pondělí 26. července 2021

Phoolan Devi

10.8.1963 - 26.7.2001

Životní osudy Phoolan Devi se zdají být neuvěřitelné. Ovšem, když přihlédneme k tomu, z jakého prostředí pocházela, tak některé věci začnou dávat smysl a chtíc nechtíc musíme obdivovat její vnitřní sílu a odvahu, která jí nakonec dovedla až do indického parlamentu - i v dnešní době něco nepředstavitelného pro ženu navíc pocházející z tak nízké kasty.

Narodila se do chudé rodiny žijící ve vesnici v provincii Uttarpradéš v severní Indii. Jako dívku ji nečekalo nic dobrého. Stejně jako jiné dívky byla pro rodinu spíše přítěží. A již od dětství musela tvrdě pracovat. Svou bojovnou povahu poprvé projevila už ve věku 10 let, když se postavila strýci, který okradl její rodinu o pozemky tím, že zfalšoval pozemkové knihy. Za svou troufalost byla zbita cihlou do bezvědomí. O rok později na popud stejného strýce byla provdána za 45-letého vdovce ze vzdálené osady, výměnou za krávu a kolo. Její muž se k ní choval velmi násilnicky. Takové chování vůči ženám není ani dnes v Indii nic neobvyklého, ale v případě Phoolan to nejspíš překračovalo i tehdejší obvyklou míru. Dá se tak usuzovat z toho, že po roce Phoolan sebrala odvahu, od svého manžela utekla a vrátila se domů. Leč, její rodina pro ni neměla pochopení: opuštěním manžela způsobila své rodině ostudu. Její matka jí doporučila skočit do studny, nebo se utopit v řece. Ve dvanácti letech byla "odepsaná".

Spory mezi jejím otcem a strýcem stále pokračují. I přes to, že se jí rodina zřekla, Phoolan neváhá, a opět se pokusí otce zastat. Strýci musela jít pěkně na nervy. Neštítil se vůči ní ničeho a zosnoval její únos gangem. Během svého zajetí byla opakovaně znásilňována jak vůdcem gangu, tak i jeho členy.  Když se mezi členy gangu strhla přestřelka při níž byl zabit jejich vůdce, začala se její "kariéra" královny banditů. Nový vůdce gangu Birkam Singh si ji vymínil sám pro sebe a všem ostatním zakázal se jí byť jen dotknout. Podle všeho ji miloval a zdá se, že ani Phoolan nezůstala vůči jeho citům chladná. Údajně totiž byl úplně prvním člověkem v jejím životě, který s ní zacházel jako s lidskou bytostí a ne jako s otrokyní nebo jen kusem masa.

Ovšem ne všichni členové gangu s tímto rozhodnutím souhlasili.  Došlo k rozštěpení gangu a vnitřním bitkám. Při jedné z nich byl Birkam Singh zabit a Phoolan opět upadla do zajetí odpůrců, uvězněna ve vesnici Behmai a opět opakovaně po tři týdny znásilňována, než se jí podařilo uprchnout. Vrátila se ke zbytkům gangu, které zůstali věrní jejímu milenci Birkamu Singh. Podařilo se jí přesvědčit nového vůdce k pomstě. S třicítkou mužů vtrhne do Behmai, kde dojde k masakru, po němž zůstane 22 mrtvých.

Bylo jí pouhých 17 let, když se stala nejhledanější osobou v Indii. Na její dopadení byla vypsána odměna 10 tisíc amerických dolarů. Přesto se jí po další dva roky daří unikat "spravedlnosti". V očích mnoha prostých lidí byla považována za převtělení bohyně Durgy. Vyprávějí se o ní legendy: Že okrádala bohaté a lup rozdávala chudým, že osvobozovala ženy z otroctví a že neměla slitování s násilníky. Nic z toho však není potvrzeno.

Teprve v roce 1983 se dobrovolně vzdala federální policii za příslib, že budou z vězení propuštěni její rodinní příslušníci, že členové jejího gangu nedostanou více než osmileté tresty a ona sama, že bude souzena mimo Uttarpradéš. Velký podíl na této dohodě měla ministerská předsedkyně Indira Gándhíová. Phoolan byla obviněna ze 48 zločinů, které zahrnovaly vraždy, loupeže, žhářství, únosy za výkupné... V té době už však měla velké sympatie nejen veřejnosti ale i novinářů, kteří její zločiny líčili jako "akt spravedlivé pomsty". Také ji začali ke jménu přidávat uctivé přízvisko Devi (= bohyně).

Ve vězení strávila 11 let. Během toho času jí byly operovány cysty na vaječnících, později podstoupila také hysterektomii. Těžko říci, zda ze zdravotních důvodů nebo šlo o nucenou sterilizaci, která bývala běžně uplatňována vůči sociálně vyděděným nebo odsouzeným ženám. V roce 1994 byla všechna obvinění vůči ní stažena a Phoolan byla propuštěna na svobodu. Tento krok zemi šokoval a stal se předmětem veřejné polemiky a diskuze.

V roce 1995 byla přizvána k účasti na konferenci o zákazu alkoholu a pornografie. Tato konference byla významným mezníkem v jejím životě. Nastartovala její politickou kariéru. V roce 1996 kandidovala do parlamentu a volby vyhrála a působila jako poslankyně. To byl velký úspěch, když si uvědomíme, že ani neuměla číst a psát. V dalším volebním období sice úspěch neměla, ale znovu se vrátila v roce 1999 a zůstala v politice až do své násilné smrti v roce 2001.

Phoolan Devi měla hodně nepřátel. Přestože měla ochranku byla 26. července 2001 na ulici v Dillí napadena třemi maskovanými muži se zbraněmi. Dostala devět zásahů do různých částí těla, zejména do hlavy a hrudi. I přes urychlený převoz do nemocnice zemřela. Její ochranka byla také postřelena. Útočníci z místa činu uprchli. Později se hlavní podezřelý Sher Singh Rana vzdal policii. Jako motiv činu do protokolu uvedl pomstu za masakr v Behmai.

