována do hrobky v mauzoleu Qianling.

Duchovní cesta, v pozadí hrobka císaře a císařovny

Hrobka císaře a císařovny


Wu Ce-Tchien byla ambiciózní a velmi houževnatá žena. Svou moc neváhala upevňovat všemi dostupnými prostředky. Kromě hromadných poprav všech možných skutečných i potenciálních odpůrců či nepřátel, umíralo též za její vlády mnoho lidí z jejího okolí za podivných okolností. I přes tento negativní obraz jejího působení byla úspěšnou panovnicí. Během 40 lete její spoluvlády a vlády upevnila postavení Číny a rozšířila její území až do střední Asie. Vedla války se sousedy a na obsazená území dosazovala své loajální úředníky. Dokázala znovu otevřít Hedvábnou stezku, kterou Čína před tím ztratila. V zemědělství zvedla produktivitu zavedením zavlažovacích systémů. Reformovala císařský zkušební systém. Díky této reformě byly do funkcí jmenováni muži, kteří měli pro jejich výkon patřičné vzdělání a další předpoklady, místo dosud zavedené praxe jmenování na základě titulů a rodové příslušnosti. Vybudovala tak vysoce funkční státní aparát. Co se týče náboženství odklonila se od konfucionismu s jeho patriarchálními ideály. Místo něj podporovala budhismus a taoismus, které lépe vyhovovaly jejím politickým cílům. Ačkoliv měla mnoho nepřátel mezi vysoce postavenými, prostý lid ji miloval, protože za její vlády se jejich životní úroveň zvyšovala. Záleželo jí na postavení žen. Vydala zákony, kterými ženám přiznávala stejná práva jako mužům. Pravidelně prováděla sčítání lidu. Díky tomu mohla snížit daně, protože jejich výběr byl efektivnější. Na základě výsledků sčítání také přerozdělovala půdu zemědělcům podle jejich potřeb. Má zásluhy nejen o rozvoj čínské ekonomiky, ale také kultury, vzdělání, literatury, architektury a mnoho dalšího.

Buddha v jeskyních Lung-men z let 672-675
(údajně má podobu císařovny)

zdroj informací a obrázků:
Internet

pondělí 15. ledna 2024

Marie Duplessis

15.1.1824 - 3.2.1847

Marie Duplessis nebyla ani herečka, ani zpěvačka a vlastně nebyla výjimečná ničím, kromě své krásy. Narodila se 15.1.1824 v Normandii na severu Francie jako Alphonsie Rose Plessis. Byla dcerou kotláře Marina Plessis a jeho ženy Marie rozené Deshayes. Její matka údajně pocházela ze zchudlého šlechtického rodu. Navzdory částečnému šlechtickému původu, prožila neradostné dětství v chudobě. Informace o jejím dětství se v různí. Podle jedné verze ji otec nutil k prostituci již od 12 let, aby vylepšila rodinný rozpočet. Podle jiné osiřela již v 8 letech a její "výchovy" se ujala nějaká selka, která sice nebyla zlá, ale dívka musela tvrdě pracovat jako pasačka krav. Ať tak, či tak, již velmi brzy získala první sexuální zkušenosti, pochopila čeho si muži cení a rozhodla se toho v dalším životě náležitě využít.

Ve věku asi 15 let odešla do Paříže, kde pracovala nejprve jako pradlena a později prodavačka. Musela být velmi chytrá. Brzy si uvědomila, že pokud se chce v Paříži prosadit, musí se zbavit svého venkovského přízvuku i způsobů. Naučila se číst a psát, osvojila si dobré mravy, našla zalíbení v eleganci a začala si budovat zcela novou kariéru. Již jako 16 letá se stala přítelkyní a společnicí postaršího hostinského, který se jí postaral o slušné ubytování. Chodila s ním na procházky i do zábavních podniků, kde se seznámila s mladým hrabětem de Guiche. Ten se stal jejím dalším milencem a díky němu stoupla na společenském žebříčku. Zahrnul ji přepychem - měla nejen peníze, šperky a drahé toalety, ale také komorné a služebnictvo. Jemu také vděčí za své jméno, pod nímž byla později v Paříži známá: Marie Duplessis. Byl také jedním z mála, s nímž se Marie rozešla, když se dozvěděla, že pro něj nikdy nebude dost dobrou nevěstou.

Dalším jejím milencem v pořadí byl neskutečně bohatý vikomt Eduard de Perrégaux. Na Marii rozhodně nešetřil a ona si nic neodepřela. Při pobytu milenců v Badenu propadla ruletě. Vikomt si včas uvědomil, že její prohry jsou příliš velkou zátěží pro jeho kapsu, odvezl ji zpět do Paříže. V Paříži jí oznámil, že musí na čas odcestovat na venkov k příbuzným a už se nevrátil.


Marie nezůstala sama dlouho. Povšiml si jí hrabě de Stackelberg o němž bylo známo, že je nesmírně bohatý. Marie mu údajně připomínala dceru, která byla přibližně v jejím věku a zemřela na tuberkulózu. Přál si její společnost, a neváhal ji hýčkat a rozmazlovat nákladnými dary. V té době už Marie začínala pokašlávat a často se cítila unavená. Brzy se ukázalo, že i ona trpí tuberkulózou.

V té době ji poznal Alexandr Dumas mladší a bezhlavě se do ní zamiloval. Jejich vztah netrval příliš dlouho, protože Dumas na tom nebyl finančně tak dobře, aby si mohl vydržovat tak náročnou milenku, jakou bezesporu Marie byla. Po něm poznala hudebního skladatele Franze Liszta, ale i ten ji záhy opustil.

Francouzský pas Marie Duplessis
vydaný v roce 1846 ke sňatku v Londýně

V roce 1846 se na ni usmálo štěstí, když se k ní vrátil vikomt de Perrégaux. Odjeli spolu do Londýna, kde se vzali. Bylo to zřejmě jen gesto, protože anglický sňatek ve Francii neplatil. Ale i tak to byl jistý důkaz lásky. Ačkoliv již na tom vikomt nebyl finančně tak dobře, jako dříve, Marie dál marnotratně utrácela. Jakoby si říkala: "Nač šetřit, když smrt číhá za rohem."

V den svých 23. narozenin si oblékla své nejlepší šaty a ozdobila se šperky. Tušila, že jsou to její poslední narozeniny. Zemřela 3.února 1847 ve společnosti svého muže Eduarda. Její pohřeb byl ukázkou pokrytectví Pařížské společnosti. Ačkoliv její náručí i ložem prošlo mnoho mužů, za rakví kráčeli jen dva z nich: samozřejmě její manžel vikomt de Perrégaux a spolu s ním i hrabě de Stackelberg - oba již byli nemajetní. Přesto vikomt Eduard zajistil Marii důstojné místo k odpočinku v hrobce na hřbitově v Montmartru. Do rakve své milované vložil kytici kamélií, které milovala.

