neděle 11. dubna 2021

Mary Bankes

asi 1598 - 11.4.1661

Mary Bankes, rozená Howtrey byla celkem obyčejná dívka, obyčejných rodičů Ralpha a Esquire Howtreyových z Ruislipu (část Londýna). Mohla prožít celkem nudný, obyčejný život londýnské měšťanky a nikdo by její jméno dnes neznal. Jenže do života jí zasáhla anglická občanská válka. Osud před ni položil úkoly a překážky, jejichž zdoláním se její jméno zapsalo do historie. Ale pojďme po pořádku...

Když byla Mary asi 17 let, provdala se za právníka Johna Bankese, syna obchodníka z Keswicku. John si celkem úspěšně budoval právnickou kariéru a také se zapojil do politiky - byl zvolen do parlamentu. Jeho úspěchy v právní oblasti mu vynesly krom tučných odměn také povýšení do rytířského stavu, k čemuž došlo 5.6.1631. Již dříve byl jmenován právníkem prince Karla. V souvislosti se získáním šlechtického titulu zakoupil v roce 1635 hrad Corfe s celým panstvím, právy a privilegii a učinil z něj své rodinné sídlo.

Po vypuknutí anglické občanské války (1642-1651) zůstal sir John Bankes věrný králi. V roce 1643 již byla celá oblast Dorsetu v rukou parlamentaristů. Hrad Corfe byl poslední baštou roajalistů v kraji. John Bankes sloužil králi v Londýně a Oxfordu. Jeho žena Mary zůstala na hradě sama s dětmi (měli jich 10), několika sloužícími a pěti vojáky. První pokus o dobytí hradu provedli parlamentaristé v květnu. Mary se svými věrnými jej dokázala ubránit. I přes obléhání lady Mary Bankesová dokázala obstarat jídlo i navýšit posádku hradu na 80 mužů. Při druhém útoku v červnu se sama aktivně zapojila do obrany hradu a šla tak svým vojákům příkladem. Následovalo další obléhání od nějž hrad osvobodily až monarchistické posily. Mary mohla další dva roky prožít v relativním klidu, který narušila jen smrt manžela v na sklonku roku 1644. 

Socha Mary Bankes
v kostele sv. Martina v Ruislipu

Válka však ještě neskončila. V létě roku 1645 se znovu parlamentaristé pokoušeli hrad dobýt, Mary se i nyní urputně bránila, takže útočníkům nezbylo, než hrad opět obléhat. Možná by i nyní hrad ubránila, ale byla zrazena. Jeden z jejích důstojníků (plukovník Pitman) se nabídl, že zajistí posily. Místo toho však přivedl nepřátele do hradu. Ti vyčkali na další útok obléhatelů a udeřili zevnitř. Hrad byl dobyt.

Dobyvatelé umožnili lady Bankesové a jejím dětem bezpečně odejít. Hrad byl pobořen, část kamenů později posloužila vesničanům na stavbu domů.

Hrad Corfe

Po obnovení monarchie v roce 1660 získali Bankesovi zpět svůj rodinný majetek. Na zničený hrad se však už nevrátili. 

Mary Bankes zemřela 11.4.1661 a je pohřbena v kostele sv. Martina v Ruislipu. 

zdroj informací a obrázků: Internet

středa 24. března 2021

Marie Kudeříková


24.3.1921 - 26.3.1943

Marně přemýšlím, kdy jsem o Marušce slyšela naposledy. Jako by se na ni v posledních letech zapomnělo. V dětství jsem o ní slýchávala často, hlavně od učitelů, pamětníků války. Někteří o ní mluvili tak důvěrně, jako by ji snad i osobně znali. V Brně to bylo možné. Nedělám si iluze, komunistická propaganda z ní udělala téměř světici, ale kdo ví... Nikdy jí nikdo neřekl jinak, než Maruška a proto tu zdrobnělinu používám i já.

Maruška se narodila ve Vnorovech na Hodonínsku. Vědět to dřív, zašla jsem si udělat fotku jejího rodného domu, když jsme tam byli loni na dovolené. Ale ani průvodce Baťákem, který jsme dostali k dispozici se o ní nezmiňoval a přitom je v okolí spousta památek s ní souvisejících. Ale zpátky k Marušce... Její otec Josef Kudeřík byl byl členem ruských legií, takže bojovnost jí zřejmě byla dána do vínku. Její maminka Františka roz. Kubíková byla malérečkou kraslic a vnorovského lidového ornamentu. Rodiče společně hospodařili na  třech hektarech půdy.

Rodný dům Marušky Kudeříkové

Později dostal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Českých drah a z toho důvodu se rodina přestěhovala do Vrbovců. Maruška se sourozenci (Alžbětou a Josefem) jezdili do školy ve Velké nad Veličkou. Později začala studovat gymnázium ve Strážnici. Během studií se sblížila se slovenským spolužákem Juliem Kramaričem. To on ji získal pro marxistické ideály. 

Politická situace z přelomu let 38/39 postihla i Kudeříkovic rodinu. Vrátili se do Vnorov a znovu začali hospodařit. Též se zapojili do odboje: ilegálně převáděli české vlastence přes hranici. Maruška nemohla dál pokračovat ve studiu na vysoké škole a tak ji rodiče přihlásili na jazykovku do Veverské Bítýšky. Po jejím absolvování pracovala v továrně v Brně. Už tehdy se zapojila do ilegální práce Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Od rozmnožování a rozšiřování letáků, přes sabotáže se postupně propracovala až do jeho vedení.

5.12.1941 ji dostihlo a zatklo gestapo. Vězněna a vyslýchána byla v Brně a Praze. Jistě si dovedete představit, jak takové gestapácké výslechy asi probíhaly. Přesto Maruška nepromluvila a své spolubojovníky nezradila. Byla tedy převezena do Vroclavi v Polsku, kde byla 16.11.1942 souzena. Soudu se byli přítomni i její rodiče. Verdikt: Trest smrti stětím sekerou.

Po soudu strávila více než sto dní v cele smrti. Napsala zde 32 dopisů, které jí pomohla vynášet jedna z dozorkyň. K rodičům se pak dostaly různými cestami. Vypovídají o jejím vnitřním zápase. Během čekání na smrt píše o životě, vzpomíná na své dětství... Její dopisy byly v roce 1961 vydány knižně pod názvem Zlomky života.