Život Phoolan Devi byl plný bolesti a utrpení. A nejhorší na něm je, že se nejedná o žádnou výjimku. V podobných podmínkách žije v Indii mnoho dívek a žen. Jen nemají v sobě tolik síly a odvahy vzdorovat. Díky ženám jako byla Phoolan i jim však svítá naděje, že se staré časy a zvyky změní.

zdroj informací a obrázků: internet

sobota 26. června 2021

Penelopa

Manželka moudrého Odyssea, žena, která se stala symbolem manželské věrnosti. 

I když tento web není věnován mužům, musím tentokrát její příběh začít Odysseem:

Když si Helena Spartská "vybírala" manžela, nepřipojil se Odysseus k jejím nápadníkům. I když ve Spartě v té době pobýval a Spartskému králi moudře poradil, jak se vyhnout válce s odmítnutými nápadníky. Zřejmě moudře usoudil, že sňatek s nejkrásnější ženou světa bude přinášet komplikace a dal tak přednost ženě, u níž se krása snoubila i s moudrostí. Za svou ženu si vyvolil Penelopu, dceru krále Íkaria a jeho manželky Periboie. Získal tím nejen věrnou a moudrou ženu, ale také své vlastní království, které mu přinesla věnem - Ithaku.

Ovšem nebylo jim přáno užívat si manželského štěstí. Brzy po narození syna Télemacha musel Odysseus do trojské války. Pravda, moc se mu nechtělo, dokonce předstíral šílenství, aby do války nemusel. Ale jeho lest byla prohlédnuta a nedalo se nic dělat. Nechtěl-li si znepřátelit všechny sousední krále, musel táhnout s nimi. To ještě netušil, že bude pryč celých 20 let.

20 let samoty čekalo jeho věrnou ženu Penelopu. A nebyla to léta snadná. Když po 10 letech válka skončila a všichni přeživší bojovníci z ostatních království se vrátili domů, Penelopa marně vyhlížela svého Odyssea, jemuž osud a rozhněvaný Poseidon určili jinou cestu. A tak dalších 10 let bloudil po mořích a unikal nebezpečím než konečně dorazil zpět na Ithaku. Po celou tu dobu o něm Penelopa neměla zprávy, přesto věřila, že se vrátí. Prý jí to předpověděla věštba.

Byla však jediná. Její okolí jí neustále předhazovalo, že je jistě dávno vdovou a měla by se tedy znovu provdat. Po celou dobu Odysseovy nepřítomnosti musela čelit tlaku a neměla to vážně nijak jednoduché. Což o to, během trojské války to ještě šlo. I když ani tehdy nebyly zprávy z bojiště příliš časté a jistě ji trápily obavy a nejistota ohledně manželova osudu. Přesto se však mohla v poklidu věnovat domácím pracím. V ranně patriarchální společnosti, která se teprve rodila z rodové pospolitostosti bylo zcela běžné, že i urozené dámy pomáhaly svým služkám prát a máchat prádlo, příst a tkát, sbírat léčivé byliny a vůbec pečovat o domácnost. Horší časy nastaly, když válka skončila a Odysseus se stále nevracel, začali se do paláce sjíždět nápadníci a ucházeli se o její ruku a především o zdánlivě uvolněný trůn. Jejich dotěrnost a neodbytnost vzrůstala stejně jako jejich počet, který se vyšplhal až na úctyhodných 108 nápadníků, kteří se denně scházeli v paláci, poroučeli si strojit hostiny a hrdlem prolévaly sudy vína.

Možná se podivíte, proč je Penelopa prostě nenechala vyhodit. Bohužel jako slabá žena k tomu neměla síly ani prostředky. Mnohé služebnictvo stranilo spíše nápadníkům, ve snaze zalíbit se případnému budoucímu králi. Jediný, kdo se o něco pokusil byl syn Télemachos: svolal sněm, který měl vyzvat (případně donutit) nápadníky k odchodu. Jenže nápadníci sněm rozehnali a následně začali usilovat i o Télemachův život, takže ho donutili uprchnout a skrývat se.

Penelopa přislíbí, že se pro jednoho z nápadníků rozhodne hned poté, co dokončí pohřební rubáš pro Odysseova starého otce. S tímto nápadníci souhlasili a tak se dala do práce. Jenže, co přes den udělala, přes noc zase vypárala. Získala tak tři roky, než byla zrazena jednou ze svých služek a nápadníci si pak už ohlídali, aby roucho skutečně dokončila.

Ale to už se Odysseus blížil k domovu. Na Ithaku vstoupil v přestrojení za žebráka, setkal se se svým synem, dozvěděl se o poměrech v paláci a rozhodl se, udělat konečně pořádek. V přestrojení se dostal i do paláce - právě v nejvyšší čas. Penelopa už vyčerpala všechny možné výmluvy, jak oddálit rozhodnutí a tak vyhlásila zkoušku, která měla určit, kdo z nápadníků se tedy stane jejím mužem. Měl jím být ten, který napne Odysseův luk a prostřelí šípem naráz ucha dvanácti v řadě vyrovnaných seker.

Ani jednomu se luk nepodařilo napnout, ale nevzdávali se a rozhodli se, že se na to nejprve posilní. Mezitím Télemachos nenápadně odnesl ze síně všechny zbraně. Poté Odysseus napnul svůj luk a jediným šípem prostřelil ucha všech seker. Tím dalším pak zabil nejzpupnějšího ze všech nápadníků. Ostatní marně hledají své zbraně. Jeden po druhém padají k zemi sraženi Odysseem. Poté stejně ztrestá i zrádné služebnictvo. Když je dům "vyčištěn", nechá zavolat Penelopu, která čekala na výsledek klání ve svém pokoji a netušila nic o tom, co se v síni událo.

Zdálo by se, že nyní již nic nebrání tomu, aby si manželé po dlouhém odloučení padli do náruče. Ale chyba! Penelopa se chová zdrženlivě a obezřetně. Zdráhá se uvěřit, že je to skutečně její choť. A tak i jemu připraví zkoušku. Dá služebné pokyn, aby nechala Odysseovo lůžko přenést na jiné místo a přichystat ke spánku. Tomu se Odysseus velmi podiví: jeho lůžko totiž nelze stěhovat z místa na místo, neboť kdysi sám jednu z jeho nohou vytesal z kmene olivy, jež na tom místě rostla. To tajemství znali jen oni dva. Teprve nyní se mu Penelopa vrhla do náruče, objímala jej a plakala radostí. 