Hrobka Marie Duplessis

Již rok po její smrti vydal Alexandr Dumas mladší román Dáma s kaméliemi, který byl inspirován právě jejím životem. Proč ji tak nazval? Marie kamélie milovala, obklopovala se jimi a i do společnosti chodila vždy s kyticí těchto květů, obvykle bílých, jen pět dní v měsíci měly barvu červenou. I když není znám skutečný důvod, proč těch pár dní vyměnila oblíbenou bílou barvu, za barvu krve, vysvětlení je možná prosté... Ale kdo ví?

Obálka knihy - vydání z roku 1885


pondělí 1. ledna 2024

Významná výročí v roce 2024

v roce 506 př.n.l. se narodila královna Gorgó (2530 let)
roku 304 byla umučena svatá Anežka Římská a svatá Viktorie z Córdoby (1720 let)
přibližně roku 454 zemřela císařovna Justa Grata Honoria (1570)
v roce 614 se narodila Áiša bint Abú Bakr (1410 let)
v roce 664 se narodila Šang-kuan Wan-er (1360 let)
v roce 864 se narodila svatá Orosia (1160 let)
v roce 1164 zemřela královna Hodierna Jerusalémská (860 let)
v roce 1174 se narodila Hedvika Slezská (850 let)
v roce 1364 se narodila Kristina Pisánská (660 let)
v roce 1374 zemřela Johana Flanderská (650 let)
v roce 1504 byla zabita Anacaona (520 let)
v roce 1804 byla Josefina de Beauharnais korunována císařovnou (220 let)
v roce 1844 zemřela pirátka Ching Shih (180 let)
v roce 1864 byla Charlotta Belgická korunována císařovnou (160 let)
v roce 1884 se narodila Ethel Veronica Marsová (140 let)
v roce 1894 se narodila Gwendolen Howardová (130 let)
v roce 1904 zemřela Sarah Boone (120 let)
v roce 1924 zemřela Maria Beasley (120 let)

4.1.2004 zemřela herečka Helena Růžičková (20 let)
5.1.1994 zemřela závodnice Eliška Junková (30 let)
6.1.2014 zemřela Marina Ginesta (10 let)
9.1.1514 zemřela královna Anna Bretaňská (510 let)
14.1.1944 zemřela Alija Moldagulová (80 let)
15.1.1824 se narodila Marie Duplessis (200 let)
15.1.1944 zemřela Zinaida Portnova (80 let)
17.1.1924 se narodila sochařka Marie Uchytilová (100 let)
24.1.1924 zemřela Anna Bayerová (100 let)
26.1.1914 se narodila Durru Shehvar (110 let)
28.1.1944 se narodila Rosalia Mera (80 let)
29.1.1499 se narodila Kateřina Lutherová (525 let)
29.1.1954 se narodila herečka Oprah Winreyová (70 let)

2.2.1999 zemřela Marie Van Brittan Brownová (25 let)
2.2.1999 zemřela doktorka Anne Spoerryová (25 let)
4.2.1804 se narodila Ulrika Lewetzow (220 let)
4.2.1964 zemřela Kate Leighová (60 let)
7.2.1904 se narodila Irena Bernášková (120 let)
11.2.1934 se narodila Mary Quantová (90 let)
12.2.1554 zemřela královna Jana Greyová (470 let)
12.2.1814 se narodila Jenny Marxová (210 let)
16.2.304 byla umučena svatá Juliána z Nikomédie (1720 let)
17.2.624 se narodila císařovna Wu Ce-Tchien (1400 let)
17.2.1844 se narodila Bernadette Soubirous (180 let)
18.2.1374 se narodila svatá Hedvika z Anjou (650 let)
19.2.1964 se narodila Jennifer Doudnaová (60 let)
19.2.1994 zemřela Jarmila Novotná (30 let)
20.2.1949 se narodila modelka Ivana Trumpová (75 let)
27.2.1954 zemřela Marie Baťová (70 let)

11.3.1974 zemřela Stanislava Leszczynská (50 let)
15.3.1944 zemřela Maria Vasilevna Oktyabrska (180 let)
16.3.1904 se narodila Doreen Warrinerová (120 let)
18.3.1854 se narodila lékařka Bohuslava Kecková (170 let)
23.3.1924 se narodila Bette Nesmith Grahamová (100 let)
26.3.1964 zemřela fyzička Hedwig Kohnová (60 let)
27.3.1184 byla Tamara Gruzínská korunována královnou (840 let)
30.3.1954 zemřela June McCarrolová (70 let)
31.3.1204 zemřela královna Eleonora Akvitánská (820 let)

1.4.1934 se narodila Libuše Niklová (90 let)
3.4.1924 se narodila Roza Georgijevna Šaninová (100 let)
3.4.1934 se narodila Jane Goodallová (90 let)
5.4.1944 zemřela hudebnice Alma Maria Roséová (80 let)
14.4.1964 zemřela Rachel Carsonová (60 let)
15.4.1764 zemřela Madame de Pompadour (260 let)
22.4.2004 zemřela Estée Lauder (20 let)
26.4.1944 zemřela Violette Morrisová (80 let)
29.4.2014 ukončila svůj život zpěvačka Iveta Bartošová (10 let)

4.5.1994 zemřela herečka Milada Ježková (30 let)
5.5.1864 se narodila Nellie Bly (160 let)
9.5.1844 se narodila Maria Isabella Boydová (180 let)
10.5.1774 byla Marie Antoinetta korunována královnou (250 let)
11.5.1899 se narodila Sára Salkaházi (125 let)
11.5.1924 se narodila Libuše Havelková (100 let)
17.5.1944 zemřela spisovatelka Milena Jesenská (80 let)
19.5.1744 se narodila královna Šarlota Maklenbursko-Střelická (280 let)
19.5.1994 zemřela Jacqueline Kennedyová (30 let)
21.5.1799 se narodila paleontoložka Mary Anningová (225 let)
22.5.1844 se narodila Mary Cassattová (180 let)
23.5.1934 zemřela lupička Bonnie Parkerová (90 let)
28.5.2014 zemřela spisovatelka Maya Angelou (10 let)
29.5.1814 zemřela Josefina de Beauharnais (210 let)

4.6.1394 se narodila Filipa Anglická (630 let)
7.6.1394 zemřela královna Anna Lucemburská (630 let)
7.6.2004 zemřela Lýdie Studničková (10 let)
14.6.1904 se narodila fotografka Margareth Bourke-Whiteová (120 let)
18.6.2014 zemřela Stephanie Louise Kwoleková (10 let)
21.6.1914 zemřela spisovatelka Berta Suttnerová (110 let)
22.6.1949 se narodila herečka Meryl Streepová (75 let)
26.6.1944 zemřela Věra Menčíková (80 let)
28.6.1914 zemřela Žofie Chotková (110 let)
29.6.1794 byla popravena Rozalia Lubomirská (230 let)