Naposledy tedy vydechla 23.3.1942 v 18:42 hod. Jen dva dny po svých 22 narozeninách.

Socha v Brně

Do konce války se o ní nesmělo mluvit. O to více pak její jméno zneužila komunistická propaganda. Představovali ji jako mladou uvědomělou dívku, která dává přednost pokrokové straně před katolickým tmářstvím. Matčiny vzpomínky i později objevené dopisy však svědčí, že to pro ni nebylo snadné. Po roce 1989 ji potkává podobný osud, jako jiné komunistické "modly" - upadá v zapomnění.

Jenže já si myslím, že na lidi, jako byla Maruška bychom zapomínat neměli. Obětovali svůj život v boji za naši svobodu. Co na tom, že pod záštitou komunistické strany. Navíc ona za to, jak ji později komunisté vykreslili, nemůže.

Zdroj informací a obrázků: internet

pondělí 15. února 2021

Vlasta Kálalová di Lotti

26.10.1896 - 15.2.1971

Narodila se v Bernarticích u Tábora v učitelské rodině. Již od dětství projevovala talent pro jazyky o čemž svědčí, že v 17 letech uměla kromě mateřštiny také německy, anglicky, francouzsky, rusky, italsky, částečně španělsky a ve volných chvílích se právě učila turecky. I přes tak široké jazykové znalosti si zvolila studium lékařské fakulty, obor chirurgie. A nebyla by to Vlasta, kdyby si zároveň nezapsala i arabštinu a perštinu na orientalistice.

Její budoucí životní cestu ovlivnila přednáška profesora Jaroslava Hlavy na téma exotické parazitologie. Když v závěru zmínil, že by bylo dobré, aby i v našem státě bylo specializované pracoviště pro výzkum tropických chorob, protože ohrožení nákazou vzrůstá kvůli zvýšené migraci populace i do exotických zemí. Medici bouřlivě tleskali: Tak starý člověk a tak pokrokové myšlenky! Ovšem, když se Vlasta poté zmínila, že se hodlá věnovat právě studiu léčby tropických chorob, vrtěli nechápavě hlavou:

"Proč bys to měla dělat právě ty? Jsou tady přece muži, statní a stateční." snažili se jí to rozmluvit kolegové.
"A pojedeš tam teda ty?" zaútočila na nejbližšího z nich.
"Já? Neblázni! Jsou tu přece i jiní..."

Však to známe, ať to udělá někdo jiný, co já bych se tím obtěžoval! Typicky český postoj. Naštěstí tu máme i pár takových, kteří nečekají, až někdo jiný něco udělá a vrhnou se do toho sami. Třebas tak jako Vlasta.

Jako nejvhodnější místo pro Středoevropana se jí zdál Blízký východ. Rozhodovala se mezi Bagdádem a Damaškem. Jenže... Bylo jasné, že nemůže jen tak sednout do vlaku s diplomem v kapse, vyrazit do světa a hle: "Tady mě máte. Jsem česká lékařka a hodlám tu založit ústav pro studium a léčbu tropických chorob." Dříve, než se tam vůbec vypraví, potřebuje, aby tamní lékaři o ní už něco věděli. A ona zase potřebuje trošku poznat je... A předplatila si turecký lékařský časopis "Cařihradská klinika".

Aby sehnala na svůj projekt peníze, zažádala několikrát o půjčku různé instituce. Bohužel se dočkala jen zamítavých odpovědí. Teprve když na nějaké schůzi Červeného kříže potkala doktorku Alici Masarykovou, dceru prvního prezidenta, s níž se znala již z dřívějška, začalo se blýskat na lepší časy. Během zdvořilé konverzace na téma "Jak se máte?" se jí Vlasta svěřila se svými plány a problémy, které je provázejí. Vlastně ani nečekala žádnou pomoc, jen si tak posteskla kolegyni a pustila to z hlavy. Jaké však bylo její překvapení, když ji Alice pozvala za týden do Lán. Zde ji představila prezidentu Masarykovi, který se o její "expedici" velmi zajímal. Prezidentská kancelář jí poté poskytla půjčku ve výši 244 tisíc korun splatnou do pěti let. Podařilo se ji splatit již za tři roky, ale to předbíhám.

Setkání s prezidentem

A tak dne 20.9.1924 opustila vlast a vydala se za prvním dobrodružstvím do Cařihradu. Bez jakékoliv pompy, o jejím odjezdu vědělo jen několik příbuzných a přátel. Ubytovala se v soukromí u lidí, které jí doporučil její profesor orientalistiky, a hned začala navazovat kontakty s místními lékaři ve snaze získat místo v některé zdejší nemocnici. Zájem měla především o gynekologickou kliniku profesora Basima Omara, jehož jméno bylo známé ve všech lékařských kruzích na Blízkém východě. To se jí skutečně podařilo a jak doufala, později jí to otevřelo cestu dál.

Napsala do nemocnice v Bagdádu a dlouho čekala na odpověď. Když konečně přišla, nebyla příliš příznivá. Dr. Dunlop psal, že "nemůže přijímat nové zaměstnance, ba naopak, bude muset počet těch stávajících snížit. Zbývá tedy jedině možnost otevřít si soukromou praxi." I přes nepříznivé zprávy, dopis Vlastu potěšil, protože z něj vyčetla, že jí úřady nezakážou usadit se v Íránu. Vše ostatní jsou jen podružné problémy, které se dají nějak zvládnout. Dokončila tedy klinickou praxi a vydala se do Bagdádu. Cesta trvala 15 dní. Byl nejvyšší čas.

Ihned po svém příjezdu si začala vyřizovat povolení k provozování praxe a po drobných obstrukcích je získala - v poslední chvíli. O čtyři dny později bylo vydáno nové nařízení výrazně omezující vykonávání lékařské praxe cizincům.

Najala si malý dům v části zvané Mejdán a pustila se do zařizování. Ordinace ještě ani nebyla kompletně vybavená a už začínali chodit první pacienti - tedy především ženy. Dokonce i členové královské rodiny. Kromě gynekologických případů se nejčastěji objevovaly nemoci zažívacího ústrojí způsobené hlavně nedostatečnou hygienou.