Na Ithace zavládl mír a klid, neboť nejvyšší bůh Zeus vymazal z myslí všech lidí, kterým Odysseus nějakým způsobem ublížil, touhu po pomstě.


Zdroj informací:
Velké milostné dvojice starověku
Bohové a hrdinové antických bájí
Obrázky: Internet

neděle 9. května 2021

Anna Mathilda McNeill Whistlerová

27.9.1804 - 3.1.1881 

Před 150 lety (r. 1871) vznikl slavný obraz malíře Jamese McNeill Whistlera. Původní název byl "Aranžmá v šedé a černé", ale většina lidí jej zná spíše pod názvem Whistlerova matka, jíž nám obraz představuje jako sedící starší dámu v černých šatech a v bílém krajkovém čepečku zakrývajícím její šediny. Její obraz zná prakticky celý svět, co však o této ženě víme? Není toho mnoho, ale ani zase tak málo.

Whistlerova matka se jmenovala Anna Mathilda McNeill Whistlerová. Narodila se v Severní Karolíně lékaři Charlesi Danieli McNeillovi a jeho ženě Martě Kingsley McNeillové. V roce 1831 se provdala za stavebního inženýra George Washingtona Whistlera, vdovce se třemi dětmi. Rodina se brzy rozrostla o dalších pět dětí: Jedním z nich byl i pozdější umělec, který svou matku namaloval. Dvě z těchto dětí však bohužel v ranném věku zemřely. Její manžel přijal práci jako železniční inženýr na stavbě dráhy z Moskvy do Petrohradu. Anna jej tedy i s dětmi následovala do Ruska, kde žili několik let, než nebohý George zemřel na choleru v roce 1849. Ovdovělá Anna se s dětmi vrátila do USA a usadila se v Connecticutu.

V té době rodina strádala, ale naštěstí její dcera se dobře provdala za Anglického chirurga a mohla tak rodině a především bratrům finančně vypomoci - přispívala jim na studia. 

V roce 1863 se přestěhovala za synem Jamesem do Londýna. Později ho následovala i do východního Sussexu. Byla překvapená, jak bohémský život její syn vede, ale tolerovala to a dokonce se sblížila i s některými z jeho přátel. Zemřela v roce 1881 a je pohřbena na hřbitově v Hastingu (hrabství Sussex).

Anna svému synovi seděla modelem vlastně jako náhradnice. Původně měl domluvenou jinou modelku, která si to však nakonec rozmyslela. Proslýchá se, že obraz měl představovat stojící ženu v černém, ale pro postarší dámu již bylo dlouhé stání nepohodlné a tak došlo ke změně kompozice.

Obraz byl prvně předveden veřejnosti v roce 1872 na výstavě Královské akademie umění v Londýně. Pořadatelé se domnívali, že strohý název Aranžmá v šedé a černé nebude citlivými viktoriánskými návštěvníky přijat, proto jej doplnili dodatkem: Portrét malířovy matky. Z něj pak vznikl hovorový název obrazu.

Obraz se velmi brzy stal ikonou užívanou k připomenutí mateřství, lásky k rodičům a rodinných hodnot. Velmi pěkně to shrnul Mr. Bean ve filmu Největší filmová katastrofa:

"Rodina je vážně hrozně důležitá. A i když si pan Whistler určitě uvědomoval, že jeho matka byla stará, škaredá škatule, co vypadá, jako by měla na zadnici pichlavý kaktus, tak s ní vydržel a dokonce věnoval čas, bay svou starou matku takhle nádherně namaloval. Není to jen obraz. Je to obraz jedné staré báby, o  které měl nejlepší mínění. A to je fakt úžasné!"

Ačkoliv je zmíněný film především bláznivou komedií, v těchto pár slovech v závěru je tak hluboká pravda a moudrost... 

I když ve filmu se obraz vrací "domů" do Ameriky, je to zřejmě jen zbožné přání Američanů. Není se čemu divit, jedná se vlastně o jedno z nejslavnějších děl amerického malířství, které často bývá označováno jako Viktoriánská Mona Lisa. Ve skutečnosti je stále vlastníkem Museum d'Orsay v Paříži. Do USA byl však několikrát zapůjčen.

Obraz je tak slavný, že byl mnohokrát napodobován, parodován, posloužil i k reklamním účelům... Byl zmíněn v mnoha románech, filmech i TV seriálech.


V Pensylvánii byla v roce 1938 odhalena socha "Památník matek", která byla inspirována právě tímto obrazem.

 Zdroj informací a obrázků: internet

neděle 11. dubna 2021

Mary Bankes

asi 1598 - 11.4.1661

Mary Bankes, rozená Howtrey byla celkem obyčejná dívka, obyčejných rodičů Ralpha a Esquire Howtreyových z Ruislipu (část Londýna). Mohla prožít celkem nudný, obyčejný život londýnské měšťanky a nikdo by její jméno dnes neznal. Jenže do života jí zasáhla anglická občanská válka. Osud před ni položil úkoly a překážky, jejichž zdoláním se její jméno zapsalo do historie. Ale pojďme po pořádku...

Když byla Mary asi 17 let, provdala se za právníka Johna Bankese, syna obchodníka z Keswicku. John si celkem úspěšně budoval právnickou kariéru a také se zapojil do politiky - byl zvolen do parlamentu. Jeho úspěchy v právní oblasti mu vynesly krom tučných odměn také povýšení do rytířského stavu, k čemuž došlo 5.6.1631. Již dříve byl jmenován právníkem prince Karla. V souvislosti se získáním šlechtického titulu zakoupil v roce 1635 hrad Corfe s celým panstvím, právy a privilegii a učinil z něj své rodinné sídlo.

Po vypuknutí anglické občanské války (1642-1651) zůstal sir John Bankes věrný králi. V roce 1643 již byla celá oblast Dorsetu v rukou parlamentaristů. Hrad Corfe byl poslední baštou roajalistů v kraji. John Bankes sloužil králi v Londýně a Oxfordu. Jeho žena Mary zůstala na hradě sama s dětmi (měli jich 10), několika sloužícími a pěti vojáky. První pokus o dobytí hradu provedli parlamentaristé v květnu. Mary se svými věrnými jej dokázala ubránit. I přes obléhání lady Mary Bankesová dokázala obstarat jídlo i navýšit posádku hradu na 80 mužů. Při druhém útoku v červnu se sama aktivně zapojila do obrany hradu a šla tak svým vojákům příkladem. Následovalo další obléhání od nějž hrad osvobodily až monarchistické posily. Mary mohla další dva roky prožít v relativním klidu, který narušila jen smrt manžela v na sklonku roku 1644. 