4.7.1934 zemřela Marie Curie Sklodowská (90 let)
5.7.1944 zemřela Tatyana Nikolaevna Baramzinová (80 let)
13.7. oslaví 75. narozeniny koulařka Helena Fibingerová
13.7.1954 zemřela malířka Frida Kahlo (70 let)
16.7.1194 se narodila svatá Klára z Assisi (830 let)
17.7.1954 se narodila Angela Merkelová (70 let)
24.7.1854 byla Alžběta Bavorská korunována královnou (170 let)
24.7.1914 se narodila doktorka Frances Oldham Kelseyová (110 let)
26.7.1684 zemřela filozofka Elena Piscopia (340 let)
29.7.1994 zemřela Dorothy Crowfoot Hodgkinová (30 let)

3.8.1884 zemřela skladatelka Anna Chadimová (140 let)
3.8.1954 zemřela spisovatelka Sidonie Gabrielle Colette (70 let)
7.8.1974 zemřela lékařka Virginia Agparová (50 let)
9.8.2004 zemřela herečka Zdenka Sulanová (20 let)
13.8.2004 zemřela Julia Childová (20 let)
21.8.1614 zemřela Alžběta Báthoryová známá jako Čachtická paní (410 let)
22.8.1949 se narodila plavkyně Diana Nyad (75 let)
27.8.1944 zemřela Mafalda Savojská (80 let)
30.8.1874 se narodila Emilie Flögelová (150 let)

3.9.1864 se narodila malířka Seraphine Louis (160 let)
7.9.1904 zemřela Marta Costonová (120 let)
7.9.1914 se narodila herečka Lída Baarová (110 let)
9.9.1174 zemřela královna Judita Durynská (800 let)
17.9.1899 se narodila Marta Gottwaldová (125 let)
24.9.1794 se narodila Jeanne Villepreux-Powerová (230 let)
26.9.1949 se narodila krasobruslařka Hana Mašková (75 let)
27.9.1804 se narodila Anna Matilda Whistlerová (220 let)
28.9.1934 se narodila herečka Brigitte Bardotová (90 let)

6.10.404 zemřela císařovna Aelia Eudoxia (1620 let)
7.10.1934 se narodila Ulrike Meinhofová (90 let)
12.10.1914 zemřela Margaret Knightová (110 let)
16.10.1384 byla Hedvika z Anjou korunována polskou královnou (640 let)
19.10.1944 zemřela Gisela Fleischmannová (80 let)
21.10.1984 zemřela Indira Gándhíová (40 let)
27.10.1974 zemřela Ljudmila Pavličenková (50 let)
27.10.1999 zemřela Štěpánka Haničincová (25 let)

1.11.1864 se narodila svatá Alžběta Ruská (160 let)
2.11.1874 se narodila cestovatelka Barbora Eliášová (150 let)
3.11.1914 získala Caresse Crosby patent na podprsenku (110 let)
3.11.1949 se narodila novinářka Anna Wintourová (75 let)
5.11.1964 se narodila Eva Pavlová - současná 1.dáma (60 let)
9.11.1914 se narodila Hedy Lamarrová (110 let)
12.11.1994 zemřela atletka Wilma Rudolphová (30 let)
15.11.1984 se narodila Hevrin Chalafová (40 let)
od 16.11.2014 drží rekord ve vzpírání Taťána Kaširinová (10 let)
18.11.1154 zemřela královna Adéla Savojská (870 let)
22.11.1864 se narodila Rukhmabai (160 let)
26.11.1504 zemřela královna Isabela Kastilská (520 let)
26.11.1944 zemřela zpěvačka Florence Jenkinsová (80 let)
30.11.1874 se narodila spisovatelka Lucy Maud Montgomeryová (150 let)

2.12.1974 zemřela Hana Benešová (50 let)
5.12.1914 zemřela Mary Fieldková (110 let)
8.12.1864 se narodila sochařka Camille Claudelová (160 let)
10.12.304 byla umučena svatá Eulálie z Méridy (1720 let)
11.12.1964 zemřela spisovatelka Alma Mahlerová (60 let)
13.12.1474 byla Isabela Kastilská korunována královnou (550 let)
22.12.1954 se narodila zpěvačka Hana Horecká (70 let)
23.12.1634 se narodila královna Marie Anna Habsburská (390 let)
23.12.1944 zemřela Marie Cecílie Autschová (80 let)
25.12.304 byla umučena svatá Anastázie ze Sirmia (1720 let)
27.12.1944 zemřela Sára Salkaházi (80 let)
30.12.1894 zemřela Amelie Bloomerová (130 let)


středa 14. června 2023

Viera Husáková

14.6.1923 - 20.10.1977

Milan Kundera v jedné ze svých knih nazval Gustava Husáka prezidentem zapomnění. Netuším v jaké knize, ani proč... Ale pro moji generaci bude navždy nezapomenutelným. Jeho jménem nás označili jako nálepkou. Nazvali nás Husákovými dětmi a toto přízvisko se používá dodnes - je stále živé, neupadlo v zapomnění. To spíš jeho žena Viera. Na to manželku hlavy státu vedla poněkud zvláštní život. Roli první dámy si však příliš neužila, zemřela jen dva roky po jeho zvolení prezidentem. Ale to bychom začínali od konce.

Narodila se jako Viera Čáslavská (neplést si se slavnou gymnastkou) do dobře situované české rodiny žijící v Bratislavě. Otec inspektor státních lesů byl uznávaným odborníkem, který měl možnost se stýkat s představiteli mladého státu. Jeho profesní postavení i finanční situace dovolovala, že manželka Marie mohla zůstat v domácnosti. Jakožto dívce "z lepší" rodiny se Vieře dostalo velmi dobré výchovy a vzdělání. Měla francouzskou guvernantku, učila se hrát na piáno a samozřejmě jazyky. Od dětství jí bylo vštěpováno, že pokud to chce někam dotáhnout, musí být příjemná a přičinlivá. Viera taková byla - ve společnosti vždy vystupovala jako skutečná dáma.

V letech 1934-42 studovala na gymnáziu a po maturitě pokračovala ve studiu na právnické fakultě v Bratislavě. Při studiu též pracovala jako tajemnice ministerstva Slovenského státu. Žila stejně jako většina mladých studentů: chodila tančit, do divadla, na korzo... Učarovala jí komunistická politika, ke které se dostávala prostřednictvím kultury: Většina jejích oblíbených autorů bylo buď přímo komunisty, nebo s nimi alespoň sympatizovali. Jejich knihy o Sovětském svazu doslova hltala. V té zemi se dělo něco nového, převratného, nepoznaného... Není divu, že už jako mladá vstoupila do Komunistické strany a pod jejím vedením se aktivně zapojila do protinacistického odboje.