Ordinace se velmi dobře zavedla, bylo na čase se poohlédnout po větším domě, kde by mohla vedle ordinace mít i malou nemocnici. Po dlouhém hledání a prohlížení si nakonec vybrala dům Burazanliů. Jako by to bylo osudové znamení: v překladu do češtiny to znamená dům Trubačů - Vlastina babička se za svobodna jmenovala Trubačová.

Po nezbytné kontrole komise městského zdravotnického úřadu se Československá nemocnice v Íránu stala skutečností. Marně však lákala z Čech další kolegy, aby se s jejich pomocí mohla věnovat tomu, kvůli čemu do Bagdádu vlastně přijela: studiu tropických chorob. Sama totiž tak-tak stačila ošetřovat své pacienty. Alespoň začala sbírat vzorky a posílala je do Čech v  naději, že je někdo alespoň prohlédne pod mikroskopem. Zbytečně, nevěnovali tomu pozornost.

Nevěnovala se však jen lékařství. Když se dozvěděla, že Národní muzeum vyzývá Čechy žijící v cizině o pomoc s rozšířením sbírek hmyzu, okamžitě nabídla svou pomoc. Do sbírek muzea přispěla dodáním cca 30 tisíc exemplářů, včetně dvou úplně neznámých druhý z nichž jeden na její počest nese název: Cyphosoma Lawsoniae ssp. Kálalae.

S Giorgiem di Lottim se seznámila brzy po svém příjezdu do Bagdádu. Jeho žena umírající na tuberkulózu se stala jednou z jejích prvních pacientek. Nemohla však pro ni nic víc udělat, než tišit bolest. Zpočátku ji jeho sebejistota a vševědoucnost příšerně dráždila a vytáčela. Nemohla se mu však vyhýbat, patřil k významným lidem, znal se téměř s každým, kdo v Bagdádu něco znamenal. I proto s tím protivou udržovala přátelství. Jak ho poznávala  více, uvědomila si, že k němu cítí lásku. Snažila se své city potlačovat, vždyť jeho žena stále ještě žije. Její konec však byl nevyhnutelný. Ani di Lottimu nebyla Vlasta lhostejná a tak se není co divit, když ji po smrti manželky požádal o ruku. Na svatební cestu vyrazili do Čech, kde strávili 3 měsíce. Ačkoliv se radovala ze setkání s rodinou i přáteli, návštěv známých míst, po návratu do Bagdádu řekla bezděčně: "Jsme doma."

Rozrůstající se rodině začínal být dům Trubačů malý. Syn Radbor se narodil v roce 1928, o tři roky později přišla na svět dcerka Drahomila Lýdie. V obou případech Vlasta ordinovala až do porodu a brzy po něm se zase k práci vrátila. Na léto roku 1931 si však přece jen udělala dovolenou a celá rodina odjela na několik týdnů na sever, kde je mírnější klima. Po návratu z dovolené se však cítila unavená a bolavá. Zpočátku to připisovala únavě z cesty, ale brzy bylo jasné, že je za tím něco jiného. Nakonec se nechala přesvědčit k návratu do Čech. Dlouho se tomu bránila, nechtěla opustit svou nemocnici.

V Čechách si najali byt na Vinohradech a v tom samém domě i místnosti v přízemí pro ordinaci. Domek po rodičích v Bernaticích začali upravovat na letní sídlo. Brzy po návratu byla pozvána Alicí Masarykovou na hrad. Prezident Masaryk jí osobně poděkoval za její práci.

I když byla lékařka, naivně věřila, že jí návrat domů zázračně uzdraví. Nestalo se. Musela navštívit lékaře. Diagnóza nebyla příznivá - horečka dengue. Léčení potrvá dlouho, měsíce, možná i roky. Bylo jasné, že z plánů na vlastní sanatorium prozatím nebude nic. Nemoc ji natolik oslabila, že fyzicky nemohla téměř nic dělat. Čas trávila v rodných Bernaticích, studovala odbornou literaturu a pustila se do psaní vlastní knihy, kterou nazvala "Od Bosporu k Tigridu". Neměla to být ani biografie ani cestopis, ale příběhy obyčejných lidí. Bohužel se jí nepodařilo přesvědčit žádného nakladatele, aby ji vydal. Rukopis je uložen v Památníku národního písemnictví na Strahově.

V roce 1936 se konečně mohla vrátit do Prahy. Stále ještě nebyla zcela fit, takže z plánů na ordinaci prozatím sešlo. Začala pracovat pro červený kříž jako organizátorka kurzů pro dobrovolné zdravotní sestry a redaktorka časopisu Zdraví lidu. Tato práce ji příliš neuspokojovala a nijak se netajila tím, že ji považuje za dočasnou po dobu rekonvalescence.

Přišla válka. Němci obsadili Československo. Dalo se to čekat, přesto všichni doufali, že to tak daleko nedojde. Nic už nebude jako dřív. Vlasta cítila, že musí něco udělat, ale není co. Koupila se tedy alespoň chodský kroj jako výraz svého vlastenectví a protestu proti okupaci. 

Rozhodli se opustit Prahu. Vrátí se do Bernatic, tam snad budou více v bezpečí. Svou práci v redakci však zatím opustit nechtěla, vždyť je to alespoň malá šance bojovat náznaky mezi řádky. V Bernaticích si zařídila ordinaci a také malé hospodářství: králíky, slepice, kozu... Život na venkově šel klidně, jako by snad ani válka nebyla. Vlasta si s úžasem uvědomila, že se může cítit šťastná i v porobené zemi.