Socha Mary Bankes
v kostele sv. Martina v Ruislipu

Válka však ještě neskončila. V létě roku 1645 se znovu parlamentaristé pokoušeli hrad dobýt, Mary se i nyní urputně bránila, takže útočníkům nezbylo, než hrad opět obléhat. Možná by i nyní hrad ubránila, ale byla zrazena. Jeden z jejích důstojníků (plukovník Pitman) se nabídl, že zajistí posily. Místo toho však přivedl nepřátele do hradu. Ti vyčkali na další útok obléhatelů a udeřili zevnitř. Hrad byl dobyt.

Dobyvatelé umožnili lady Bankesové a jejím dětem bezpečně odejít. Hrad byl pobořen, část kamenů později posloužila vesničanům na stavbu domů.

Hrad Corfe

Po obnovení monarchie v roce 1660 získali Bankesovi zpět svůj rodinný majetek. Na zničený hrad se však už nevrátili. 

Mary Bankes zemřela 11.4.1661 a je pohřbena v kostele sv. Martina v Ruislipu. 

zdroj informací a obrázků: Internet

středa 24. března 2021

Marie Kudeříková


24.3.1921 - 26.3.1943

Marně přemýšlím, kdy jsem o Marušce slyšela naposledy. Jako by se na ni v posledních letech zapomnělo. V dětství jsem o ní slýchávala často, hlavně od učitelů, pamětníků války. Někteří o ní mluvili tak důvěrně, jako by ji snad i osobně znali. V Brně to bylo možné. Nedělám si iluze, komunistická propaganda z ní udělala téměř světici, ale kdo ví... Nikdy jí nikdo neřekl jinak, než Maruška a proto tu zdrobnělinu používám i já.

Maruška se narodila ve Vnorovech na Hodonínsku. Vědět to dřív, zašla jsem si udělat fotku jejího rodného domu, když jsme tam byli loni na dovolené. Ale ani průvodce Baťákem, který jsme dostali k dispozici se o ní nezmiňoval a přitom je v okolí spousta památek s ní souvisejících. Ale zpátky k Marušce... Její otec Josef Kudeřík byl byl členem ruských legií, takže bojovnost jí zřejmě byla dána do vínku. Její maminka Františka roz. Kubíková byla malérečkou kraslic a vnorovského lidového ornamentu. Rodiče společně hospodařili na  třech hektarech půdy.

Rodný dům Marušky Kudeříkové

Později dostal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Českých drah a z toho důvodu se rodina přestěhovala do Vrbovců. Maruška se sourozenci (Alžbětou a Josefem) jezdili do školy ve Velké nad Veličkou. Později začala studovat gymnázium ve Strážnici. Během studií se sblížila se slovenským spolužákem Juliem Kramaričem. To on ji získal pro marxistické ideály. 

Politická situace z přelomu let 38/39 postihla i Kudeříkovic rodinu. Vrátili se do Vnorov a znovu začali hospodařit. Též se zapojili do odboje: ilegálně převáděli české vlastence přes hranici. Maruška nemohla dál pokračovat ve studiu na vysoké škole a tak ji rodiče přihlásili na jazykovku do Veverské Bítýšky. Po jejím absolvování pracovala v továrně v Brně. Už tehdy se zapojila do ilegální práce Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Od rozmnožování a rozšiřování letáků, přes sabotáže se postupně propracovala až do jeho vedení.

5.12.1941 ji dostihlo a zatklo gestapo. Vězněna a vyslýchána byla v Brně a Praze. Jistě si dovedete představit, jak takové gestapácké výslechy asi probíhaly. Přesto Maruška nepromluvila a své spolubojovníky nezradila. Byla tedy převezena do Vroclavi v Polsku, kde byla 16.11.1942 souzena. Soudu se byli přítomni i její rodiče. Verdikt: Trest smrti stětím sekerou.

Po soudu strávila více než sto dní v cele smrti. Napsala zde 32 dopisů, které jí pomohla vynášet jedna z dozorkyň. K rodičům se pak dostaly různými cestami. Vypovídají o jejím vnitřním zápase. Během čekání na smrt píše o životě, vzpomíná na své dětství... Její dopisy byly v roce 1961 vydány knižně pod názvem Zlomky života.

Naposledy tedy vydechla 23.3.1942 v 18:42 hod. Jen dva dny po svých 22 narozeninách.

Socha v Brně

Do konce války se o ní nesmělo mluvit. O to více pak její jméno zneužila komunistická propaganda. Představovali ji jako mladou uvědomělou dívku, která dává přednost pokrokové straně před katolickým tmářstvím. Matčiny vzpomínky i později objevené dopisy však svědčí, že to pro ni nebylo snadné. Po roce 1989 ji potkává podobný osud, jako jiné komunistické "modly" - upadá v zapomnění.

Jenže já si myslím, že na lidi, jako byla Maruška bychom zapomínat neměli. Obětovali svůj život v boji za naši svobodu. Co na tom, že pod záštitou komunistické strany. Navíc ona za to, jak ji později komunisté vykreslili, nemůže.

Zdroj informací a obrázků: internet

pondělí 15. února 2021

Vlasta Kálalová di Lotti

26.10.1896 - 15.2.1971

Narodila se v Bernarticích u Tábora v učitelské rodině. Již od dětství projevovala talent pro jazyky o čemž svědčí, že v 17 letech uměla kromě mateřštiny také německy, anglicky, francouzsky, rusky, italsky, částečně španělsky a ve volných chvílích se právě učila turecky. I přes tak široké jazykové znalosti si zvolila studium lékařské fakulty, obor chirurgie. A nebyla by to Vlasta, kdyby si zároveň nezapsala i arabštinu a perštinu na orientalistice.