Velmi brzy se také vdala za Jozefa Millera, původně právníka, který se však především věnoval politice. S ním měla dvě děti: Vladimíra a Alexandru. Po jeho boku se zúčastnila Slovenského národního povstání 1944. Jako úřednice (byť celkem bezvýznamná) Informačního oddělení SNR v Banské Bystrici byla přímo v centru dění. Po zatlačení povstání do hor se stala členkou partyzánské brigády M.R.Štefánika. Za tuto činnost byla po válce vyznamenána řádem SNP a vojenskou medailí Za zásluhy.

Po válce krátce pracovala v Československém rozhlase. Ale velmi brzy ji zlákala novinářská profese. V letech 1946-47 byla redaktorkou Národní obrody. Od roku 1948 pak působila v redakci Pravdy. V padesátých letech se přiklonila k tzv. vnitrostranické opozici, která však ve skutečnosti žádnou opozicí nebyla. To jen část členů strany byla kritičtější a věcnější než stalinisté. Po zkušenostech s aférou kolem šéfredaktora Pravdy Friše byla raději opatrná. Friš patřil k mimořádným osobnostem a se svými schopnostmi se stal pro stranu nebezpečným a byl z funkce sesazen. Vierka patřila do okruhu jeho blízkých přátel a začala mít také problémy. Velmi rychle pochopila, že v novém režimu není důležité, kdo má pravdu, ale síla a moc. Odešla z Pravdy a nastoupila v redakci Slovenky, kde potom působila pět let. Z profesního hlediska to pro ni bylo velmi úspěšné období, protože v době, kdy noviny přetékaly politickými prohlášeními, výzvami a odsudky, ona se zaměřovala na osudy lidí zcela mimo politiku. 

Počátkem 60. let získala místo v časopise Kulturní život. S Husákem se znala již od dob SNP. Ale teprve zde se s ním blíže seznámila, když začal do časopisu přispívat a postupně si z něj udělal jedno ze "svých" periodik. Začali spolu chodit, ačkoliv ani jeden z nich nebyl "svobodný". Husák sice měl již před rozvodem, ale Viera se rozvedla až kvůli němu. Nebyla jediná, s níž Husák udržoval poměr. Měla však dost rozumu, aby jej netlačila do sňatku a tak si ho dokázala udržet. Podle všeho k němu přímo vzhlížela. Ačkoliv byla vzdělaná a dost chytrá, ochotně a dobrovolně přebírala jeho názory a šířila je dál. Možná i tím mu imponovala. Husák rozhodně nepodporoval emancipaci, zastával názor, že ženy do politiky a jiných důležitých činností nepatří.

Husák byl pragmatik. Po propuštění z vězení a rehabilitaci byl rozhodnut se vrátit do vysoké politiky. Dalo by se říct, že za jakoukoliv cenu. Uvědomoval si, že jakmile se mu to podaří, bude potřebovat partnerku na úrovni. Viera takovou byla: vzdělaná, s rozhledem, jemu i straně oddaná, z dobré rodiny, příjemného vystupování... Další její devizou bylo, že se neustále pohybovala v centru dění a měla tak informace prakticky o všem, co se kde šustlo. A samozřejmě si je nenechávala jen pro sebe. Pro Husáka tak byla cennou informátorkou.

Husák, jako by vždy věděl, ke komu se přiklonit a které názory jsou ty správné. A neváhal ty své podle aktuální situace měnit. Toto umění ho nejspíš vyneslo až na vrchol politické kariéry. Viera mu byla naprosto oddaná. Hájila jeho názory, šířila je dál a vůbec jej podporovala po všech stránkách. Po roce 1969 zrušila mnohá často i dlouholetá přátelství s některými lidmi. Odstřihla je, jako by nikdy neexistovali. 

Od roku 1968 pracovala v týdeníku Nové slovo, kde měla na starosti stránku zahraničních komentářů a zajímavostí. Jako jedna z mála v této době měla umožněn přístup k zahraničním časopisům, z nichž čerpala. Její propagandistické komentáře vznikaly podle stejného vzoru: Kritika nějakého jevu a závěr, v němž zdůraznila, že tento nešvar se týká výhradně západní společnosti. Čtenář si patrně vůbec neuvědomil, že to samé se děje i u nás. 

Se svatbou Husák nepospíchal. Snad si ji ani vzít nechtěl, vyhovovalo mu stávající uspořádání. Dokonce ani straničtí kolegové jej nedokázali přimět k tomu, aby si dal své rodinné záležitosti do pořádku. Viera ho často doprovázela při různých společenských příležitostech. Když v roce 1972 navštívila naši zemi Indira Gándhíová, mylně ji považovala za Husákovu manželku. V následném pozvání na oficiální návštěvu Indie ji pozvala spolu s Husákem. Husák tak byl vlastně k sňatku dotlačen. V roce 1973, těsně před odletem do Indie, tedy proběhl krátký civilní obřad jen za přítomnosti dvou svědků z řad stranických kolegů. Manželství to bylo podivné: Setkávali se jen o víkendech nebo oficiálních příležitostech, jinak žili každý sám. Husák ji údajně nikdy v jejím bytě nenavštívil. Ani po jeho zvolení prezidentem v roce 1975 se na tom nic nezměnilo. Viera dál žila v Bratislavě se svými dětmi, pracovala v redakci, chodila na nákupy i do společnosti... V pátek pak odlétala vládním speciálem do Prahy, kde během víkendu dělala 1.dámu a v neděli večer nebo v pondělí ráno se vracela zpět domů.


V říjnu 1977 pobývala v Bardejovských lázních. 20.října během procházky uklouzla na schodech a při pádu si zlomila ramenní kost. Nebylo to nic vážného, zranění mohli ošetřit v bardejovské nebo kterékoliv jiné nemocnici. Přesto profesor dr. P.Novák, primář chirurgického oddělení Státního sanatoria, který okamžitě přiletěl vrtulníkem, rozhodl o převozu do Bratislavy. Navzdory nastávajícímu večeru i nepřízni počasí nechal Vieru naložit do vrtulníku. Kolem osmé hodiny večer se blížili k Bratislavě nad níž panovala hustá mlha. Bratislavské letiště neodbavovalo a doporučilo přistání v Piešťanech. Velitel, který se domníval, že přepravuje státní osobu v ohrožení života se přesto rozhodl pro riskantní manévr. První pokus o přistání se nezdařil. Při druhém pokusu pak vrtulník havaroval v nedalekém kukuřičném poli. Nehodu nikdo nepřežil.

havarovaný vrtulník převážející Vieru Husákovou

Jelikož se Viera příliš v domácí politice veřejně neangažovala, tak jen málokdo věděl, že prezident je ženat. Národ se to dozvěděl až z nekrologů, které po nehodě přinesly noviny. Pohřeb se konal 24.10.1977 v síni slovenské filharmonie. Poté byly ostatky převezeny na hřbitov ve Slavičíně. Přišlo velké množství lidí, zaznělo mnoho projevů. Na závěr pak hrála Internacionála. 

hrob Viery Husákové

Prezident byl o nehodě okamžitě informován. Smrt manželky ho hluboce zasáhla. Na několik týdnů se stáhl z veřejného života. Jeho zármutek byl patrný i z novoročního projevu 1.1.1978. Asi rok po nehodě byly trosky vrtulníku převezeny na Zahorie, kde byly na osobní žádost prezidenta uloženy do hluboké jámy, polity napalmem, zapáleny a poté zasypány.