V roce 1940 zavřeli nacisté redakci a začaly platit první omezení pro židovské obyvatele. Koncem dubna 1942 se v Bernaticích objevili parašutisté. I když to bylo tajemství, za chvíli si o tom šeptají celé Bernatice. Po atentátu na Haydricha se to doneslo i na gestapo a začala vlna zatýkání a poprav. Ale to nebylo nic proti tomu, co Vlastu čekalo na sklonku války. 8.května, jen pár hodin před podpisem kapitulace, ustupující němečtí vojáci projížděli i Bernaticemi a došlo k přestřelce. Když střelba utichla, zůstala Vlasta sama, zraněná. Její nejbližší byli mrtví - Jiří (Giorgio), Radbor i Drahuška. Strávila v nemocnici několik týdnů, než se jí zranění zhojila. Smutek zaháněla pomocí na dětském pokoji. Tady ji napadlo, že by náhradou za ztracenou rodinu mohla adoptovat nějakého válečného sirotka. Pak však zvítězila praktičnost: Není už nejmladší ani nejzdravější a nechce riskovat, že by zemřela dřív, než bude dítě dostatečně samostatné.

A tak místo dítěte nabídla pomoc 18-leté polské dívce Gitce a 21-letému slovenskému partyzánu Jurovi, s nimiž se seznámila v nemocnici. Oba zatím marně psali dopisy na všechny strany, aby se dozvěděli o svých příbuzných. Gitka oslovovala Vlastu "maminko", ale jen do té doby, než konečně dostala dopis od své vlastní matky a dozvěděla se, že jsou všichni živí a zdraví. I nadále však zůstávala u Vlasty, alespoň prozatím. Jurajovi rodiče se také našli. ten však nadšeně přijal Vlastinu nabídku a zůstal u ní, později i se svou ženou Elenkou. Dalším členem Vlastiny nové rodiny se stal Rudolf, syn nejbližších sousedů. Na začátku války odešel do ciziny a bojoval v zahraničním odboji. Jeho rodina byla celá vyvražděna.

V červnu roku 1946 přijala Vlasta pozvání své dlouholeté přítelkyně Mary Harrisonové a vydala se do Ameriky. Zpočátku tam pobývala jako host a turistka, ale brzy začala dostávat pozvánky na nejrůznější přednášky. Když se za rok vracela zpět domů, vzala to ještě přes Norsko, kam ji pozvala její nová přítelkyně Inge. Setkaly se teprve na nějaké přednášce v Americe a obě měly pocit, jako by se znaly odjakživa - jako sestry. Cestou se stihla naučit Norsky. Ta cesta do Ameriky a následně do Norska jí pomohla znovu najít sebedůvěru. Znovu se jí vrátila chuť žít mezi lidmi.

Po návratu začala pracovat na chirurgické klinice profesora Diviše. Většina starších kolegů ji znala, ale ti mladší se na ni dívali s despektem: Ženská na chirurgii? V jejím věku? A odněkud z venkova?... Ale brzy si získala i jejich respekt a úctu. Bydlela v bytě na nábřeží, spíš pokojíku s výhledem na Vltavu.

V roce 1950 opět těžce onemocněla, tentokrát to byl záškrt. Ta nemoc ji vyčerpala fyzicky i duševně. co však bylo snad horší než záškrt: zpráva o zatčení jejího adoptivního syna Rudolfa, která ji zastihla ještě v nemocnici. Nebyl jediný, mnoho příslušníků západního zahraničního odboje bylo v té době zatýkáno. Vlasta napsala dopisy na všechna možná místa, v nichž protestovala proti jeho zatčení a připomínala zásluhy o vlast. Ostatně podobným způsobem reagovala i na další nespravedlnosti u nás i v cizině - např. proti popravě Milady Horákové. Ačkoliv její přímluvy a protesty neměly žádný vliv, přesto to byl drobné činy hrdinství.

Během rekonvalescence začala překládat Inginu knihu, potom další. Po uzdravení odešla do důchodu. Vrátila se do Bernatic, k hospodářství, otevřela znovu ordinaci a učila jazyky. Těšilo ji to i unavovalo. Zastesklo se jí po Bagdádu a tak si "na stará kolena" požádala o vízum. Když i přes urgence dlouho nepřicházela odpověď (a nikdy nepřišla), požádala si o vízum do Ruska. Navštívila přátele s nimiž si vyměňovala zkušenosti. Ze setkání s novinářskou Taťánou Tessovou vznikla novela o jejím životě, která pak vycházela na pokračování v ruském ženském časopise. Vlastu zase inspirovalo ruské divadlo k napsání dramatického divadelního pásma "Český Espanet" o životě jejího otce. Později pak napsala ještě jedno inspirované svým vlastním životem s názvem "Sluneční jilm". Ani jedna z her se však nedočkala uvedení na scénu.

Dům Vlasty Kálalové v Bernaticích

V roce 1959 si požádala o vízum do Itálie. V mládí tam působila jako medička v Boloni a nyní pojala úmysl nechat si právě tam operovat bolavé rameno. Bohužel tamní lékaři jí to v jejím věku nedoporučili. Operace je prý náročná a riskantní s nejistým výsledkem. To samé jí později tvrdili i lékaři v Čechách. Zbytek pobytu strávila jako turistka, ale příliš si to neužívala. Ještě nikdy nikde nebyla, aniž by měla nějakou práci, nebo o ní alespoň mohla mluvit na přednáškách či osobně s kolegy.

Po návratu už nikam necestovala. Zůstávala dál ve svém rodném domku v Bernaticích. Marně se pokoušela nabídnout ordinaci nějakému lékaři. Nebyl zájem. Nakonec v prostorách ordinace zřídila obec jesličky. Přítomnost dětí Vlastu těšila. S přibývajícím věkem jí pohyb dělal čím dál větší potíže, takže žila víceméně osaměle. V létě ji však přátelé často navštěvovali. Také si čile vyměňovala korespondenci s mnoha přáteli ve světě. Můžeme říct, že až do konce vedla plnohodnotný a spokojený život.

Rodinný hrob

Zemřela v únoru 1971, prakticky zapomenutá. Pohřbená je do rodinného hrobu v Bernaticích. Známou se stala až díky životopisnému románu Ilony Borské, který poprvé vyšel v roce 1978. V roce 1992 byla in memoriam vyznamenána řádem T.G.Masaryka a ve stejném roce jí byla na rodném domku v Bernaticích odhalena pamětní deska. 


Zdroj informací: Doktorka z domu Trubačů (Ilona Borská)
Obrázky: Internet.

