pondělí 4. října 2021

Henrietta Lacksová


18.8.1920 - 4.10.1951

Většina lidí se proslavila tím, že v životě něco dokázali. Některým k tomu, pravda, dopomohlo i to, že se tzv. uměli narodit. To se však netýká Henrietty Lacksové. Obyčejná, průměrná žena afroamerického původu, která ničím nijak nevybočovala. Teprve její poměrné náhlé úmrtí na rakovinu v roce 1951 ji nesmazatelně zapsalo do historie medicíny i mnoha dalších oborů. Ale pojďme popořádku.

Henrietta se narodila v Reanoke ve Virginii, potomkům černých otroků Elize (roz. Lacksové) a Johnovi Pleasantovým. Její pravé jméno bylo Loretta. Všichni jí však říkali přezdívkou Hennie, a to zřejmě způsobilo, že ji lidé považovali za Henriettu. Měla 9 dalších sourozenců. Při porodu toho posledního v roce 1924 zemřela její matka. Otec nebyl schopen se sám o tolik dětí postarat. Přestěhoval se s nimi do Cloveru (též ve Virginii), kde je rozdělil mezi příbuzné. Henriettu si vzal k sobě její dědeček Thomas Lacks, který žil ve srubu v bývalé otrocké osadě na plantáži. Kromě Henrietty se dědeček také staral o svého dalšího vnuka Davida Lackse, který byl Henriettiným bratrancem a později též manželem. Henrietta zde navštěvovala černošskou školu 2 míle daleko od bydliště. Kromě toho už od útlého věku musela pomáhat rodině a tvrdě pracovat. Rodina byla dosti chudá, proto v 6. třídě opustila školu a pomáhala s živobytím. Krmila zvířata, starala se o zahradu, dřela na tabákových plantážích... Už ve 14-ti letech porodila své první dítě, syna Lawrence, jehož otcem byl právě David Lacks. O čtyři roky později se jim narodila dcera Elsie.

Za Davida Lackse se provdala až 10.4.1941. Brzy po svatbě se na doporučení dalšího bratrance Garretta přestěhovali do Baltimore v Marylandu, kde David začal pracovat v ocelárně. Když byl Garrett povolán na frontu 2. světové války, věnoval Lacksovým své úspory, za něž si mohli koupit vlastní dům. V Marylandu se jim narodily další tři děti: David Jr., Deborah a Josef. Poslední zmíněný Josef se narodil v době, kdy už pravděpodobně trpěla rakovinou. Ta jí byla diagnostikována v únoru 1951, čtyři a půl měsíce po porodu posledního dítěte (Josefa).

Když ani 4 měsíce od porodu nepřestávala krvácet, navštívila lékaře. Poté, co byl vyloučen syfilis, jí doporučil návštěvu John Hopkinsovy nemocnice, v té době jediné, která ošetřovala pacienty tmavé pleti. Laboratorním vyšetřením odebraných vzorků byl zjištěn zhoubný karcinom děložního čípku. Navzdory léčbě Henrietta v říjnu 1951 nemoci podlehla ve věku 31 let. Částečná pitva prokázala, že rakovina metastázovala do celého jejího těla. Pohřbená byla do neoznačeného hrobu na hřbitově v místě zvaném Lacktown (podle otrokářských majitelů pozemků), v Cloveru ve Virginii. Teprve v roce 2010 jí náhrobek daroval Rollan Pattillo, člen lékařské fakulty Morehouse školy, který se podílel na výzkumu buněk HeLa a osobně znal rodinu Henrietty Lacksové. Náhrobek byl umístěn v přibližném místě uložení ostatků, nedaleko hrobu její matky, který jediný z rodinných hrobů byl označen.

Náhrobek

Jak sami vidíte z jejího životopisu, nebyla ničím zvláštní ani výjimečná. Přesto její jméno je v lékařském prostředí velmi dobře známé, aniž na tom sama měla vůbec nějaký podíl. Během vyšetření jí byly odebrány vzorky tkáně a to jak zdravé tak i napadené rakovinou. Bez jejího souhlasu byly dále použity pro výzkum. Doktor George Otto Gey zjistil, že Henriettiny buňky jsou výjimečné v tom, že se dokážou velmi rychle reprodukovat a navíc téměř do nekonečna. Dosud podobné pokusy vždy skončily po několika dnech. Henriettiny buňky též bylo možné dělit, aniž by zemřely. Dostaly název HeLa podle prvních slabik jména pacientky a vžil se pro ně přívlastek "nesmrtelné". Tato schopnost umožnila stejnou buňku použít několikrát k mnoha různým pokusům, což zase vedlo k mnoha významným medicínským objevům.