Její budoucí životní cestu ovlivnila přednáška profesora Jaroslava Hlavy na téma exotické parazitologie. Když v závěru zmínil, že by bylo dobré, aby i v našem státě bylo specializované pracoviště pro výzkum tropických chorob, protože ohrožení nákazou vzrůstá kvůli zvýšené migraci populace i do exotických zemí. Medici bouřlivě tleskali: Tak starý člověk a tak pokrokové myšlenky! Ovšem, když se Vlasta poté zmínila, že se hodlá věnovat právě studiu léčby tropických chorob, vrtěli nechápavě hlavou:

"Proč bys to měla dělat právě ty? Jsou tady přece muži, statní a stateční." snažili se jí to rozmluvit kolegové.
"A pojedeš tam teda ty?" zaútočila na nejbližšího z nich.
"Já? Neblázni! Jsou tu přece i jiní..."

Však to známe, ať to udělá někdo jiný, co já bych se tím obtěžoval! Typicky český postoj. Naštěstí tu máme i pár takových, kteří nečekají, až někdo jiný něco udělá a vrhnou se do toho sami. Třebas tak jako Vlasta.

Jako nejvhodnější místo pro Středoevropana se jí zdál Blízký východ. Rozhodovala se mezi Bagdádem a Damaškem. Jenže... Bylo jasné, že nemůže jen tak sednout do vlaku s diplomem v kapse, vyrazit do světa a hle: "Tady mě máte. Jsem česká lékařka a hodlám tu založit ústav pro studium a léčbu tropických chorob." Dříve, než se tam vůbec vypraví, potřebuje, aby tamní lékaři o ní už něco věděli. A ona zase potřebuje trošku poznat je... A předplatila si turecký lékařský časopis "Cařihradská klinika".

Aby sehnala na svůj projekt peníze, zažádala několikrát o půjčku různé instituce. Bohužel se dočkala jen zamítavých odpovědí. Teprve když na nějaké schůzi Červeného kříže potkala doktorku Alici Masarykovou, dceru prvního prezidenta, s níž se znala již z dřívějška, začalo se blýskat na lepší časy. Během zdvořilé konverzace na téma "Jak se máte?" se jí Vlasta svěřila se svými plány a problémy, které je provázejí. Vlastně ani nečekala žádnou pomoc, jen si tak posteskla kolegyni a pustila to z hlavy. Jaké však bylo její překvapení, když ji Alice pozvala za týden do Lán. Zde ji představila prezidentu Masarykovi, který se o její "expedici" velmi zajímal. Prezidentská kancelář jí poté poskytla půjčku ve výši 244 tisíc korun splatnou do pěti let. Podařilo se ji splatit již za tři roky, ale to předbíhám.

Setkání s prezidentem

A tak dne 20.9.1924 opustila vlast a vydala se za prvním dobrodružstvím do Cařihradu. Bez jakékoliv pompy, o jejím odjezdu vědělo jen několik příbuzných a přátel. Ubytovala se v soukromí u lidí, které jí doporučil její profesor orientalistiky, a hned začala navazovat kontakty s místními lékaři ve snaze získat místo v některé zdejší nemocnici. Zájem měla především o gynekologickou kliniku profesora Basima Omara, jehož jméno bylo známé ve všech lékařských kruzích na Blízkém východě. To se jí skutečně podařilo a jak doufala, později jí to otevřelo cestu dál.

Napsala do nemocnice v Bagdádu a dlouho čekala na odpověď. Když konečně přišla, nebyla příliš příznivá. Dr. Dunlop psal, že "nemůže přijímat nové zaměstnance, ba naopak, bude muset počet těch stávajících snížit. Zbývá tedy jedině možnost otevřít si soukromou praxi." I přes nepříznivé zprávy, dopis Vlastu potěšil, protože z něj vyčetla, že jí úřady nezakážou usadit se v Íránu. Vše ostatní jsou jen podružné problémy, které se dají nějak zvládnout. Dokončila tedy klinickou praxi a vydala se do Bagdádu. Cesta trvala 15 dní. Byl nejvyšší čas.

Ihned po svém příjezdu si začala vyřizovat povolení k provozování praxe a po drobných obstrukcích je získala - v poslední chvíli. O čtyři dny později bylo vydáno nové nařízení výrazně omezující vykonávání lékařské praxe cizincům.

Najala si malý dům v části zvané Mejdán a pustila se do zařizování. Ordinace ještě ani nebyla kompletně vybavená a už začínali chodit první pacienti - tedy především ženy. Dokonce i členové královské rodiny. Kromě gynekologických případů se nejčastěji objevovaly nemoci zažívacího ústrojí způsobené hlavně nedostatečnou hygienou.

Ordinace se velmi dobře zavedla, bylo na čase se poohlédnout po větším domě, kde by mohla vedle ordinace mít i malou nemocnici. Po dlouhém hledání a prohlížení si nakonec vybrala dům Burazanliů. Jako by to bylo osudové znamení: v překladu do češtiny to znamená dům Trubačů - Vlastina babička se za svobodna jmenovala Trubačová.

Po nezbytné kontrole komise městského zdravotnického úřadu se Československá nemocnice v Íránu stala skutečností. Marně však lákala z Čech další kolegy, aby se s jejich pomocí mohla věnovat tomu, kvůli čemu do Bagdádu vlastně přijela: studiu tropických chorob. Sama totiž tak-tak stačila ošetřovat své pacienty. Alespoň začala sbírat vzorky a posílala je do Čech v  naději, že je někdo alespoň prohlédne pod mikroskopem. Zbytečně, nevěnovali tomu pozornost.

Nevěnovala se však jen lékařství. Když se dozvěděla, že Národní muzeum vyzývá Čechy žijící v cizině o pomoc s rozšířením sbírek hmyzu, okamžitě nabídla svou pomoc. Do sbírek muzea přispěla dodáním cca 30 tisíc exemplářů, včetně dvou úplně neznámých druhý z nichž jeden na její počest nese název: Cyphosoma Lawsoniae ssp. Kálalae.

S Giorgiem di Lottim se seznámila brzy po svém příjezdu do Bagdádu. Jeho žena umírající na tuberkulózu se stala jednou z jejích prvních pacientek. Nemohla však pro ni nic víc udělat, než tišit bolest. Zpočátku ji jeho sebejistota a vševědoucnost příšerně dráždila a vytáčela. Nemohla se mu však vyhýbat, patřil k významným lidem, znal se téměř s každým, kdo v Bagdádu něco znamenal. I proto s tím protivou udržovala přátelství. Jak ho poznávala  více, uvědomila si, že k němu cítí lásku. Snažila se své city potlačovat, vždyť jeho žena stále ještě žije. Její konec však byl nevyhnutelný. Ani di Lottimu nebyla Vlasta lhostejná a tak se není co divit, když ji po smrti manželky požádal o ruku. Na svatební cestu vyrazili do Čech, kde strávili 3 měsíce. Ačkoliv se radovala ze setkání s rodinou i přáteli, návštěv známých míst, po návratu do Bagdádu řekla bezděčně: "Jsme doma."