úterý 5. ledna 2021

Mary Rowlandsonová


(asi 1637 - 5.1.1711)

Většina z vás nejspíš jméno Mary Rowlandsonové vůbec nezná. I já se o ní dozvěděla teprve nedávno a dalo mi dost práce posbírat další informace. A i když ji některé literární servery označují za spisovatelku, já si netroufám ji mezi takové zařadit. Napsala totiž jen jednu poměrně útlou knížečku v níž popisuje nejhorších 11 týdnů svého života. Těch několik týdnů a následné Maryino rozhodnutí podat o nich svědectví formou knihy způsobilo, že se jinak obyčejná, bezvýznamná žena zapsala do historie. Ale pojďme popořádku...

Mary rozená White se narodila kolem roku 1637 v Anglickém Somersetu do přísně puritáské rodiny. O její rodině toho nevíme mnoho, dochovala se jen informace, že měla dalších 9 sourozenců. Do Ameriky přesídlili ještě v době, kdy Mary byla dítětem. Nejprve se usadili v Salemu a v roce 1653 přesídlili do Lancasteru v Massachusetts. Zde se Mary provdala za reverenda Josefa Rowlandsona a postupně porodila 4 děti z nichž jedno zemřelo v ranném věku. Dalších 20 let žila běžným způsobem puritánské manželky: pečovala o domácnost a vychovávala děti. Vše se změnilo 10.února 1676. To už téměř půl roku probíhala Válka krále Filipa, někdy také nazývána Metacomovo povstání - náčelník Metacomet přijal křesťanské jméno Filip. Tato válka je dodnes považována za jednu z nejkrvavějších v americké historii - zemřelo během ní přibližně 10 % tehdejších obyvatel Nové Anglie, většina na straně domorodců.

Po svém návratu žila s manželem rok v Bostonu, protože Lancaster byl zničen. Poté se přestěhovali do Wethersfieldu v Connecticutu, kde byl Josef Rowlandson ustanoven farářem. O rok později Mary ovdověla a církev přiznala důchod ve výši 30 liber ročně.

Místo zajetí Mary Rowlandsonové v Lancastru
 připomíná tento pomníček

Mary s dětmi se vrátila do Bostonu a provdala se za kapitána Samuela Talcotta. Má se za to, že právě v Bostonu sepsala svůj příběh, ale důkazy o tom chybí, rukopis se nedochoval. Kniha vyšla v roce 1682 v Cambridge v Massachusetts a téhož roku také v Londýně. Stala se prvním americkým bestselerem. Rowlandsonová sama o svém příběhu řekla, že jej sepsala v naději, že sdělí duchovní význam své zkušenosti ostatním členům puritánské komunity. Svůj osud přijala jako Boží trest za celkový morální úpadek komunity. Osvobození pak chápala jako důkaz Boží milosti. Zemřela 5.ledna 1711 ve věku přibližně 73 let.



A jak vlastně celé to své zajetí viděla sama Mary?

10.února za rozbřesku vtrhli indiáni ve velkém počtu do Lancasteru. Když Mary vyšla ven, viděla několik hořících domů. Následně byla svědkem butálního vraždění mužů, žen i dětí. Ale nebyl čas pozorovat dění kolem. Bylo třeba se postarat o sebe a vlastní dům, který indiáni napadli a zapálili pomocí lnu a konopí, které nalezli ve stodole. Kdokoliv se pokusil vyjít ven a uhasit oheň, byl zastřelen. I uvnitř domu obránci umírali, zatímco jim hořela střecha nad hlavou. Mary v zoufalství vzala své děti i sestřiny děti a pokusila se s nimi uniknout z domu. Prošla deštěm kulek, viděla padat své příbuzné zraněné a mrtvé. Sama byla střelena do boku a zároveň byla zraněno i dcerka, kterou držela v náručí. Z třiceti sedmi osob ukrývajících se v domě neunikl jediný. Třináct jich bylo zabito, dvacet čtyři zajato. Indiáni zajatcům nařídili, aby šli s nimi. Pokud uposlechnou, nic se jim nestane. Ačkoliv Mary dříve často prohlašovala, že pokud by se v podobné situaci octla, raději se nechá zabít než zajmout živá. Ale když k tomu skutečně došlo, nenašla dost odvahy a raději uposlechla. Když se utábořili první noc dolehla na ni tíseň z právě prožitých hrůz. Přišla o všechno: domov, rodinu, přátele... Nevěděla co je s jejím manželem, který ještě před útokem odešel do zátoky rybařit. Oslavný zpěv a tanec indiánů v záři ohňů připomínal peklo. Následovala strastiplná cesta. Ač sama zraněná, nesla svou postřelené dcerku, dokud nepadla vysílením. Poté ji vysadili na koně. Konečně dorazili do indiánské vesnice, kde si Indiáni rozebrali zajatce jako otroky. Konečně jí ošetřili ránu obkladem z dubového listí. Její dcerka Sarah však takové štěstí neměla a svým zraněním podlehla. Její další dcera Mary sloužila v jiném vigvamu, ale nesměli se k sobě přiblížit. O synovi zpočátku neměla zprávy. Teprve později se dozvěděla, že je v jiné vesnici. Následovala další cesta. Jedna z žen se pokusila uprchnout a za trest i pro výstrahu ostatním ji indiáni před zraky všech upálili i s jejím dítětem. Cesta byla namáhavá pro zraněním i hladem oslabenou ženu. Mary byla vděčná za každý kousek jídla, který dostala a i vyloženě odporné věci snědla s chutí. Došli až do tábora krále Filipa. Král požádal Mary, zda by nevyrobila košili pro jeho syna, později také čepici. Tak si zasloužila trochu více a lepšího jídla, než ostatní zajatci. Ani indiáni neměli jídla nazbyt. Své děti vídala jen zřídka. Když se po delším odloučení odvážila na ně zeptat, dozvěděla se, že z hladu jejího syna zabili a snědli. Samozřejmě to nebyla pravda, ale to v té chvíli nemohla tušit. Jedinou útěchou jí byla Bible, která jí jako zázrakem zůstala. Přesto ji musela skrývat a při čtení dávat pozor, aby ji nikdo z indiánů neviděl. Během cesty k nim přibyl další zajatec Thomas Read. Od něj se dozvěděla, že její manžel je stále naživu. Indiáni jí často tvrdili, že jej zabili, nebo že se znovu oženil, protože věřil, že zemřela. Nakrátko se opět setkala se svým synem, ale byl prodán novému pánu a s ním musel odejít. Ostatně indiáni se svými otroky obchodovali velmi často, i Mary během těch "pár" týdnů několikrát změnila pána. Většinou se k ní chovali jako k nějaké věci, nedávali jí jíst a spát musela na holé zemi. Jiní byli laskavější a když zjistili, že umí šít a plést, ocenili její služby jídlem i dekou. V další indiánské vesnici se setkala se svou zajatou sestrou, ale mohly spolu prohodit jen pár slov. Vyjednávání o propuštění zajatců se táhla dlouhou dobu. Indiáni požadovali výkupné. Mary se dočkala vysvobození, bohužel své děti musela prozatím zanechat v moci divochů. Ostatní zajatci se s ní loučili a prosili, aby na ně nezapomněla a poslala jim něco na přilepšenou. Návrat do Lancastru byl radostný i bolestný zároveň. Město bylo zničené, vypleněné. Setkala se s některými sousedy. Bratr i švagr se ptali, zdali ví, co se stalo s jejich rodinami. Obdarována jídlem a šatstvem jsem ještě tentýž den odešla do Bostonu, kde jsem se konečně setkala s manželem. Radost jim kalila jen myšlenka na děti: Jedno mrtvé, ostatní kdovíkde ztracené... Po tak dlouhé době mezi pohany byla Mary zase obklopena milými křesťany, kteří ji laskavě přijali. Zjistila, že známí i cizí lidé poskytli peníze a dali dohromady 20 liber, aby ji mohli vykoupit. O týden později se vrátila její sestra a další žena. To, že nepřinesly ani zprávy o jejich dětech bylo těžké, přesto stále doufali, že se i je podaří osvobodit. Za nějaký čas se skutečně dočkali. Nejprve byl vykoupen jejich syn Joseph za 7 liber. O několik dní později se setkali i s dcerou Mary, která získala svobodu překvapivým způsobem: Indiáni ji opustili a ona sama s jednou indiánskou ženou putovala tři dny pustinou až šťastně dorazili do Providence.

