26.10.1896 - 15.2.1971Narodila se v Bernarticích u Tábora v učitelské rodině. Již od dětství projevovala talent pro jazyky o čemž svědčí, že v 17 letech uměla kromě mateřštiny také německy, anglicky, francouzsky, rusky, italsky, částečně španělsky a ve volných chvílích se právě učila turecky. I přes tak široké jazykové znalosti si zvolila studium lékařské fakulty, obor chirurgie. A nebyla by to Vlasta, kdyby si zároveň nezapsala i arabštinu a perštinu na orientalistice.
Její budoucí životní cestu ovlivnila přednáška profesora Jaroslava Hlavy na téma exotické parazitologie. Když v závěru zmínil, že by bylo dobré, aby i v našem státě bylo specializované pracoviště pro výzkum tropických chorob, protože ohrožení nákazou vzrůstá kvůli zvýšené migraci populace i do exotických zemí. Medici bouřlivě tleskali: Tak starý člověk a tak pokrokové myšlenky! Ovšem, když se Vlasta poté zmínila, že se hodlá věnovat právě studiu léčby tropických chorob, vrtěli nechápavě hlavou:
"Proč bys to měla dělat právě ty? Jsou tady přece muži, statní a stateční." snažili se jí to rozmluvit kolegové.
"A pojedeš tam teda ty?" zaútočila na nejbližšího z nich.
"Já? Neblázni! Jsou tu přece i jiní..."
Však to známe, ať to udělá někdo jiný, co já bych se tím obtěžoval! Typicky český postoj. Naštěstí tu máme i pár takových, kteří nečekají, až někdo jiný něco udělá a vrhnou se do toho sami. Třebas tak jako Vlasta.
Jako nejvhodnější místo pro Středoevropana se jí zdál Blízký východ. Rozhodovala se mezi Bagdádem a Damaškem. Jenže... Bylo jasné, že nemůže jen tak sednout do vlaku s diplomem v kapse, vyrazit do světa a hle: "Tady mě máte. Jsem česká lékařka a hodlám tu založit ústav pro studium a léčbu tropických chorob." Dříve, než se tam vůbec vypraví, potřebuje, aby tamní lékaři o ní už něco věděli. A ona zase potřebuje trošku poznat je... A předplatila si turecký lékařský časopis "Cařihradská klinika".
Aby sehnala na svůj projekt peníze, zažádala několikrát o půjčku různé instituce. Bohužel se dočkala jen zamítavých odpovědí. Teprve když na nějaké schůzi Červeného kříže potkala doktorku Alici Masarykovou, dceru prvního prezidenta, s níž se znala již z dřívějška, začalo se blýskat na lepší časy. Během zdvořilé konverzace na téma "Jak se máte?" se jí Vlasta svěřila se svými plány a problémy, které je provázejí. Vlastně ani nečekala žádnou pomoc, jen si tak posteskla kolegyni a pustila to z hlavy. Jaké však bylo její překvapení, když ji Alice pozvala za týden do Lán. Zde ji představila prezidentu Masarykovi, který se o její "expedici" velmi zajímal. Prezidentská kancelář jí poté poskytla půjčku ve výši 244 tisíc korun splatnou do pěti let. Podařilo se ji splatit již za tři roky, ale to předbíhám.
 |
| Setkání s prezidentem |
A tak dne 20.9.1924 opustila vlast a vydala se za prvním dobrodružstvím do Cařihradu. Bez jakékoliv pompy, o jejím odjezdu vědělo jen několik příbuzných a přátel. Ubytovala se v soukromí u lidí, které jí doporučil její profesor orientalistiky, a hned začala navazovat kontakty s místními lékaři ve snaze získat místo v některé zdejší nemocnici. Zájem měla především o gynekologickou kliniku profesora Basima Omara, jehož jméno bylo známé ve všech lékařských kruzích na Blízkém východě. To se jí skutečně podařilo a jak doufala, později jí to otevřelo cestu dál.
Napsala do nemocnice v Bagdádu a dlouho čekala na odpověď. Když konečně přišla, nebyla příliš příznivá. Dr. Dunlop psal, že "nemůže přijímat nové zaměstnance, ba naopak, bude muset počet těch stávajících snížit. Zbývá tedy jedině možnost otevřít si soukromou praxi." I přes nepříznivé zprávy, dopis Vlastu potěšil, protože z něj vyčetla, že jí úřady nezakážou usadit se v Íránu. Vše ostatní jsou jen podružné problémy, které se dají nějak zvládnout. Dokončila tedy klinickou praxi a vydala se do Bagdádu. Cesta trvala 15 dní. Byl nejvyšší čas.