Od roku 1954 jsou buňky HeLa sériově vyráběny (děleny) a od té doby k nim mají přístup vědci z celého světa. Stojí za vznikem vakcíny proti obrně. Využívají se k výzkumu rakoviny, AIDS, účinků radiace a toxických látek, genovému mapování, k testování kosmetiky... Dokonce byly vyslány do vesmíru, kde pomohly rozřešit otázku, zda je lidská tkáň schopná přežít stav beztíže. Bezmála 11 tisíc patentů bylo vydáno na základě výzkumu buněk HeLa. Dnes jsou tyto buňky k dispozici téměř v každé laboratoři.

buňky HeLa

Kontroverzní je způsob získání buněk HeLa - tedy bez souhlasu pacientky, nebo alespoň blízké rodiny. Henriettina rodina se o těchto pokusech dozvěděla náhodně až v 70 letech, kdy byli někteří členové osloveni s žádostí o darování krve k vědeckým účelům. Pochopitelně to v nich vyvolalo obavy a strach ze zneužití informací, zvláště když se začaly veřejně publikovat informace o DNA genomu buněk HeLa. Naštěstí pro vědu došlo k dohodě mezi vědci a rodinou: rodině je umožněno kontrolovat za jakým účelem a komu jsou informace o DNA genomu poskytovány.

Přínos buněk HeLa pro výzkum medicíny je tak významný, že prakticky jen díky nim byl Henriettě Lacksové posmrtně v roce 2011 udělen čestný doktorát za veřejnou službu na univerzitě v Baltimoru. V roce 2014 byla uvedena do Síně slávy žen v Marylandu a v roce 2020 i do Národní ženské síně slávy. Inspirovala spisovatelku Rebeccu Sclottovou, která ve spolupráci s Henriettinou dcerou napsala životopisnou knihu "Nesmrtelný život Henrietty Lacksové (vyšlo v roce 2010, u nás v roce 2013). Kniha byla v roce 2017 zfilmována, hlavní roli si zahrála Oprah Winfrey.

Henrittini potomci u jejího obrazu v Národní galerii

Zdroj informací a obrázků: internet

středa 15. září 2021

Svatá Ludmila

Rekonstrukce obličeje


(cca 860 - 15.9.921)

Byla manželkou prvního historicky doloženého českého knížete Bořivoje I. Spolu s ním se výrazně zasloužila o christianizaci Čech. Po své mučednické smrti se stala naší první svatou. Dobových dokumentů je však žalostně málo a tak většina jejího života je zahalena závojem pověstí a legend, z nichž nejobsažnější je Kristiánova legenda datovaná přibližně do konce 10. století, tedy asi 50 let po událostech, které popisuje. Ze stejného období pochází i další písemné legendy o svatém Václavu, které jeho babičku Ludmilu též okrajově zmiňují. Poskytují víceméně stejné informace o jejím životě, i když ne tak podrobně.

Původ Ludmily není přesně znám. Podle dobových pramenů byla dcerou vladyky nebo knížete Spytihněva. Častěji je zmiňováno jako její rodiště Pšov (dnešní Mělník), ale některé prameny zmiňují též  Lužicko-Srbsko. Přemyslovci už v té době patřili k nejvýznamnějším vládnoucím rodům na našem území. Ať už byla Ludmila z Pšova, nebo z Lužicko-Srbska, či odjinud, sňatkem s ní Bořivoj I. posílil svou pozici mezi ostatními knížaty. Bořivoj i Ludmila přijali křest - podle všeho Bořivoj ještě před tím, než se s Ludmilou oženil a poté ke stejnému kroku přesvědčil i svou ženu. Zatímco Bořivoj se nechal pokřtít při jedné ze svých návštěv na Moravě od samotného Metoděje, o tom, kdo pokřtil Ludmilu nemáme žádnou zprávu. Oba se však stali velmi zbožnými a zasloužili se o šíření křesťanství v Českém knížectví.


Historické prameny zmiňují, že měli minimálně 6 dětí: 3 syny a 3 dcery. Dá se předpokládat, že těch dětí bylo o něco více, ale zemřely v ranném věku. Z nich se nám dochovala pouze jména dvou synů, kteří postupně převzali vládu po svém otci: Spytihněv I. a Vratislav.


Ludmila velmi brzy ovdověla. Stalo se tak mezi léty 888 a 890 - v roce 888 byl Bořivoj I. ještě prokazatelně naživu, ale již v roce 890 propůjčil východofrancký král Arnulf Korutanský osiřelé Čechy velkomoravskému knížeti Svatoplukovi. Osudy Ludmily z této doby nejsou zdokumentované, ale historikové předpokládají, že se aktivně podílela na správě knížectví, aby tak zajistila korunu pro svého syna Spytihněva I, který v té době ještě nebyl dospělý. Předpokládaný nástup jeho vlády se shoduje s přibližným rokem úmrtí Svatopluka. Spytihněv pokračoval v díle svého otce, zveleboval Čechy, stavěl chrámy, šířil křesťanství... Bohužel mu nebyl dán dlouhý život. Zemřel v roce 915 bez potomků. Vlády se po něm ujal jeho mladší bratr Vratislav.