Titulní strana prvního vydání knihy
 

Zdroje informací a obrázků: internet
A Narrative of the Captivity and Restoration of Mrs. Mary Rowlandson

pátek 1. ledna 2021

Významná výročí v roce 2021

letos se možná dožije 50 let Asia Bibiová, odsouzená  pákistánským soudem k trestu smrti za rouhání
v roce 1971 byla objevena hrobka Xin Zhui (50 let)
v roce 1961 vydala Julia Childová svou slavnou kuchařku (60 let)
letos oslaví 70. narozeniny modelka Milada Karasová
v roce 1931 se narodila Doris Fisher, zakladatelka obchodu The Gap (90 let)
v roce 1931 obdržela Jane Addamsová nobelovu cenu za mír (90 let)
v roce 1881 se narodila Adele Bloch-Baurerová, známá jako "Dáma ve zlatém" (140 let)
v roce 1871 namaloval Whistler svůj slavný obraz "Whistlerova matka" (150 let)
v roce 1771 se narodila Anna Drobná alias Latinská babička (250 let)
v roce 1501 se narodila královna Anna Boleynová (520 let)
v roce 1421 se narodila Agnes Sorelová (600 let)
v roce 401 se narodila řecká císařovna Eudocia Aelia (1620 let)
v roce 311 byla umučena Svatá Dorota (1710 let)
v roce 291 se podle legendy narodila Svatá Anežka Římská (1720 let)
v roce 61 zemřela královna Boudicca (1960 let)


1.1.1381 zemřela Marcia delgi Ubaldini (640 let)
3.1.1881 zemřela Anna Matilda Whistlerová (140 let)
5.1.1711 zemřela Mary Rowlandsonová (310 let)
5.1.1941 zemřela pilotka Amy Johnsonová (80 let)
10.1.1971 zemřela módní návrhářka Coco Channel (50 let)
23.1. oslaví 30. narozeniny vzpěračka Taťána Kaširinová
26.1. oslaví 70. narozeniny Jarmila Kratochvílová
26.1.2021 zemřela herečka Hana Maciuchová
30.1.1961 zemřela umělkyně Maud Stevens Wagnerová (60 let)
31.1.1911 se narodila věštkyně Baba Vanga (110 let)

1.2.1851 zemřela spisovatelka Mary Shelleyová (170 let)
3.2.1821 se narodila Elizabeth Blackwellová (200 let)
4.2.1921 se narodila osmanská princezna Fatma Neslisah (100 let)
7.2.1311 byla korunována královnou Eliška Přemyslovna (710 let)
7.2.2001 zemřela pilotka Anne Lindbergová (20 let)
15.2.1971 zemřela česká lékařka Vlasta Kálalová (50 let)

7.3.1871 se narodila Božena Ecksteinová (150 let)
10.3.1881 se narodila Kate Leighová (140 let)
13.3.1271 se narodila královna Guta Habsburská (750 let)
14.3.1921 se narodila Anna Magdalena Schwarzová (100 let)
16.3.2021 zemřela Sabine Schmitz
19.3.1751 se narodila arcivévodkyně Marie Josefa Lotrinská (270 let)
22.3.2001 zemřela pilotka Sabiha Göcken (20 let)
23.3.2011 zemřela herečka Liz Taylor (10 let)
23.3.2021 zemřela zpěvačka Hana Hegerová
24.3.1921 se narodila Marie Kudeříková (100 let)
26.3.1941 se narodila Eliška Hašková-Coolidge (80 let)
27.3.1841 zemřela Magdalena Novotná, babička Boženy Němcové (180 let)
28.3.1941 zemřela spisovatelka Virginia Woolfová (80 let)

11.4.1661 zemřela Mary Bankes (360 let)
20.4.1891 se narodila Caresse Crosby (130 let)
22.4.1451 se narodila královna Isabela Kastilská (570 let)
23.4.1901 se narodila Růžena Vacková (120 let)