Rozrůstající se rodině začínal být dům Trubačů malý. Syn Radbor se narodil v roce 1928, o tři roky později přišla na svět dcerka Drahomila Lýdie. V obou případech Vlasta ordinovala až do porodu a brzy po něm se zase k práci vrátila. Na léto roku 1931 si však přece jen udělala dovolenou a celá rodina odjela na několik týdnů na sever, kde je mírnější klima. Po návratu z dovolené se však cítila unavená a bolavá. Zpočátku to připisovala únavě z cesty, ale brzy bylo jasné, že je za tím něco jiného. Nakonec se nechala přesvědčit k návratu do Čech. Dlouho se tomu bránila, nechtěla opustit svou nemocnici.

V Čechách si najali byt na Vinohradech a v tom samém domě i místnosti v přízemí pro ordinaci. Domek po rodičích v Bernaticích začali upravovat na letní sídlo. Brzy po návratu byla pozvána Alicí Masarykovou na hrad. Prezident Masaryk jí osobně poděkoval za její práci.

I když byla lékařka, naivně věřila, že jí návrat domů zázračně uzdraví. Nestalo se. Musela navštívit lékaře. Diagnóza nebyla příznivá - horečka dengue. Léčení potrvá dlouho, měsíce, možná i roky. Bylo jasné, že z plánů na vlastní sanatorium prozatím nebude nic. Nemoc ji natolik oslabila, že fyzicky nemohla téměř nic dělat. Čas trávila v rodných Bernaticích, studovala odbornou literaturu a pustila se do psaní vlastní knihy, kterou nazvala "Od Bosporu k Tigridu". Neměla to být ani biografie ani cestopis, ale příběhy obyčejných lidí. Bohužel se jí nepodařilo přesvědčit žádného nakladatele, aby ji vydal. Rukopis je uložen v Památníku národního písemnictví na Strahově.

V roce 1936 se konečně mohla vrátit do Prahy. Stále ještě nebyla zcela fit, takže z plánů na ordinaci prozatím sešlo. Začala pracovat pro červený kříž jako organizátorka kurzů pro dobrovolné zdravotní sestry a redaktorka časopisu Zdraví lidu. Tato práce ji příliš neuspokojovala a nijak se netajila tím, že ji považuje za dočasnou po dobu rekonvalescence.

Přišla válka. Němci obsadili Československo. Dalo se to čekat, přesto všichni doufali, že to tak daleko nedojde. Nic už nebude jako dřív. Vlasta cítila, že musí něco udělat, ale není co. Koupila se tedy alespoň chodský kroj jako výraz svého vlastenectví a protestu proti okupaci. 

Rozhodli se opustit Prahu. Vrátí se do Bernatic, tam snad budou více v bezpečí. Svou práci v redakci však zatím opustit nechtěla, vždyť je to alespoň malá šance bojovat náznaky mezi řádky. V Bernaticích si zařídila ordinaci a také malé hospodářství: králíky, slepice, kozu... Život na venkově šel klidně, jako by snad ani válka nebyla. Vlasta si s úžasem uvědomila, že se může cítit šťastná i v porobené zemi.

V roce 1940 zavřeli nacisté redakci a začaly platit první omezení pro židovské obyvatele. Koncem dubna 1942 se v Bernaticích objevili parašutisté. I když to bylo tajemství, za chvíli si o tom šeptají celé Bernatice. Po atentátu na Haydricha se to doneslo i na gestapo a začala vlna zatýkání a poprav. Ale to nebylo nic proti tomu, co Vlastu čekalo na sklonku války. 8.května, jen pár hodin před podpisem kapitulace, ustupující němečtí vojáci projížděli i Bernaticemi a došlo k přestřelce. Když střelba utichla, zůstala Vlasta sama, zraněná. Její nejbližší byli mrtví - Jiří (Giorgio), Radbor i Drahuška. Strávila v nemocnici několik týdnů, než se jí zranění zhojila. Smutek zaháněla pomocí na dětském pokoji. Tady ji napadlo, že by náhradou za ztracenou rodinu mohla adoptovat nějakého válečného sirotka. Pak však zvítězila praktičnost: Není už nejmladší ani nejzdravější a nechce riskovat, že by zemřela dřív, než bude dítě dostatečně samostatné.

A tak místo dítěte nabídla pomoc 18-leté polské dívce Gitce a 21-letému slovenskému partyzánu Jurovi, s nimiž se seznámila v nemocnici. Oba zatím marně psali dopisy na všechny strany, aby se dozvěděli o svých příbuzných. Gitka oslovovala Vlastu "maminko", ale jen do té doby, než konečně dostala dopis od své vlastní matky a dozvěděla se, že jsou všichni živí a zdraví. I nadále však zůstávala u Vlasty, alespoň prozatím. Jurajovi rodiče se také našli. ten však nadšeně přijal Vlastinu nabídku a zůstal u ní, později i se svou ženou Elenkou. Dalším členem Vlastiny nové rodiny se stal Rudolf, syn nejbližších sousedů. Na začátku války odešel do ciziny a bojoval v zahraničním odboji. Jeho rodina byla celá vyvražděna.

V červnu roku 1946 přijala Vlasta pozvání své dlouholeté přítelkyně Mary Harrisonové a vydala se do Ameriky. Zpočátku tam pobývala jako host a turistka, ale brzy začala dostávat pozvánky na nejrůznější přednášky. Když se za rok vracela zpět domů, vzala to ještě přes Norsko, kam ji pozvala její nová přítelkyně Inge. Setkaly se teprve na nějaké přednášce v Americe a obě měly pocit, jako by se znaly odjakživa - jako sestry. Cestou se stihla naučit Norsky. Ta cesta do Ameriky a následně do Norska jí pomohla znovu najít sebedůvěru. Znovu se jí vrátila chuť žít mezi lidmi.