Ihned po svém příjezdu si začala vyřizovat povolení k provozování praxe a po drobných obstrukcích je získala - v poslední chvíli. O čtyři dny později bylo vydáno nové nařízení výrazně omezující vykonávání lékařské praxe cizincům.
Najala si malý dům v části zvané Mejdán a pustila se do zařizování. Ordinace ještě ani nebyla kompletně vybavená a už začínali chodit první pacienti - tedy především ženy. Dokonce i členové královské rodiny. Kromě gynekologických případů se nejčastěji objevovaly nemoci zažívacího ústrojí způsobené hlavně nedostatečnou hygienou.
Ordinace se velmi dobře zavedla, bylo na čase se poohlédnout po větším domě, kde by mohla vedle ordinace mít i malou nemocnici. Po dlouhém hledání a prohlížení si nakonec vybrala dům Burazanliů. Jako by to bylo osudové znamení: v překladu do češtiny to znamená dům Trubačů - Vlastina babička se za svobodna jmenovala Trubačová.
Po nezbytné kontrole komise městského zdravotnického úřadu se Československá nemocnice v Íránu stala skutečností. Marně však lákala z Čech další kolegy, aby se s jejich pomocí mohla věnovat tomu, kvůli čemu do Bagdádu vlastně přijela: studiu tropických chorob. Sama totiž tak-tak stačila ošetřovat své pacienty. Alespoň začala sbírat vzorky a posílala je do Čech v naději, že je někdo alespoň prohlédne pod mikroskopem. Zbytečně, nevěnovali tomu pozornost.
Nevěnovala se však jen lékařství. Když se dozvěděla, že Národní muzeum vyzývá Čechy žijící v cizině o pomoc s rozšířením sbírek hmyzu, okamžitě nabídla svou pomoc. Do sbírek muzea přispěla dodáním cca 30 tisíc exemplářů, včetně dvou úplně neznámých druhý z nichž jeden na její počest nese název: Cyphosoma Lawsoniae ssp. Kálalae.
S Giorgiem di Lottim se seznámila brzy po svém příjezdu do Bagdádu. Jeho žena umírající na tuberkulózu se stala jednou z jejích prvních pacientek. Nemohla však pro ni nic víc udělat, než tišit bolest. Zpočátku ji jeho sebejistota a vševědoucnost příšerně dráždila a vytáčela. Nemohla se mu však vyhýbat, patřil k významným lidem, znal se téměř s každým, kdo v Bagdádu něco znamenal. I proto s tím protivou udržovala přátelství. Jak ho poznávala více, uvědomila si, že k němu cítí lásku. Snažila se své city potlačovat, vždyť jeho žena stále ještě žije. Její konec však byl nevyhnutelný. Ani di Lottimu nebyla Vlasta lhostejná a tak se není co divit, když ji po smrti manželky požádal o ruku. Na svatební cestu vyrazili do Čech, kde strávili 3 měsíce. Ačkoliv se radovala ze setkání s rodinou i přáteli, návštěv známých míst, po návratu do Bagdádu řekla bezděčně: "Jsme doma."
Rozrůstající se rodině začínal být dům Trubačů malý. Syn Radbor se narodil v roce 1928, o tři roky později přišla na svět dcerka Drahomila Lýdie. V obou případech Vlasta ordinovala až do porodu a brzy po něm se zase k práci vrátila. Na léto roku 1931 si však přece jen udělala dovolenou a celá rodina odjela na několik týdnů na sever, kde je mírnější klima. Po návratu z dovolené se však cítila unavená a bolavá. Zpočátku to připisovala únavě z cesty, ale brzy bylo jasné, že je za tím něco jiného. Nakonec se nechala přesvědčit k návratu do Čech. Dlouho se tomu bránila, nechtěla opustit svou nemocnici.
V Čechách si najali byt na Vinohradech a v tom samém domě i místnosti v přízemí pro ordinaci. Domek po rodičích v Bernaticích začali upravovat na letní sídlo. Brzy po návratu byla pozvána Alicí Masarykovou na hrad. Prezident Masaryk jí osobně poděkoval za její práci.
I když byla lékařka, naivně věřila, že jí návrat domů zázračně uzdraví. Nestalo se. Musela navštívit lékaře. Diagnóza nebyla příznivá - horečka dengue. Léčení potrvá dlouho, měsíce, možná i roky. Bylo jasné, že z plánů na vlastní sanatorium prozatím nebude nic. Nemoc ji natolik oslabila, že fyzicky nemohla téměř nic dělat. Čas trávila v rodných Bernaticích, studovala odbornou literaturu a pustila se do psaní vlastní knihy, kterou nazvala "Od Bosporu k Tigridu". Neměla to být ani biografie ani cestopis, ale příběhy obyčejných lidí. Bohužel se jí nepodařilo přesvědčit žádného nakladatele, aby ji vydal. Rukopis je uložen v Památníku národního písemnictví na Strahově.