3.5.1931 se narodila herečka Jiřina Bohdalová (90 let)
5.5.1931 se narodila Věra Sosnarová (90 let)
8.5.1891 zemřela Helena Petrovna Blavatská (130 let)
9.5.1921 se narodila Sophie Schollová (100 let)
12.5.1981 zemřela žokejka Lata Brandisová (40 let)
24.5.1901 zemřela královna Viktorie (120 let)
30.5.1431 byla upálena Johanka z Arcu (590 let)

3.6.1931 se narodila modelka Carmen Dell'Orefice (90 let)
7.6.1961 zemřela sochařka Karla Vobišová (60 let)
8.6.1891 se narodila modelka Audrey Marie Munsonová (130 let)
15.6.991 zemřela královna Teofano (1030 let)
16.6.1881 zemřela Marie Leveau (140 let)
16.6.1991 zemřela herečka Adina Mandlová (30 let)
18.6.1901 se narodila princezna Anastázie Romanovová (120 let)
19.6.1896 se narodila Wallis Simpsonová (125 let)
23.6. oslaví 70. narozeniny Anna Šabatová
26.6.1921 se narodila špionka Violette Szabová (100 let)
30.6.1951 se narodila Olga Hepnarová (70 let)

1.7.1961 se narodila princezna Diana (60 let)
22.7.1591 zemřela básnířka Veronica Franco (430 let)
25.7.2001 zemřela Devi Phoolan (20 let)

3.8.1451 zemřela Eliška Zhořelecká (570 let)
6.8.1841 se narodila Florence Bakerová (180 let)
7.8.2011 zemřela Nancy Wake (10 let)
10.8.1896 se narodila novinářka Milena Jesenská (125 let)
11.8. oslaví 75. narozeniny Marilyn vos Savantová
11.8.1881 zemřela Jane Digby (140 let)
11.8.1996 zemřela věštkyně Baba Vanga (25 let)
12.8.69 př.n.l. zemřela královna Kleopatra (2090 let)
12.8.1831 se narodila Helena Petrovna Blavatská (190 let)
16.8.1861 zemřela královna Ranavalona I. (160 let)
18.8.1921 se narodila pilotka Lýdie Vladimirovna Litvjaková (100 let)
24.8.1281 zemřela Vilemína z Čech (740 let)
24.8.1901 zemřela Clara Maass (120 let)
31.8. oslaví 50. narozeniny modelka Tereza Maxová

6.9. oslaví 75. narozeniny Hana Zagorová
10.9.1801 se narodila Marie Leveau (220 let)
12.9.1941 zemřela Jekatěrina Ivanovna Zelenkova (80 let)
15.9.921 zemřela svatá Ludmila (1100 let)
22.9.1761 byla korunována Šarlota Maklenbursko-Střelická (260 let)
30.9.1931 se narodila herečka Štěpánka Haničincová (90 let)

2.10.1901 se narodila Alice Ernestine Prinová, známá jako Kiki z Montparnassu (120 let)
4.10.1951 zemřela Henrietta Lacksová (70 let)
12.10.1891 se narodila Edith Steinová alias Svatá Terezie (130 let)
17.10.1911 zemřela doktorka Bohuslava Kecková (110 let)
20.10.1931 se narodila zpěvačka Hana Hegerová (90 let)
26.10.1896 se narodila česká lékařka Vlasta Kálalová (125 let)
31.10.1711 se narodila profesorka Laura Basiová (310 let)

5.11.1831 se narodila Anna Harriette Leonowensová (190 let)
7.11.2011 zemřela ostřelovačka Marie Ljalková-Lastovecká (10 let)
27.11.1321 zemřela Kunhuta Přemyslovna (700 let)
27.11.1801 zemřela Darja Nikolajevna Saltykovová (220 let)
29.11.1941 byla nacisty umučena Zoja Kosmoděmjanská (80 let)

1.12.1761 se narodila madam Marie Tussaud (260 let)
2.12.1961 zemřela Laura Bullion (60 let)
22.12.1951 se narodila zpěvačka Věra Špinarová (70 let)
25.12.1901 se narodila Milada Horáková (120 let)
27.12.1901 se narodila herečka Marlene Dietrich (120 let)
29.12.1721 se narodila Madame de Pompadour (300 let)

sobota 12. prosince 2020

Mária Telkesová


12.12.1900 - 2.12.1995

Po celá staletí se lidé pokoušeli zachytit a využít přirozenou energii vyzařující ze slunce. Tím prvním, komu se to skutečně podařilo byla Mária Telkesová, americká vědkyně původem z Maďarska. Její práce, objevy a vynálezy jí vysloužily přezdívku "Královna Slunce".
Narodila se v Budapešti jako nejstarší z osmi dětí Aladara Telkese a Marie roz. Labanové. Navštěvovala zde základní i střední školu a studovala na univerzitě, kde v roce 1920 získala titul BA a v roce 1924 titul PhD. v oboru fyzikální chemie. Prý už jako malé děvčátko ji fascinoval pohled na nebe. Když se dívala do slunce, napadalo ji, jestli by se jeho energie nedala nějak využít.

Po ukončení studií se vypravila do Ameriky navštívit svého strýce, který byl maďarským konzulem v Clevelandu. Během svého pobytu zde dostala zajímavou nabídku: pracovat v biofyzikální laboratoři na výzkumu neutrálních oscilací v mozku. Stala se členkou týmu vědce George Crila s nímž se podílela na objevu fotoelektrického mechanismu, který dokázal zaznamenávat mozkové vlny. Na tomto výzkumu pracovala dalších 12 let.

Do podvědomí veřejnosti se dostala v roce 1934, kdy ji prestižní americké deníky zařadily do žebříčku jedenácti nejúspěšnějších a nejzajímavějších žen v USA. Jako jediná vědkyně se tak ocitla mezi slavnými filmovými hvězdami či sportovkyněmi. O tři roky později pak získala americké občanství.

V letech 1939-1953 se podílela na výzkumu solární energie na Massachusettské technické univerzitě. Věnovala se především projektům na zachycení tepla a jeho následného využití. Krom toho byla po vypuknutí 2. světové války přizvána americkou vládou ke spolupráci s Úřadem pro vědecký výzkum a vývoj. V rámci této práce se jí podařilo vynalézt malý přístroj na odsolování mořské vody pomocí solární energie. Tento destilátor dokázal vyrobit denně až litr vody a stal se součástí záchranného balíčku každého námořníka a vojenského pilota. Zachránil život mnoha torpédovaným námořníkům a sestřeleným pilotům. Tímto vynálezem se skutečně zapsala do dějin, nebyl však jediný...