Po návratu začala pracovat na chirurgické klinice profesora Diviše. Většina starších kolegů ji znala, ale ti mladší se na ni dívali s despektem: Ženská na chirurgii? V jejím věku? A odněkud z venkova?... Ale brzy si získala i jejich respekt a úctu. Bydlela v bytě na nábřeží, spíš pokojíku s výhledem na Vltavu.

V roce 1950 opět těžce onemocněla, tentokrát to byl záškrt. Ta nemoc ji vyčerpala fyzicky i duševně. co však bylo snad horší než záškrt: zpráva o zatčení jejího adoptivního syna Rudolfa, která ji zastihla ještě v nemocnici. Nebyl jediný, mnoho příslušníků západního zahraničního odboje bylo v té době zatýkáno. Vlasta napsala dopisy na všechna možná místa, v nichž protestovala proti jeho zatčení a připomínala zásluhy o vlast. Ostatně podobným způsobem reagovala i na další nespravedlnosti u nás i v cizině - např. proti popravě Milady Horákové. Ačkoliv její přímluvy a protesty neměly žádný vliv, přesto to byl drobné činy hrdinství.

Během rekonvalescence začala překládat Inginu knihu, potom další. Po uzdravení odešla do důchodu. Vrátila se do Bernatic, k hospodářství, otevřela znovu ordinaci a učila jazyky. Těšilo ji to i unavovalo. Zastesklo se jí po Bagdádu a tak si "na stará kolena" požádala o vízum. Když i přes urgence dlouho nepřicházela odpověď (a nikdy nepřišla), požádala si o vízum do Ruska. Navštívila přátele s nimiž si vyměňovala zkušenosti. Ze setkání s novinářskou Taťánou Tessovou vznikla novela o jejím životě, která pak vycházela na pokračování v ruském ženském časopise. Vlastu zase inspirovalo ruské divadlo k napsání dramatického divadelního pásma "Český Espanet" o životě jejího otce. Později pak napsala ještě jedno inspirované svým vlastním životem s názvem "Sluneční jilm". Ani jedna z her se však nedočkala uvedení na scénu.

Dům Vlasty Kálalové v Bernaticích

V roce 1959 si požádala o vízum do Itálie. V mládí tam působila jako medička v Boloni a nyní pojala úmysl nechat si právě tam operovat bolavé rameno. Bohužel tamní lékaři jí to v jejím věku nedoporučili. Operace je prý náročná a riskantní s nejistým výsledkem. To samé jí později tvrdili i lékaři v Čechách. Zbytek pobytu strávila jako turistka, ale příliš si to neužívala. Ještě nikdy nikde nebyla, aniž by měla nějakou práci, nebo o ní alespoň mohla mluvit na přednáškách či osobně s kolegy.

Po návratu už nikam necestovala. Zůstávala dál ve svém rodném domku v Bernaticích. Marně se pokoušela nabídnout ordinaci nějakému lékaři. Nebyl zájem. Nakonec v prostorách ordinace zřídila obec jesličky. Přítomnost dětí Vlastu těšila. S přibývajícím věkem jí pohyb dělal čím dál větší potíže, takže žila víceméně osaměle. V létě ji však přátelé často navštěvovali. Také si čile vyměňovala korespondenci s mnoha přáteli ve světě. Můžeme říct, že až do konce vedla plnohodnotný a spokojený život.

Rodinný hrob

Zemřela v únoru 1971, prakticky zapomenutá. Pohřbená je do rodinného hrobu v Bernaticích. Známou se stala až díky životopisnému románu Ilony Borské, který poprvé vyšel v roce 1978. V roce 1992 byla in memoriam vyznamenána řádem T.G.Masaryka a ve stejném roce jí byla na rodném domku v Bernaticích odhalena pamětní deska. 


Zdroj informací: Doktorka z domu Trubačů (Ilona Borská)
Obrázky: Internet.

úterý 5. ledna 2021

Mary Rowlandsonová


(asi 1637 - 5.1.1711)

Většina z vás nejspíš jméno Mary Rowlandsonové vůbec nezná. I já se o ní dozvěděla teprve nedávno a dalo mi dost práce posbírat další informace. A i když ji některé literární servery označují za spisovatelku, já si netroufám ji mezi takové zařadit. Napsala totiž jen jednu poměrně útlou knížečku v níž popisuje nejhorších 11 týdnů svého života. Těch několik týdnů a následné Maryino rozhodnutí podat o nich svědectví formou knihy způsobilo, že se jinak obyčejná, bezvýznamná žena zapsala do historie. Ale pojďme popořádku...

Mary rozená White se narodila kolem roku 1637 v Anglickém Somersetu do přísně puritáské rodiny. O její rodině toho nevíme mnoho, dochovala se jen informace, že měla dalších 9 sourozenců. Do Ameriky přesídlili ještě v době, kdy Mary byla dítětem. Nejprve se usadili v Salemu a v roce 1653 přesídlili do Lancasteru v Massachusetts. Zde se Mary provdala za reverenda Josefa Rowlandsona a postupně porodila 4 děti z nichž jedno zemřelo v ranném věku. Dalších 20 let žila běžným způsobem puritánské manželky: pečovala o domácnost a vychovávala děti. Vše se změnilo 10.února 1676. To už téměř půl roku probíhala Válka krále Filipa, někdy také nazývána Metacomovo povstání - náčelník Metacomet přijal křesťanské jméno Filip. Tato válka je dodnes považována za jednu z nejkrvavějších v americké historii - zemřelo během ní přibližně 10 % tehdejších obyvatel Nové Anglie, většina na straně domorodců.

Po svém návratu žila s manželem rok v Bostonu, protože Lancaster byl zničen. Poté se přestěhovali do Wethersfieldu v Connecticutu, kde byl Josef Rowlandson ustanoven farářem. O rok později Mary ovdověla a církev přiznala důchod ve výši 30 liber ročně.