Vratislav měl za ženu Drahomíru ze Stodor, která stále vyznávala staré pohanské obyčeje a údajně nikdy na křesťanství nepřestoupila. Měl s ní sedm dětí. Již od malička byla vychovatelkou dvou nejstarších synů Václava I. a Boleslava babička Ludmila. Vštěpovala jim zbožnost a lásku k bližním.


Po smrti Vratislava v roce 921 nebyl ještě prvorozený Václav dospělý a tedy se nemohl ujmout vlády. Čeští velmoži rozhodli, že regentkou země se stane Drahomíra. Ovšem oba chlapce i nadále svěřili do péče zbožné Ludmily. To spolu s rozdílným náboženstvím obou žen a celkovou politickou situací ve střední Evropě bylo příčinou mnoha sporů mezi Ludmilou a Drahomírou, které nakonec vyvrcholily zavražděním Ludmily 15.září 921 ve večerních hodinách v jejích komnatách na hradě Tetíně.

Zavraždění sv. Ludmily (z Dalimilovy kroniky)

Kristiánova legenda popisuje poměrně detailně celý průběh přepadení hradu i samotné vraždy. Ludmila údajně prosila své vrahy o stětí. Když už měla zemřít, přála si, aby to bylo mučednickou smrtí, tedy prolitím krve. To jí však bylo odepřeno, byla uškrcena svým vlastním závojem nebo šálem. Když vrahové odtáhli, pobravše vše cenné, co nalezli, služebnictvo ubohou Ludmilu pohřbilo. Její hrob se stal místem mnoha zázraků, o nichž se vyprávějí legendy a díky nimž byla také ve 12. století svatořečena.

Nyní spočívá v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, kam její ostatky nechal převést kníže Václav. I zde však několikrát změnilo umístění, protože později jí byla zasvěcena kaple v jižní části baziliky. Naposledy byl její hrob otevřen při restauraci náhrobku v roce 1981. Při té příležitosti byly ostatky přezkoumány. Podle zjištění byla Ludmila 168 cm vysoká a měla nápadný předkus. Také se potvrdil přibližný věk, jehož se dožila, a to cca 61 let, tedy tak jak uvádějí historické prameny.

Bazilika sv. Jiří na Pražském hradě

Zdroj informací a obrázků:
Internet (pokud není uvedeno jinak)

pátek 27. srpna 2021

Margareth Bourke - Whiteová

14.6.1904 - 27.8.1971

Margareth Bourke-Whiteová byla významná americká fotografka a fotožurnalistka. Její význam spočívá především v tom, že drží mnohá prvenství jak ve svém oboru, tak i jako žena. Byla prvním americkým fotografem, kterému bylo dovoleno fotografovat Sovětský průmysl. První ženou válečnou zpravodajkou a současně také první ženou, které bylo dovoleno pracovat v bojových liniích. Její fotografie stavby přehrady Fort Peak se objevila na titulní straně 1. čísla časopisu Life, na jehož založení se také spolupodílela.

Narodila se v Bronxu v New Yorku do nábožensky smíšeného manželství (žid a katolička). Vyrůstala však v Middlesexu v New Jersey. Její otec Joseph White byl přírodovědcem, inženýrem a vynálezcem. Měl sklony k perfekcionalismu, což od něj Margareth převzala. Její matka Minnie Bourková byla ženou v domácnosti a vštípila Margareth touhu po sebezdokonalování. Margareth i její sourozenci (Roger a Ruth) se shodují v tom, že rodiče byli volnomyšlenkáři se zvláštním zájmem o osobnostní rozvoj.

Již od mládí bylo fotografování Margarethiným koníčkem, v němž ji její otec podporoval. Přesto po ukončení střední školy Plainfield v Union County v roce 1922 se přihlásila ke studiu herpetologie na Kolumbijské univerzitě. Odešla však po prvním semestru a po smrti svého otce. Poté několikrát školu změnila, až nakonec v roce 1927 promovala na Cornellově Universitě.


Po ukončení studií se přestěhovala do Clevelandu v Ohiu, kde si založila studio komerční fotografie. Zaměřila se především na průmyslovou a architektonickou fotografii. Jedním z jejích významných klientů byla společnost Otis Steel Company. Fotografování v ocelárnách zpočátku provázely technické problémy. Tehdejší černobílé filmy byly citlivé na modré světlo, nikoliv však na červené či oranžové, jakým zářila žhavá ocel. Ačkoliv žhavá ocel osvětlovala celé okolí, fotografie byly silně podexponované, téměř celé černé. Aby problém vyřešila začala využívat pyrotechnický efekt práškového hořčíku - získala tak krátký intenzivní záblesk bílého světla (předchůdce dnešního blesku), který dostatečně osvítil scénu. Její fotografie se tak staly jedněmi z nejlepších záběrů oceláren a získaly si celonárodní pozornost.