Zdroj: Manželky prezidentů (Pavel Kosatík)
Obrázky: internet 

úterý 2. května 2023

Marie Baťová


2.5.1893 - 27.2.1954

Byla první dámou Zlína. Rodným jménem Menčíková spatřila světlo světa ve Vídni, kde její otec působil jako správce knihovny císařského dvora. Úřad to byl nižší, ale jej jako Čecha to řadilo ke smetánce české společnosti ve Vídni. I její matka pocházela z "dobré" rodiny. Uznávaných stavitelů s Českými kořeny, jakým byl Jiří Pauer (dědeček malé Marie), nebylo zrovna mnoho.

Marie pocházela ze čtyř dětí. Byla jedinou dívkou, měla dva starší bratry a jednoho mladšího. I jako dívce se jí však dostalo skvělé výchovy a vzdělání. Velmi ji bavilo malování a často navštěvovala výstavy různých umělců. Bohužel pro ni neměly povzbudivý účinek, ale naopak srážely její sebevědomí natolik, že po čase malovat přestala. Hra na klavír patřila ke standardnímu vzdělání všech dívek z "lepších" rodin. Marie ji zrovna nemilovala, ale nakonec kouzlu hudby podlehla díky svému nejstaršímu bratrovi Alexandrovi, který hudbu miloval a věnoval jí hodně svého času. Dokonce ji chtěl i studovat, ale nakonec poslechl rady svého otce a vystudoval práva. S bratrem Alexandrem měla velmi vřelý vztah. Marie kryla bratrovy hudební zájmy, jimž se věnoval místo studia práv. Později jí to bratr splatil tím, že jí bral s sebou ven do společnosti. V tehdejší době bylo pro dívku nemyslitelné, aby se někam vypravila bez doprovodu. A bratrovi také nepřímo vděčila za seznámení se svým budoucím manželem Tomášem Baťou. Byli totiž přátelé.

S Tomášem Baťou se setkala na plese vídeňské Slovanské besedy v roce 1911. On sám byl na ples zván pravidelně, ale nikdy nechtěl jít. Nakonec přece jen vyslyšel rady svého švagra, že na plese se může seznámit nejen s vhodnými mladými dívkami, ale především s jejich rodiči a navázat tak výhodné konexe. To ho přimělo v doprovodu švagra ples navštívit. Ze všech dívek na plese mu do oka padla právě Marie. Ačkoliv ani jeden z nich neznal rodinu Menčíkovu a tudíž nebylo společensky možné oficiální představení, Baťa využil svého přátelství s mladým Alexandrem Menčíkem, jako jeho přítel se rodině představil sám a samozřejmě též požádal o svolení zatančit si s mladičkou Marií.

kolem roku 1912

V následujícím období podnikal časté cesty do Vídně, a rozhodně nebyly jen obchodní. Mariini rodiče, sledující vývoj jejich vztahu, si vyžádali ze Zlína reference. Marii to pobouřilo, ale na druhou stranu byly dobré a tak rodiče proti jejich schůzkám nic nenamítali. Marie dokonce navštívila Tomáše ve Zlíně již před svatbou. Ta se konala v červenci 1912 v českém kostele Panny Marie ve Vídni. Svatební noc však již strávili ve Zlíně, ve vile, která zatím ještě nebyla zcela dokončená.


První ráno v novém domově byla Marie rozčarovaná, protože se probudila sama. Tomáš byl pryč.  Tak tomu bylo prakticky po celý jejich společný život. Tomáš vstával časně a odcházel do továrny. To první ráno se Marie sebrala se a vyrazila přes zahradu do fabriky za ním, což všechny překvapilo. Tomáš jí továrnu ukázal a pak se omluvil, že musí pracovat.

Marie si Zlín zamilovala. A Zlín miloval ji. Kromě pořádání nezbytných večeří pro obchodní partnery, přepisování Baťových poznámek a další práce pro firmu se Marie také věnovala dobročinnosti. Pro množství práce, které Baťa měl, odjeli na líbánky do Alexandrie až rok po svatbě a i tato cesta byla částečně obchodní.

I když byli tak naprosto odlišné osobnosti, byli spolu šťastní. Jen dítě dlouho nepřicházelo a to Marii ničilo. V předmanželské smlouvě totiž byla podmínka, že mu dá dědice. Po poradě s lékařem začala užívat vitamíny a další podpůrné prostředky, ale nepomáhaly. Ač Marie hledala útěchu ve víře, propadala čím dál většímu zoufalství a to až do té míry, že si obstarala jed. Naštěstí se neodhodlala si ho vzít. Když lékař doporučil změnu klimatu a Baťovi odjeli do Tater, konečně se dostavil úspěch a Marie počala. V obavě, aby vše dobře dopadlo, rodila na klinice v Praze. Syn Tomáš se narodil 17.9.1914.

Tomáš pro svého syna připravil dost tvrdou výchovu (alespoň z dnešního pohledu), která ho měla naučit samostatnosti. Už ve 12 letech jej poslal na školu do Anglie. Marii se stýskalo, ale naštěstí měla dost jiné práce. Tomáš byl totiž už v roce 1923 zvolen starostou Zlína a ta funkce přinesla i mnoho nových povinností Marii.


Vznik republiky zastihl nejen Zlín, ale i celou zemi nepřipravené. Spolu se svobodou přišla také nejistota z další budoucnosti. Mnoho lidí se nedokázalo se změnami vyrovnat a vylívali si zlost na komkoli, kdo byl zrovna po ruce. Lumpenproletariát vycítil své šance - docházelo k organizovanému vykrádání obchodů, skladů, vagónů i k cíleným žhářským útokům. Baťovci byli v pohotovosti, spolu se skauty drželi hlídky, aby alespoň zčásti ochránili majetek firmy a udrželi ve městě jakýs takýs náznak pořádku. Konec války a vznik republiky otevřely také dveře do světa. Ovšem celosvětová krize je zase krapet přivřela. Aby firma přežila, bylo třeba mnoha kompromisů a nepopulárních opatření. Ale vyplatilo se a Baťovy závody přežily. 