Dalším jejím vynálezem byla jednoduchá solární trouba pro lidi v odlehlých oblastech, kde nebyly k dispozici jiné zdroje energie. Tato trouba byla schopná dosáhnout až 350° (zdroje bohužel neuvádějí jednotky) a byla vybavena několika bezpečnostními prvky, aby nehrozilo nebezpečí dětem. Jako vedlejší produkt tohoto výzkumu také přišla na lepší způsob sušení zemědělských plodin pracující na stejném principu.

Jedním z jejích nejznámějších vynálezů je Solární dům, na němž začala pracovat v roce 1948. Princip domu spočíval ve dvouvrstvých panelech ze skla a kovu naplněných Glauberovou solí. Působením tepla ze slunce se sůl rozpouštěla a při chladnutí poté vydávala teplo jímž se dům vytápěl. Systém fungoval dokonale a dokonce obousměrně - v parném létě sloužil k ochlazování domu. 



V souvislosti se solární energií se také zabývala výzkumem materiálů, které by vydržely extrémní podmínky. Její objevy a vynálezy v této oblasti našly využití při stavbě vesmírných lodí Apollo i zařízení zkoumajících mořské dno. 

Výzkumu se naplno věnovala až do svých 78 let. A i poté působila jako konzultantka v řadě solárních společností. 

Prožila krásný a smysluplný život. Krátce před svými 95. narozeninami poprvé od svého odjezdu navštívila Budapešť. Shodou okolností zde 2.12.1995 zemřela.



Zdroj informací a obrázků: Internet

sobota 7. listopadu 2020

Marion Pritchardová

7.11.1920 - 11.12.2016

Když se řeknou jména jako Schindler nebo sir Winton, nikdo snad nezapochybuje, čím se zapsali do historie. Ale nebyli jediní. Jim podobných bylo mnoho, dokonce i mezi ženami. Jednu z těchto žen vám chci dnes představit. 

Je to právě sto let ode dne kdy se narodila do rodiny soudce Jacoba van Birsbergena z Amsterodamu. O jejím dětství toho moc zaznamenáno není, jen v nějakém rozhovoru vzpomněla, že chodila do školy, kde snad v každé třídě byly i nějaké židovské děti. Ale nevzpomínala si, že by někdo hledal rozdíl mezi nimi a ostatními Holanďany. Všichni byli Holanďané. 

Možná by prožila docela obyčejný život, kdyby do něj nezasáhla válka. V 19 letech se zapsala na školu sociální práce v Amsterodamu. Už během prvního roku jejího studia, německá armáda zaútočila a obsadila zemi. Krátce potom byla zatčena a strávila 7 měsíců ve vězení. Důvod? Přenocovala u přátel, kteří byli zapojeni do odboje.

V únoru 1941 začali Němci soustřeďovat Židy na vyhrazených místech a postupně deportovat do různých koncentračních táborů. Když byla Marion na jaře 1942 svědkem brutálního nakládání s dětmi určenými k transportu, byla naprosto šokována. Děti ve věku 2-8 let byly surově uchopeny za ruce či dokonce vlasy a doslova vyhozeny na nákladní vozy. Pár přihlížejících žen, které se pokusily zasáhnout, bylo naloženo spolu s dětmi a odvezeno pryč. V té chvíli Marion pochopila, že už nedokáže jen nečinně přihlížet, ale že musí sama něco udělat.

Připojila se k odboji a začala doručovat ukrývajícím se židům jídlo, oblečení i doklady. Později začala dostávat i náročnější a hlavně nebezpečnější úkoly. Jednou byla požádána, aby převzala zásilku a doručila ji na sever země. K jejímu překvapení, tou zásilkou byla židovská holčička. Na místě určení zjistila, že lidé, jimž měla dítě předat, byli zatčeni. Našla tedy jinou rodinu, která byla ochotná dívenku přijmout a postarat se o ni. Postupně se tímto způsobem podílela na záchraně dalších dětí.

Kromě toho sama od podzimu 1942 až do konce války ukrývala tři židovské děti a jejich otce Freda Polaka ve svém domě. Pro všechny případy měli pod podlahou vybudovaný úkryt, který jim nejednou zachránil život. Vše fungovalo až do roku 1944. To zase přišli Němci spolu s jedním holandským nacistou na kontrolu. Naštěstí se všichni stačili skrýt pod podlahu a tak museli odtáhnout s prázdnou. Jenže ten holanďan byl ve vyhledávání ukrytých židů až příliš aktivní. Zvykl si vracet se po cca půl hodině zpět. Protože nejmenší z dětí v úkrytu plakalo, dovolila Marion dětem po odchodu hlídky vyjít zase ven. Holanďan se však vrátil. Marion nezbylo, než sáhnout na polici pro zbraň a zastřelila ho. S pomocí přátel z odboje pak jeho tělo ukryly do jedné z rakví v pohřebním ústavu a pohřbili spolu s tím dalším nebožtíkem.

Fred Polak s dcerou Ericou (1944)

Tom a Lex Polak

Později se vyjádřila v tom smyslu, že i když ví, že tenkrát neměla na vybranou, hrůza té noci ji stále znovu a znovu pronásleduje.

Po skončení války pracovala pro pomocnou a rehabilitační správu OSN v německých táborech vysídlených osob. Během této práce se seznámila a později provdala s Tonnym Pritcharem, vedoucím jednoho z táborů v Bavorsku a bývalým důstojníkem americké armády. Později spolu žili na statku ve Vermontu. Spolupracovala s Centrem pro výzkum holocaustu při Vermontské univerzitě. Vychovala tři syny, kteří dál pokračují v pomáhajících profesích.

Ze svatby (1947)

Marion zemřela ve věku 96 let. Ještě během života se jí za její práci během války dostalo několik ocenění, mezi jinými i Spravedlivý mezi národy od Yad Vashem.

Marion v centru své rodiny

Zdroj informací a obrázků: Internet