V letech 1929-1935 pracovala pro časopis Fortune jako asistentka redaktora a fotografka. V roce 1930 odjela do Sovětského svazu. Byla prvním západním fotografem, jemuž bylo umožněno dokumentovat tamní průmysl. Kromě průmyslu jí bylo také umožněno fotografovat Josifa Stalina a jeho rodinu a další významné osobnosti. Fotografie z Ruska publikoval časopis Fortune v roce 1931 pod názvem Eyes on Russia. Poté ještě vyšli jako fotopublikace, převzal je též New York Times a publikoval jako šestidílnou sérii, několikrát byly prezentovány na výstavách a Sovětský svaz je použil jako pohlednice. 

Eyes on Russia

Její další slavná fotografie vznikla během povodní v Dust Bowl v polovině 30. let. Oběti povodně stojící před bilboardem s nápisem "Nejvyšší životní úroveň světa". Tato fotografie se v upravené a dobarvené podobě dostala na přebal LP desky písničkáře Curtise Mayfielda. 

Povodně v Kentucky

Od roku 1936 pracovala jako hlavní fotografka pro časopis Life, s několika přestávkami až do svého odchodu do důchodu v roce 1969. Titulní stranu prvního čísla časopisu zdobila právě její fotografie ze stavby přehrady Fort Peak. Tato fotografie se stala doslova ikonickou, o její oblíbenosti svědčí i to, že se v roce 1930 dostala na americké poštovní známky. 

New Deal, Montana: Fort Peck Dam

K válečné fotografii se dostala víceméně náhodou. V roce 1941 byla opět v Sovětském svazu, právě v době, kdy Německo porušilo pakt o neútočení a napadlo Sovětský svaz. Margareth byla jedinou přítomnou zahraniční fotografkou, využila příležitosti a zachytila válečné bouře. Po vstupu USA do války se připojila k armádě v Africe, Itálii i Německu... Během své práce se často dostala do bojové vřavy, avšak vše přežila. Začalo se jí přezdívat Nezničitelná Maggie. Na konci války se po boku generála Pattona dostala i do koncentračního tábora Buchenwald. Po válce fotografie uspořádala a publikovala v knize Dear Fatherland, Rest Quietly.

Po válce odcestovala do Indie. Stala se očitým svědkem a kronikářem násilí, které vypuklo během bojů o nezávislost a rozdělení Indie a Pákistánu. Měla dar, být v pravý čas na pravém místě. Udělala rozhovor a nafotografovala Mahátmu Gándhí jen pár hodin před jeho zavražděním. A nesmíme ani opomenout korejskou válku, z níž rovněž přinášela svědectví prostřednictvím svých fotografií.

Mahátma Gándhí (rok 1946)

Prožila dobrodružný život. V roce 1953 byla nucená přibrzdit. Začala se u ní projevovat Parkinsonova choroba. V letech 1959-1961 podstoupila několik operací, které měly zpomalit průběh nemoci. V té době napsala autobiografickou knihu Portrét sebe sama, která vyšla v roce 1963. S přibývajícím věkem a postupující nemocí byla čím dál osamělejší. Její obývací pokoj zdobila celoplošná tapeta Stálezelený les, kterou pořídila v roce 1938 v Československu. Zemřela v roce 1971 ve Stamfordské nemocnici v Connecticutu. 


Zdroj informací a obrázků: internet

pondělí 26. července 2021

Phoolan Devi

10.8.1963 - 26.7.2001

Životní osudy Phoolan Devi se zdají být neuvěřitelné. Ovšem, když přihlédneme k tomu, z jakého prostředí pocházela, tak některé věci začnou dávat smysl a chtíc nechtíc musíme obdivovat její vnitřní sílu a odvahu, která jí nakonec dovedla až do indického parlamentu - i v dnešní době něco nepředstavitelného pro ženu navíc pocházející z tak nízké kasty.

Narodila se do chudé rodiny žijící ve vesnici v provincii Uttarpradéš v severní Indii. Jako dívku ji nečekalo nic dobrého. Stejně jako jiné dívky byla pro rodinu spíše přítěží. A již od dětství musela tvrdě pracovat. Svou bojovnou povahu poprvé projevila už ve věku 10 let, když se postavila strýci, který okradl její rodinu o pozemky tím, že zfalšoval pozemkové knihy. Za svou troufalost byla zbita cihlou do bezvědomí. O rok později na popud stejného strýce byla provdána za 45-letého vdovce ze vzdálené osady, výměnou za krávu a kolo. Její muž se k ní choval velmi násilnicky. Takové chování vůči ženám není ani dnes v Indii nic neobvyklého, ale v případě Phoolan to nejspíš překračovalo i tehdejší obvyklou míru. Dá se tak usuzovat z toho, že po roce Phoolan sebrala odvahu, od svého manžela utekla a vrátila se domů. Leč, její rodina pro ni neměla pochopení: opuštěním manžela způsobila své rodině ostudu. Její matka jí doporučila skočit do studny, nebo se utopit v řece. Ve dvanácti letech byla "odepsaná".