Marie se o to více věnovala svým dobročinným projektům. K péči o těhotné a prvorodičky si přibrala i rodiny válečných obětí. Nebyly to jen vdovy a sirotci po padlých vojácích, ale také vrátivší se veteráni, na něž už doma nikdo nečekal. Vlastně by se dalo říct, že nikdy nikomu žádnou pomoc neodmítla, stejně jako členství či dokonce funkci v různých charitativních organizacích. Ty hlavní dvě, zlínská pobočka Červeného kříže, v jejímž čele stála od jejího založení a spolupráce s místní Okresní péčí o mládež jí zabíraly spoustu času. Přesto jí to nebránilo v práci na založení dalšího odboru Ochrany matek a dětí, který velmi brzy považovala za vůbec nejdůležitější projekt. Její práce na poli sociálním  měla výsledky. Procento živě narozených dětí bylo nejvyšší v republice a současně úmrtnost kojenců naopak nejnižší. Ovšem nezabývala se jen péčí o těhotné ženy a jejich narozené děti. Starala se, aby i v pozdějším věku děti vyrůstaly zdravě a samy se naučili o své zdraví pečovat. Od plánování a poskytování školních svačin až po realizaci projektu Dorost ČsČK. Zapojila se do podpory zlínského projektu zdravotních školních prohlídek a podpořila též založení Školního zubního ústavu.

Další věc, kterou válka přinesla, byl rozvoj letectví. Letadla Baťovi učarovala, viděl v nich budoucnost. V nedalekých Otrokovicích vybudoval letiště. Bohužel, letadla se mu stala osudným. Když 12.července roku 1932 odlétal do Švýcarska, kde měl otvírat novou pobočku, došlo k nehodě. Nikdo dodnes přesně neví, co se vlastně přihodilo. Jen tolik víme, že Baťa na startu trval i přes hustou mlhu, která na letišti a v jeho okolí panovala. Letadlo odstartovalo 8 minut před šestou a krátce nato se zřítilo nedaleko továrny na Bahňáku. Tomáš Baťa, ani pilot nehodu nepřežili. Pohřeb se konal za dva dny. Dalo by se říct, že nic tak velkolepého Zlín do té doby a ani potom už nezažil.

Ty dva dny mezi Tomášovou smrtí a pohřbem si Marie téměř nevybavovala, jakoby byly potažené neprůhledným černým závojem. A i celý další rok byl pro ni nesmírně těžký. Jméno Baťa bylo ve Zlíně pojmem, novináři se často vraceli k nejrůznějším vzpomínkám na něj. Je to pochopitelné, vážili si ho, chtěli si ho stále připomínat, ale Marie se tyto věci bolestně dotýkaly. Stejně tak ji však rozrušily i běžné zprávy, které se Bati pro změnu zase vůbec netýkaly, vnímala je jako nedostatek taktu a piety. A co teprve ulice Zlína! Obchody s nápisem Baťa a na průčelí fabriky a spousty domků a jiných staveb, které nechal ve Zlíně vybudovat jej neustále připomínaly a jitřily Mariiny rány. Trvalo dlouho, než smutek odezněl a její život se vrátil do normálu.

Nástup Adolfa Hitlera v Německu k moci a s tím související narůstající fašismus v Evropě přiměly Marii spolu s Janem a Majou Baťovými odplout v červnu roku 1939 do Ameriky pod záminkou návštěvy Světové výstavy v New Yorku. Ovšem po obsazení republiky a vytvoření protektorátu bylo třeba vyřešit majetkové zájmy Baťů doma ve Zlíně. Aby Baťovy závody nepadly do rukou Němců jako kořist po uprchlících, musela se někdo z nich vrátit a převzít vedení firmy. Volba padla právě na Marii. Převzala akcie a stala se tak majoritním vlastníkem Baťových závodů. Jako taková nesla největší díl odpovědnosti vůči německým úřadům. Měla nezáviděníhodné postavení. Aby si podnik udržel nezávislost, bylo nutné spolupracovat s Němci. To lidé nesli nelibě a považovali to za kolaboraci. Málokdo však věděl, že to byla především zástěrka, aby mohli mnohem více pomáhat Čechům. A to nejen těm ve Zlíně, ale především se snažili pomáhat vlastencům jak se dalo a i Marie se do toho zapojila, za což si vysloužila zájem gestapa. Baťovy podniky se podílely na financování SNP i zajištění dalších potřeb partyzánů (např. pašování vysílaček). Dobytí Banské Bystrice a zajetí několika povstalců odhalilo nitky vedoucí do Zlína. Nad Marií a ostatními z vedení se začaly stahovat mračna. Naštěstí úředník Blaschtowisch patřil k těm, kteří se i přes svou příslušnost k německému obyvatelstvu snažil pomáhat a ke stíhání a vyšetřování baťovců záměrně přistupoval liknavě.




Jak postupovala fronta, byly nálety na Zlín reálnou hrozbou. Při druhém náletu zasáhlo továrny přes 200 bomb, což představovalo rozsáhlé ztráty. Zničeny však byly i další objekty ve Zlíně. V té době Marii přepadla myšlenka, že jejich továrna mohla být i záměrně zničena na popud amerických konkurenčních firem a ochromení německé válečné výroby bylo jen záminkou. Bylo totiž absurdní, že zlínské strojírny zůstaly téměř nepoškozeny.

Konečně válka skončila a život se mohl vrátit k normálu. Alespoň se tak všichni domnívali. Jenže 12.5.1945 byl ve Zlíně zvolen národní výbor a v jeho čele stanul Josef Vávra, který přizval za partnery komunisty a odbory. A Marie, která kdysi kvůli okupaci opustila Kanadu, aby před Němci uchránila Zlín, se nyní opět ocitla v pasti nového uzurpátora. Syn Tomík přijel do Prahy na jednání jako zástupce spojenců. Do revolučního Zlína raději nejel, aby zbytečně nevířil emoce, naopak Marie za ním jela do Prahy. Marie pro něj připravila večírek, kde se mohl setkat s významnými českými rodinami a hlavně jejich dcerami. Doufala, že by mu některá z nich mohla padnout do oka. V tomto směru zažila zklamání. Tomík se vracel do Kanady bez nevěsty. Teprve po návratu domů si uvědomil, že měl raději vzít svou matku sebou.



Ve Zlíně zatím pokračovala "revoluce". Při návštěvě Gottwalda ve Zlíně v červnu 1945, vyslechla Marie jeho projev. Zdůrazněná věta: "Zde už není diktátor Baťa!" v ní vyvolala myšlenku, jako by se znovu vrátil Hitler. bylo to otevřené vyzývání k boji proti nepřátelům lidu. Atmosféra ve městě houstla. Marie se ocitla mezi mlýnskými kameny: pro mnoho lidí byla vzpruhou a připomínkou letité kontinuity, ale sama je nedokázala nijak povzbudit. Dobrých a spolehlivých lidí kolem ní ubývalo a to ještě netušila, že brzy bude muset pryč i ona sama. Benešovy dekrety se týkali i Baťových závodů, a to i přes to, co vše za války udělaly na pomoc vlastencům. Bylo propuštěno vedení a cca 2 tisíce "nespolehlivých" baťovců - byli nespolehlivými k tomu, aby se firma změnila ve státem a stranou ovládaný podnik. 

V roce 1946 se postupně začali vracet baťovci, kteří z různých důvodů museli během války zemi opustit. Z návratu byli zklamaní a rozčarovaní: "Co se to proboha stalo! Jak je možné, že se kdysi ideální a bezchybný Zlín utápí v disharmonii, nepořádku, nespravedlnosti a mstě." 