Místo zajetí Mary Rowlandsonové v Lancastru
 připomíná tento pomníček

Mary s dětmi se vrátila do Bostonu a provdala se za kapitána Samuela Talcotta. Má se za to, že právě v Bostonu sepsala svůj příběh, ale důkazy o tom chybí, rukopis se nedochoval. Kniha vyšla v roce 1682 v Cambridge v Massachusetts a téhož roku také v Londýně. Stala se prvním americkým bestselerem. Rowlandsonová sama o svém příběhu řekla, že jej sepsala v naději, že sdělí duchovní význam své zkušenosti ostatním členům puritánské komunity. Svůj osud přijala jako Boží trest za celkový morální úpadek komunity. Osvobození pak chápala jako důkaz Boží milosti. Zemřela 5.ledna 1711 ve věku přibližně 73 let.



A jak vlastně celé to své zajetí viděla sama Mary?

10.února za rozbřesku vtrhli indiáni ve velkém počtu do Lancasteru. Když Mary vyšla ven, viděla několik hořících domů. Následně byla svědkem butálního vraždění mužů, žen i dětí. Ale nebyl čas pozorovat dění kolem. Bylo třeba se postarat o sebe a vlastní dům, který indiáni napadli a zapálili pomocí lnu a konopí, které nalezli ve stodole. Kdokoliv se pokusil vyjít ven a uhasit oheň, byl zastřelen. I uvnitř domu obránci umírali, zatímco jim hořela střecha nad hlavou. Mary v zoufalství vzala své děti i sestřiny děti a pokusila se s nimi uniknout z domu. Prošla deštěm kulek, viděla padat své příbuzné zraněné a mrtvé. Sama byla střelena do boku a zároveň byla zraněno i dcerka, kterou držela v náručí. Z třiceti sedmi osob ukrývajících se v domě neunikl jediný. Třináct jich bylo zabito, dvacet čtyři zajato. Indiáni zajatcům nařídili, aby šli s nimi. Pokud uposlechnou, nic se jim nestane. Ačkoliv Mary dříve často prohlašovala, že pokud by se v podobné situaci octla, raději se nechá zabít než zajmout živá. Ale když k tomu skutečně došlo, nenašla dost odvahy a raději uposlechla. Když se utábořili první noc dolehla na ni tíseň z právě prožitých hrůz. Přišla o všechno: domov, rodinu, přátele... Nevěděla co je s jejím manželem, který ještě před útokem odešel do zátoky rybařit. Oslavný zpěv a tanec indiánů v záři ohňů připomínal peklo. Následovala strastiplná cesta. Ač sama zraněná, nesla svou postřelené dcerku, dokud nepadla vysílením. Poté ji vysadili na koně. Konečně dorazili do indiánské vesnice, kde si Indiáni rozebrali zajatce jako otroky. Konečně jí ošetřili ránu obkladem z dubového listí. Její dcerka Sarah však takové štěstí neměla a svým zraněním podlehla. Její další dcera Mary sloužila v jiném vigvamu, ale nesměli se k sobě přiblížit. O synovi zpočátku neměla zprávy. Teprve později se dozvěděla, že je v jiné vesnici. Následovala další cesta. Jedna z žen se pokusila uprchnout a za trest i pro výstrahu ostatním ji indiáni před zraky všech upálili i s jejím dítětem. Cesta byla namáhavá pro zraněním i hladem oslabenou ženu. Mary byla vděčná za každý kousek jídla, který dostala a i vyloženě odporné věci snědla s chutí. Došli až do tábora krále Filipa. Král požádal Mary, zda by nevyrobila košili pro jeho syna, později také čepici. Tak si zasloužila trochu více a lepšího jídla, než ostatní zajatci. Ani indiáni neměli jídla nazbyt. Své děti vídala jen zřídka. Když se po delším odloučení odvážila na ně zeptat, dozvěděla se, že z hladu jejího syna zabili a snědli. Samozřejmě to nebyla pravda, ale to v té chvíli nemohla tušit. Jedinou útěchou jí byla Bible, která jí jako zázrakem zůstala. Přesto ji musela skrývat a při čtení dávat pozor, aby ji nikdo z indiánů neviděl. Během cesty k nim přibyl další zajatec Thomas Read. Od něj se dozvěděla, že její manžel je stále naživu. Indiáni jí často tvrdili, že jej zabili, nebo že se znovu oženil, protože věřil, že zemřela. Nakrátko se opět setkala se svým synem, ale byl prodán novému pánu a s ním musel odejít. Ostatně indiáni se svými otroky obchodovali velmi často, i Mary během těch "pár" týdnů několikrát změnila pána. Většinou se k ní chovali jako k nějaké věci, nedávali jí jíst a spát musela na holé zemi. Jiní byli laskavější a když zjistili, že umí šít a plést, ocenili její služby jídlem i dekou. V další indiánské vesnici se setkala se svou zajatou sestrou, ale mohly spolu prohodit jen pár slov. Vyjednávání o propuštění zajatců se táhla dlouhou dobu. Indiáni požadovali výkupné. Mary se dočkala vysvobození, bohužel své děti musela prozatím zanechat v moci divochů. Ostatní zajatci se s ní loučili a prosili, aby na ně nezapomněla a poslala jim něco na přilepšenou. Návrat do Lancastru byl radostný i bolestný zároveň. Město bylo zničené, vypleněné. Setkala se s některými sousedy. Bratr i švagr se ptali, zdali ví, co se stalo s jejich rodinami. Obdarována jídlem a šatstvem jsem ještě tentýž den odešla do Bostonu, kde jsem se konečně setkala s manželem. Radost jim kalila jen myšlenka na děti: Jedno mrtvé, ostatní kdovíkde ztracené... Po tak dlouhé době mezi pohany byla Mary zase obklopena milými křesťany, kteří ji laskavě přijali. Zjistila, že známí i cizí lidé poskytli peníze a dali dohromady 20 liber, aby ji mohli vykoupit. O týden později se vrátila její sestra a další žena. To, že nepřinesly ani zprávy o jejich dětech bylo těžké, přesto stále doufali, že se i je podaří osvobodit. Za nějaký čas se skutečně dočkali. Nejprve byl vykoupen jejich syn Joseph za 7 liber. O několik dní později se setkali i s dcerou Mary, která získala svobodu překvapivým způsobem: Indiáni ji opustili a ona sama s jednou indiánskou ženou putovala tři dny pustinou až šťastně dorazili do Providence.

Titulní strana prvního vydání knihy
 

Zdroje informací a obrázků: internet
A Narrative of the Captivity and Restoration of Mrs. Mary Rowlandson