Spory mezi jejím otcem a strýcem stále pokračují. I přes to, že se jí rodina zřekla, Phoolan neváhá, a opět se pokusí otce zastat. Strýci musela jít pěkně na nervy. Neštítil se vůči ní ničeho a zosnoval její únos gangem. Během svého zajetí byla opakovaně znásilňována jak vůdcem gangu, tak i jeho členy.  Když se mezi členy gangu strhla přestřelka při níž byl zabit jejich vůdce, začala se její "kariéra" královny banditů. Nový vůdce gangu Birkam Singh si ji vymínil sám pro sebe a všem ostatním zakázal se jí byť jen dotknout. Podle všeho ji miloval a zdá se, že ani Phoolan nezůstala vůči jeho citům chladná. Údajně totiž byl úplně prvním člověkem v jejím životě, který s ní zacházel jako s lidskou bytostí a ne jako s otrokyní nebo jen kusem masa.

Ovšem ne všichni členové gangu s tímto rozhodnutím souhlasili.  Došlo k rozštěpení gangu a vnitřním bitkám. Při jedné z nich byl Birkam Singh zabit a Phoolan opět upadla do zajetí odpůrců, uvězněna ve vesnici Behmai a opět opakovaně po tři týdny znásilňována, než se jí podařilo uprchnout. Vrátila se ke zbytkům gangu, které zůstali věrní jejímu milenci Birkamu Singh. Podařilo se jí přesvědčit nového vůdce k pomstě. S třicítkou mužů vtrhne do Behmai, kde dojde k masakru, po němž zůstane 22 mrtvých.

Bylo jí pouhých 17 let, když se stala nejhledanější osobou v Indii. Na její dopadení byla vypsána odměna 10 tisíc amerických dolarů. Přesto se jí po další dva roky daří unikat "spravedlnosti". V očích mnoha prostých lidí byla považována za převtělení bohyně Durgy. Vyprávějí se o ní legendy: Že okrádala bohaté a lup rozdávala chudým, že osvobozovala ženy z otroctví a že neměla slitování s násilníky. Nic z toho však není potvrzeno.

Teprve v roce 1983 se dobrovolně vzdala federální policii za příslib, že budou z vězení propuštěni její rodinní příslušníci, že členové jejího gangu nedostanou více než osmileté tresty a ona sama, že bude souzena mimo Uttarpradéš. Velký podíl na této dohodě měla ministerská předsedkyně Indira Gándhíová. Phoolan byla obviněna ze 48 zločinů, které zahrnovaly vraždy, loupeže, žhářství, únosy za výkupné... V té době už však měla velké sympatie nejen veřejnosti ale i novinářů, kteří její zločiny líčili jako "akt spravedlivé pomsty". Také ji začali ke jménu přidávat uctivé přízvisko Devi (= bohyně).

Ve vězení strávila 11 let. Během toho času jí byly operovány cysty na vaječnících, později podstoupila také hysterektomii. Těžko říci, zda ze zdravotních důvodů nebo šlo o nucenou sterilizaci, která bývala běžně uplatňována vůči sociálně vyděděným nebo odsouzeným ženám. V roce 1994 byla všechna obvinění vůči ní stažena a Phoolan byla propuštěna na svobodu. Tento krok zemi šokoval a stal se předmětem veřejné polemiky a diskuze.

V roce 1995 byla přizvána k účasti na konferenci o zákazu alkoholu a pornografie. Tato konference byla významným mezníkem v jejím životě. Nastartovala její politickou kariéru. V roce 1996 kandidovala do parlamentu a volby vyhrála a působila jako poslankyně. To byl velký úspěch, když si uvědomíme, že ani neuměla číst a psát. V dalším volebním období sice úspěch neměla, ale znovu se vrátila v roce 1999 a zůstala v politice až do své násilné smrti v roce 2001.

Phoolan Devi měla hodně nepřátel. Přestože měla ochranku byla 26. července 2001 na ulici v Dillí napadena třemi maskovanými muži se zbraněmi. Dostala devět zásahů do různých částí těla, zejména do hlavy a hrudi. I přes urychlený převoz do nemocnice zemřela. Její ochranka byla také postřelena. Útočníci z místa činu uprchli. Později se hlavní podezřelý Sher Singh Rana vzdal policii. Jako motiv činu do protokolu uvedl pomstu za masakr v Behmai.