Mariina role se zde stala zbytečnou. Přála si jen mít možnost republiku opustit. Její starý pas však již neplatil a na žádost o nový nedostala odpověď. Zatímco čekala na pas, podařilo se jí alespoň zachránit některé cennosti, ostatní si pro sebe zabrali a rozdělili funkcionáři. A připravovala se na cestu. Nesměla prozradit své plány, protože taková informace by to celé mohla zhatit. Nebylo-li to teď lehké, zanedlouho to bude nemožné.

"Smrt Batismu - zlínskému fašismu!"

Další volby vyhrála Národní fronta. Mariiny naděje se rozplynuly. Ale na druhou stranu konečně získala svůj pas. Ovšem nikdo nespěchal s tím, jej Marii také skutečně vydat. Zřejmě jej nakonec někdo loajální z úřadu prostě vynesl. Teď už se mohl zorganizovat i její odjezd. Baťovské letadlo létalo už několik měsíců do Prahy, kam převáželo vracející se baťovce, jeho přistání ani odlet nebylo tedy nic výjimečného. A Marie již měla pas, takže teoreticky mohla vycestovat dle libosti. Ovšem jen teoreticky. Marie svůj odlet musela pečlivě tajit. Do Prahy přijela pod záminkou návštěvy pár přátel. O skutečném důvodu pomlčela a ani tím, že má pas se nikomu nechlubila. Takže nakonec cesta na letiště proběhla hladce. Celníci si sice její zbrusu nový pas důkladně prohlédli, ale neshledali na něm nic závadného, takže ji propustili do letadla. Když se přišlo na to, že opustila zemi, rozpoutalo se na úřadech v Praze peklo. Ale Marie už od prvního dne "na svobodě" začala žít plným životem, z něhož byla na tolik let vyloučena. 

Marie se opět začala více angažovat ve vedení firmy a byla platná - v některých oblastech snad až nenahraditelná. S přibývajícím věkem se však začaly objevovat zdravotní potíže. Při jedné z cest do Indie musela navštívit zdejší kliniku a nechat se vyšetřit. Byla to leukémie. Uchýlila se na Bahamy, kde se cítila o něco lépe než v drsné Kanadě. Ve vzpomínkách se často vracela do Zlína, který si od své první návštěvy zamilovala, ale vrátit se tam už nechtěla. Zemřela 27.2.1954 v New Yorku. Té noci byla bouře, stejně jako když se narodila. Pochována byla také v New Yorku, ale po pádu režimu její syn nechal ostatky převést do Zlína a uložil je na Lesním hřbitově po boku Tomáše. První dáma se tedy zase vrátila domů.


Obrázky: Internet

neděle 23. dubna 2023

Hannah Sneellová


23.dubna 1723 - 8.února 1792

I když dnes již nic nebrání ženám vstoupit do armády, přesto tato oblast stále zůstává spíše doménou mužů. Ovšem před třemi sty lety byla služba v armádě pro ženu absolutně nemyslitelná. K armádě se mohla dostat jedině jako markytánka nebo ošetřovatelka. Přesto se jedna žena našla a při výkonu vojenské služby prokázala neobvyklou houževnatost. Byla jí Hannah Sneellová.

Narodila se ve Worcesteru v Anglii jako nejmladší z devíti dětí punčocháře Samuela Snella. Díky dědictví po dědečkovi žila rodina celkem pohodlný život a dětem se dostalo i nějakého skromného vzdělání. Hannah se naučila alespoň číst, psát sice ne, ale i to je na tehdejší poměry výjimečné, zvláště pro dívku prostého původu. Již v dětství ji vojenství učarovalo: často si hrála na vojáky a nutila své kamarády pochodovat. Údajně dokonce dostala přezdívku Amazonka.

pamětní deska ve Worcestru

V roce 1740 osiřela. Spolu se svou starší sestrou se přestěhovala do Londýna. Tam se zamilovala do holandského námořníka Jamese Summese, za kterého se 18.4.1744 v kostele Fleet provdala. Jak se však ukázalo, James nebyl zrovna typ chlapa vhodného pro manželství. Rád se obklopoval jinými ženami, a peníze rozhazoval plnými hrstmi. Jejich majetek se tenčil a když rodinu ožebračil a zadlužil, neváhal opustit ženu i nenarozené dítě a zmizel kdesi v armádě. V roce 1745 porodila dceru, která po několika měsících zemřela. Teď už Hannah doma nic nedrželo a tak se vydala hledat manžela. O důvodech se jen spekuluje: bylo to z lásky? Z nenávisti? Nebo snad jen záminka pro dobrodružství... To věděla jen sama Hannah. Aby svůj plán mohla uskutečnit převlékla se za muže, přijala jméno svého švagra Jamese Graye a koncem roku 1745 vstoupila do armády.

Svou vojenskou kariéru započala v Coventry, v 6. pěším pluku generála Johna Guise, kde získala vojenský výcvik. Skotské povstání bylo v plném proudu a bylo třeba situaci řešit. Hannah tedy ve svém převleku pochodovala s ostatními do Carlisle. Během tažení se dostala do sporu s velitelem, když mu odmítla pomoci násilím se zmocnit nějaké místní ženy. Místo toho ženu varovala a tím vlastně zachránila. Tehdejší poměry v armádě byly přísné a velitelé prakticky neomezení vládci nad životem i smrtí svých vojáků. Trest v podobě pěti set ran bičem sice nebyl oprávněný, ale neexistoval způsob, jak se takové zvůli bránit. Je až s podivem, že ani během exekuce nevyšlo najevo, že se ve skutečnosti jedná o ženu. Údajně měla poměrně malá prsa a způsob jejího připoutání k bráně hradu skryl vše, co nemělo být odhaleno. Trest vydržela aniž by se prozradila a hlavně přežila. Rány si ošetřila sama, aby i dál utajila svou totožnost. Ale tato zkušenost ji přiměla z armády dezertovat. 

Přesto se však vojenského života nechtěla vzdát a zkusila to znovu. v roce 1747 se nalodila na loď královského námořnictva Swallow, která pod velením kapitána Roisera plula do Lisabonu. Tam se konečně dozvěděla, co se stalo s jejím manželem - byl popraven v Janově. Dosáhla cíle své cesty, mohla by se vrátit domů. Místo toho však ještě odplula do Indie, kde se účastnila několika bitev a byla 12x zraněna. Většinu ran si dokázala ošetřit sama, opět z důvodu, aby nebyla prozrazena její totožnost. Pouze s ránou ve slabinách si poradit nedokázala a potřebovala pomoc. O tu požádala nějakou místní ženu. V Indii strávila 3 roky. Až v roce 1750 se její jednotka vrátila zpět do Londýna. Teprve nyní prozradila svou totožnost a požádala o penzi. Ta jí byla přiznána.

vydání z roku 2021

Po svém návratu se stala velmi populární. Svůj příběh sepsala a vydala pod názvem "The Female Soldier". Kniha je v zahraničí dodnes vydávána, ale v češtině bohužel zatím nevyšla. Kromě toho také vystupovala v divadlech. Její představení sestávalo z vojenských cvičení v uniformě a zpěvu vojenských písní. V roce 1751 dokonce vyrazila na turné. Ale každá sláva je pomíjivá. Když už se diváci jejích vystoupení nabažili a přestali mít zájem, musela se poohlédnout po jiném živobytí.