Život Phoolan Devi byl plný bolesti a utrpení. A nejhorší na něm je, že se nejedná o žádnou výjimku. V podobných podmínkách žije v Indii mnoho dívek a žen. Jen nemají v sobě tolik síly a odvahy vzdorovat. Díky ženám jako byla Phoolan i jim však svítá naděje, že se staré časy a zvyky změní.

zdroj informací a obrázků: internet

sobota 26. června 2021

Penelopa

Manželka moudrého Odyssea, žena, která se stala symbolem manželské věrnosti. 

I když tento web není věnován mužům, musím tentokrát její příběh začít Odysseem:

Když si Helena Spartská "vybírala" manžela, nepřipojil se Odysseus k jejím nápadníkům. I když ve Spartě v té době pobýval a Spartskému králi moudře poradil, jak se vyhnout válce s odmítnutými nápadníky. Zřejmě moudře usoudil, že sňatek s nejkrásnější ženou světa bude přinášet komplikace a dal tak přednost ženě, u níž se krása snoubila i s moudrostí. Za svou ženu si vyvolil Penelopu, dceru krále Íkaria a jeho manželky Periboie. Získal tím nejen věrnou a moudrou ženu, ale také své vlastní království, které mu přinesla věnem - Ithaku.

Ovšem nebylo jim přáno užívat si manželského štěstí. Brzy po narození syna Télemacha musel Odysseus do trojské války. Pravda, moc se mu nechtělo, dokonce předstíral šílenství, aby do války nemusel. Ale jeho lest byla prohlédnuta a nedalo se nic dělat. Nechtěl-li si znepřátelit všechny sousední krále, musel táhnout s nimi. To ještě netušil, že bude pryč celých 20 let.

20 let samoty čekalo jeho věrnou ženu Penelopu. A nebyla to léta snadná. Když po 10 letech válka skončila a všichni přeživší bojovníci z ostatních království se vrátili domů, Penelopa marně vyhlížela svého Odyssea, jemuž osud a rozhněvaný Poseidon určili jinou cestu. A tak dalších 10 let bloudil po mořích a unikal nebezpečím než konečně dorazil zpět na Ithaku. Po celou tu dobu o něm Penelopa neměla zprávy, přesto věřila, že se vrátí. Prý jí to předpověděla věštba.

Byla však jediná. Její okolí jí neustále předhazovalo, že je jistě dávno vdovou a měla by se tedy znovu provdat. Po celou dobu Odysseovy nepřítomnosti musela čelit tlaku a neměla to vážně nijak jednoduché. Což o to, během trojské války to ještě šlo. I když ani tehdy nebyly zprávy z bojiště příliš časté a jistě ji trápily obavy a nejistota ohledně manželova osudu. Přesto se však mohla v poklidu věnovat domácím pracím. V ranně patriarchální společnosti, která se teprve rodila z rodové pospolitostosti bylo zcela běžné, že i urozené dámy pomáhaly svým služkám prát a máchat prádlo, příst a tkát, sbírat léčivé byliny a vůbec pečovat o domácnost. Horší časy nastaly, když válka skončila a Odysseus se stále nevracel, začali se do paláce sjíždět nápadníci a ucházeli se o její ruku a především o zdánlivě uvolněný trůn. Jejich dotěrnost a neodbytnost vzrůstala stejně jako jejich počet, který se vyšplhal až na úctyhodných 108 nápadníků, kteří se denně scházeli v paláci, poroučeli si strojit hostiny a hrdlem prolévaly sudy vína.

Možná se podivíte, proč je Penelopa prostě nenechala vyhodit. Bohužel jako slabá žena k tomu neměla síly ani prostředky. Mnohé služebnictvo stranilo spíše nápadníkům, ve snaze zalíbit se případnému budoucímu králi. Jediný, kdo se o něco pokusil byl syn Télemachos: svolal sněm, který měl vyzvat (případně donutit) nápadníky k odchodu. Jenže nápadníci sněm rozehnali a následně začali usilovat i o Télemachův život, takže ho donutili uprchnout a skrývat se.

Penelopa přislíbí, že se pro jednoho z nápadníků rozhodne hned poté, co dokončí pohřební rubáš pro Odysseova starého otce. S tímto nápadníci souhlasili a tak se dala do práce. Jenže, co přes den udělala, přes noc zase vypárala. Získala tak tři roky, než byla zrazena jednou ze svých služek a nápadníci si pak už ohlídali, aby roucho skutečně dokončila.