Na nějaký čas se usadila ve Wappingu a otevřela si tu hostinec s názvem "The Female Warior" a vedla celkem poklidný život. V roce 1759 se v Newbury provdala za tesaře Samuela Eylese. Narodili se jim dva synové: George Spence a Thomas. Po smrti manžela se v roce 1772 provdala potřetí za Richarda Habgooda z Welfordu. Její syn George se v dospělosti stal právníkem a žil v Londýně, a tak se v roce 1785 přestěhovala do Stoke Newington, aby mu byla blíž.

Na sklonku života se u ní začaly projevovat známky šílenství. Když se v roce 1791 její stav prudce zhoršil, a tak byla umístěna do Londýnského ústavu pro choromyslné Belhelm. Ač zvenčí vypadala nemocnice jako zámek, uvnitř by se asi nikdo ocitnout nechtěl. Léčba duševních nemocí a poruch byla drastická. Spíš než o skutečnou léčbu, šlo o kruté mučení nebohých pacientů. 8.4.1792, ani ne půl roku od přijetí do ústavu zde Hannah umírá. 


Zdroj informací a obrázků: internet

úterý 28. února 2023

Catherine Raffelinová

(? - 1623)


Znáte pohádku Kráska a zvíře? Asi zbytečná otázka... Někteří z vás možná i vědí, že původní verzi pohádky napsala a vydala francouzská spisovatelka Jeane Marie Le Prince de Beaumont (o té si řekneme někdy příště), která se nechala inspirovat skutečným příběhem dívky a "divého" muže. Tou dívkou byla Catherine Raffelinová.

Mnoho toho o ní nevíme. Žila na dvoře francouzského krále Jindřicha II. a Kateřiny Medicejské. Nebyla šlechtična, patřila ke služebnictvu. Jakou konkrétní službu vykonávala však nevíme. Podle některých verzí byla jen dcerou sluhy, což sice může být pravda, ale neúplná. Děti služebnictva od útlého věku musely pomáhat a později měly své vlastní povinnosti. Dospívající či dospělá dívka se nemohla jen tak bezprizorně poflakovat po zámku a nechat se živit rodiči. Jiné zahraniční zdroje uvádějí, že byla dvorní dámou královny Kateřiny Medicejské.

Kolem roku 1550 se na dvoře objevuje asi desetiletý chlapec jménem Pedro Gonzales a původem z ostrova Tenerife. Pedro trpí vzácnou vrozenou nemocí - hypertrichózou, která způsobuje nadměrný růst ochlupení po celém těle. Vypadá, jako by byl pokryt srstí a díky tomu dostal přezdívku "divý" muž. Král si jej oblíbil a poskytl mu velmi dobré vzdělání, mimo jiné i znalost latiny, která v té době byla vyhrazena pouze kněžím a aristokracii. Podobnou výsadou byla také pozice someliéra s platem 240 ..., též do té doby vyhrazená šlechticům. Kromě toho také obdržel právo užívat titulu Don, kterým bývají oslovováni španělští šlechtici. Jemu samotnému však šlechtický titul zřejmě udělen nebyl, nebo se o tom žádné prameny nezmiňují.

Podle jedné verze skutečného příběhu se Catherine a Pedro setkali a navzdory jeho vzhledu se do sebe zamilovali. Podle jiné verze Catherine jako manželku pro Pedra vybrala sama královna Kateřina Medicejská a dívka neměla do poslední chvíle tušení, koho si vlastně má brát. Nezdá se vám to trošku přitažené za vlasy? Mě tedy ano. Možná si to tak královna přála, ale pochybuju, že by se to k dívce nedoneslo. Kolem roku 1572 se tedy stala ženou muže, který sice byl dobrou partií, u dvora byl vážený, nadprůměrně vzdělaný a navíc údajně i milý a dobrosrdečný, ale na druhou stranu nebyl považován za rovnocenného člověka. Jaký byl jejich vztah? Skutečně ho milovala, nebo se jen podvolila osudu, který jí připravili jiní? Přání panovníka bylo rozkazem, kterému se nedalo odporovat. Odborníci v tom mají jasno: Podle toho, jak láskyplně opírá svou ruku o jeho rameno na jednom z obrazů soudí, že ho skutečně milovala. Ovšem bez zásahu královny by takový sňatek nejspíš vůbec nebyl možný.



Měli spolu 6 dětí, tři chlapce a tři dívky. Jen dvě z nich nemoc nezdělidy. Madeleine, Antoinette, Horatio a Jindřich se stejně jako jejich otec staly celebritami. Všichni byli velmi často zkoumáni lékaři a dalšími vědci - tyto práce jsou převážně ukryté ve Vatikánských archivech a tudíž veřejnosti nepřístupné. Rodina byla také často portrétována, vždy v honosných šatech, které tak kontrastovaly s jejich "zvířecím" vzhledem. Několik obrazů se zachovalo až do současnosti. Rodina si však příliš štěstí neužila. Jakmile děti trošku povyrostly, byly poslány na nejrůznější evropské dvory.



Po smrti Kateřiny Medicejské (+1589) rodina přesídlila do Itálie, kde se jich ujal Alexandr Farnes, vévoda z Parmy a dal jim do správy své panství. Poslední zpráva o Pedru Gonzálesovi pochází z roku 1617, kdy byl přítomen křtu svého vnuka. Ostatně vnuků měli Gonzálesovi několik a někteří z nich také zdědily hypertrichózu.

Má se za to, že zemřel o rok později, v roce 1618. Jak už jsem výše zmínila, církev jej nikdy neuznala za plnohodnotného člověka a tudíž mu neposkytla "poslední službu" ani jej neuvedla v matrice zemřelých. Ze stejného důvodu není známo ani místo jeho hrobu. S největší pravděpodobností byl totiž pohřben mimo posvátnou půdu hřbitova.

Catherine zemřela v roce 1623. Na rozdíl od svého manžela nebyla pro tehdejší svět zajímavá, a tak o ní máme jen miminum informací. Přesto to musela být výjimečná žena. Vždyť provdat se za něhoho, koho společnost považovala za zvíře, to chtělo hodně odvahy.

A o životě jejich potomků toho víme ještě méně. Dcera Antoinetta žila pod ochranou Dony Isabelly Pallaviciny, markýzy ze Soragna. Syn Horatio žil v Římě. O těch ostatních nevíme nic.

Zdroj informací a obrázků: internet