Ale to už se Odysseus blížil k domovu. Na Ithaku vstoupil v přestrojení za žebráka, setkal se se svým synem, dozvěděl se o poměrech v paláci a rozhodl se, udělat konečně pořádek. V přestrojení se dostal i do paláce - právě v nejvyšší čas. Penelopa už vyčerpala všechny možné výmluvy, jak oddálit rozhodnutí a tak vyhlásila zkoušku, která měla určit, kdo z nápadníků se tedy stane jejím mužem. Měl jím být ten, který napne Odysseův luk a prostřelí šípem naráz ucha dvanácti v řadě vyrovnaných seker.

Ani jednomu se luk nepodařilo napnout, ale nevzdávali se a rozhodli se, že se na to nejprve posilní. Mezitím Télemachos nenápadně odnesl ze síně všechny zbraně. Poté Odysseus napnul svůj luk a jediným šípem prostřelil ucha všech seker. Tím dalším pak zabil nejzpupnějšího ze všech nápadníků. Ostatní marně hledají své zbraně. Jeden po druhém padají k zemi sraženi Odysseem. Poté stejně ztrestá i zrádné služebnictvo. Když je dům "vyčištěn", nechá zavolat Penelopu, která čekala na výsledek klání ve svém pokoji a netušila nic o tom, co se v síni událo.

Zdálo by se, že nyní již nic nebrání tomu, aby si manželé po dlouhém odloučení padli do náruče. Ale chyba! Penelopa se chová zdrženlivě a obezřetně. Zdráhá se uvěřit, že je to skutečně její choť. A tak i jemu připraví zkoušku. Dá služebné pokyn, aby nechala Odysseovo lůžko přenést na jiné místo a přichystat ke spánku. Tomu se Odysseus velmi podiví: jeho lůžko totiž nelze stěhovat z místa na místo, neboť kdysi sám jednu z jeho nohou vytesal z kmene olivy, jež na tom místě rostla. To tajemství znali jen oni dva. Teprve nyní se mu Penelopa vrhla do náruče, objímala jej a plakala radostí. 

Na Ithace zavládl mír a klid, neboť nejvyšší bůh Zeus vymazal z myslí všech lidí, kterým Odysseus nějakým způsobem ublížil, touhu po pomstě.


Zdroj informací:
Velké milostné dvojice starověku
Bohové a hrdinové antických bájí
Obrázky: Internet

neděle 9. května 2021

Anna Mathilda McNeill Whistlerová

27.9.1804 - 3.1.1881 

Před 150 lety (r. 1871) vznikl slavný obraz malíře Jamese McNeill Whistlera. Původní název byl "Aranžmá v šedé a černé", ale většina lidí jej zná spíše pod názvem Whistlerova matka, jíž nám obraz představuje jako sedící starší dámu v černých šatech a v bílém krajkovém čepečku zakrývajícím její šediny. Její obraz zná prakticky celý svět, co však o této ženě víme? Není toho mnoho, ale ani zase tak málo.

Whistlerova matka se jmenovala Anna Mathilda McNeill Whistlerová. Narodila se v Severní Karolíně lékaři Charlesi Danieli McNeillovi a jeho ženě Martě Kingsley McNeillové. V roce 1831 se provdala za stavebního inženýra George Washingtona Whistlera, vdovce se třemi dětmi. Rodina se brzy rozrostla o dalších pět dětí: Jedním z nich byl i pozdější umělec, který svou matku namaloval. Dvě z těchto dětí však bohužel v ranném věku zemřely. Její manžel přijal práci jako železniční inženýr na stavbě dráhy z Moskvy do Petrohradu. Anna jej tedy i s dětmi následovala do Ruska, kde žili několik let, než nebohý George zemřel na choleru v roce 1849. Ovdovělá Anna se s dětmi vrátila do USA a usadila se v Connecticutu.

V té době rodina strádala, ale naštěstí její dcera se dobře provdala za Anglického chirurga a mohla tak rodině a především bratrům finančně vypomoci - přispívala jim na studia. 

V roce 1863 se přestěhovala za synem Jamesem do Londýna. Později ho následovala i do východního Sussexu. Byla překvapená, jak bohémský život její syn vede, ale tolerovala to a dokonce se sblížila i s některými z jeho přátel. Zemřela v roce 1881 a je pohřbena na hřbitově v Hastingu (hrabství Sussex).

Anna svému synovi seděla modelem vlastně jako náhradnice. Původně měl domluvenou jinou modelku, která si to však nakonec rozmyslela. Proslýchá se, že obraz měl představovat stojící ženu v černém, ale pro postarší dámu již bylo dlouhé stání nepohodlné a tak došlo ke změně kompozice.

Obraz byl prvně předveden veřejnosti v roce 1872 na výstavě Královské akademie umění v Londýně. Pořadatelé se domnívali, že strohý název Aranžmá v šedé a černé nebude citlivými viktoriánskými návštěvníky přijat, proto jej doplnili dodatkem: Portrét malířovy matky. Z něj pak vznikl hovorový název obrazu.

Obraz se velmi brzy stal ikonou užívanou k připomenutí mateřství, lásky k rodičům a rodinných hodnot. Velmi pěkně to shrnul Mr. Bean ve filmu Největší filmová katastrofa:

"Rodina je vážně hrozně důležitá. A i když si pan Whistler určitě uvědomoval, že jeho matka byla stará, škaredá škatule, co vypadá, jako by měla na zadnici pichlavý kaktus, tak s ní vydržel a dokonce věnoval čas, bay svou starou matku takhle nádherně namaloval. Není to jen obraz. Je to obraz jedné staré báby, o  které měl nejlepší mínění. A to je fakt úžasné!"

Ačkoliv je zmíněný film především bláznivou komedií, v těchto pár slovech v závěru je tak hluboká pravda a moudrost... 

I když ve filmu se obraz vrací "domů" do Ameriky, je to zřejmě jen zbožné přání Američanů. Není se čemu divit, jedná se vlastně o jedno z nejslavnějších děl amerického malířství, které často bývá označováno jako Viktoriánská Mona Lisa. Ve skutečnosti je stále vlastníkem Museum d'Orsay v Paříži. Do USA byl však několikrát zapůjčen.

Obraz je tak slavný, že byl mnohokrát napodobován, parodován, posloužil i k reklamním účelům... Byl zmíněn v mnoha románech, filmech i TV seriálech.


V Pensylvánii byla v roce 1938 odhalena socha "Památník matek", která byla inspirována právě tímto obrazem.

 Zdroj informací a obrázků: internet

neděle 11. dubna 2021

Mary Bankes

asi 1598 - 11.4.1661

Mary Bankes, rozená Howtrey byla celkem obyčejná dívka, obyčejných rodičů Ralpha a Esquire Howtreyových z Ruislipu (část Londýna). Mohla prožít celkem nudný, obyčejný život londýnské měšťanky a nikdo by její jméno dnes neznal. Jenže do života jí zasáhla anglická občanská válka. Osud před ni položil úkoly a překážky, jejichž zdoláním se její jméno zapsalo do historie. Ale pojďme po pořádku...

Když byla Mary asi 17 let, provdala se za právníka Johna Bankese, syna obchodníka z Keswicku. John si celkem úspěšně budoval právnickou kariéru a také se zapojil do politiky - byl zvolen do parlamentu. Jeho úspěchy v právní oblasti mu vynesly krom tučných odměn také povýšení do rytířského stavu, k čemuž došlo 5.6.1631. Již dříve byl jmenován právníkem prince Karla. V souvislosti se získáním šlechtického titulu zakoupil v roce 1635 hrad Corfe s celým panstvím, právy a privilegii a učinil z něj své rodinné sídlo.

Po vypuknutí anglické občanské války (1642-1651) zůstal sir John Bankes věrný králi. V roce 1643 již byla celá oblast Dorsetu v rukou parlamentaristů. Hrad Corfe byl poslední baštou roajalistů v kraji. John Bankes sloužil králi v Londýně a Oxfordu. Jeho žena Mary zůstala na hradě sama s dětmi (měli jich 10), několika sloužícími a pěti vojáky. První pokus o dobytí hradu provedli parlamentaristé v květnu. Mary se svými věrnými jej dokázala ubránit. I přes obléhání lady Mary Bankesová dokázala obstarat jídlo i navýšit posádku hradu na 80 mužů. Při druhém útoku v červnu se sama aktivně zapojila do obrany hradu a šla tak svým vojákům příkladem. Následovalo další obléhání od nějž hrad osvobodily až monarchistické posily. Mary mohla další dva roky prožít v relativním klidu, který narušila jen smrt manžela v na sklonku roku 1644. 

Socha Mary Bankes
v kostele sv. Martina v Ruislipu

Válka však ještě neskončila. V létě roku 1645 se znovu parlamentaristé pokoušeli hrad dobýt, Mary se i nyní urputně bránila, takže útočníkům nezbylo, než hrad opět obléhat. Možná by i nyní hrad ubránila, ale byla zrazena. Jeden z jejích důstojníků (plukovník Pitman) se nabídl, že zajistí posily. Místo toho však přivedl nepřátele do hradu. Ti vyčkali na další útok obléhatelů a udeřili zevnitř. Hrad byl dobyt.

Dobyvatelé umožnili lady Bankesové a jejím dětem bezpečně odejít. Hrad byl pobořen, část kamenů později posloužila vesničanům na stavbu domů.

Hrad Corfe

Po obnovení monarchie v roce 1660 získali Bankesovi zpět svůj rodinný majetek. Na zničený hrad se však už nevrátili. 

Mary Bankes zemřela 11.4.1661 a je pohřbena v kostele sv. Martina v Ruislipu. 

zdroj informací a obrázků: Internet