V roce 1936 se konečně mohla vrátit do Prahy. Stále ještě nebyla zcela fit, takže z plánů na ordinaci prozatím sešlo. Začala pracovat pro červený kříž jako organizátorka kurzů pro dobrovolné zdravotní sestry a redaktorka časopisu Zdraví lidu. Tato práce ji příliš neuspokojovala a nijak se netajila tím, že ji považuje za dočasnou po dobu rekonvalescence.
Přišla válka. Němci obsadili Československo. Dalo se to čekat, přesto všichni doufali, že to tak daleko nedojde. Nic už nebude jako dřív. Vlasta cítila, že musí něco udělat, ale není co. Koupila se tedy alespoň chodský kroj jako výraz svého vlastenectví a protestu proti okupaci.
Rozhodli se opustit Prahu. Vrátí se do Bernatic, tam snad budou více v bezpečí. Svou práci v redakci však zatím opustit nechtěla, vždyť je to alespoň malá šance bojovat náznaky mezi řádky. V Bernaticích si zařídila ordinaci a také malé hospodářství: králíky, slepice, kozu... Život na venkově šel klidně, jako by snad ani válka nebyla. Vlasta si s úžasem uvědomila, že se může cítit šťastná i v porobené zemi.
V roce 1940 zavřeli nacisté redakci a začaly platit první omezení pro židovské obyvatele. Koncem dubna 1942 se v Bernaticích objevili parašutisté. I když to bylo tajemství, za chvíli si o tom šeptají celé Bernatice. Po atentátu na Haydricha se to doneslo i na gestapo a začala vlna zatýkání a poprav. Ale to nebylo nic proti tomu, co Vlastu čekalo na sklonku války. 8.května, jen pár hodin před podpisem kapitulace, ustupující němečtí vojáci projížděli i Bernaticemi a došlo k přestřelce. Když střelba utichla, zůstala Vlasta sama, zraněná. Její nejbližší byli mrtví - Jiří (Giorgio), Radbor i Drahuška. Strávila v nemocnici několik týdnů, než se jí zranění zhojila. Smutek zaháněla pomocí na dětském pokoji. Tady ji napadlo, že by náhradou za ztracenou rodinu mohla adoptovat nějakého válečného sirotka. Pak však zvítězila praktičnost: Není už nejmladší ani nejzdravější a nechce riskovat, že by zemřela dřív, než bude dítě dostatečně samostatné.
A tak místo dítěte nabídla pomoc 18-leté polské dívce Gitce a 21-letému slovenskému partyzánu Jurovi, s nimiž se seznámila v nemocnici. Oba zatím marně psali dopisy na všechny strany, aby se dozvěděli o svých příbuzných. Gitka oslovovala Vlastu "maminko", ale jen do té doby, než konečně dostala dopis od své vlastní matky a dozvěděla se, že jsou všichni živí a zdraví. I nadále však zůstávala u Vlasty, alespoň prozatím. Jurajovi rodiče se také našli. ten však nadšeně přijal Vlastinu nabídku a zůstal u ní, později i se svou ženou Elenkou. Dalším členem Vlastiny nové rodiny se stal Rudolf, syn nejbližších sousedů. Na začátku války odešel do ciziny a bojoval v zahraničním odboji. Jeho rodina byla celá vyvražděna.
V červnu roku 1946 přijala Vlasta pozvání své dlouholeté přítelkyně Mary Harrisonové a vydala se do Ameriky. Zpočátku tam pobývala jako host a turistka, ale brzy začala dostávat pozvánky na nejrůznější přednášky. Když se za rok vracela zpět domů, vzala to ještě přes Norsko, kam ji pozvala její nová přítelkyně Inge. Setkaly se teprve na nějaké přednášce v Americe a obě měly pocit, jako by se znaly odjakživa - jako sestry. Cestou se stihla naučit Norsky. Ta cesta do Ameriky a následně do Norska jí pomohla znovu najít sebedůvěru. Znovu se jí vrátila chuť žít mezi lidmi.
Po návratu začala pracovat na chirurgické klinice profesora Diviše. Většina starších kolegů ji znala, ale ti mladší se na ni dívali s despektem: Ženská na chirurgii? V jejím věku? A odněkud z venkova?... Ale brzy si získala i jejich respekt a úctu. Bydlela v bytě na nábřeží, spíš pokojíku s výhledem na Vltavu.
V roce 1950 opět těžce onemocněla, tentokrát to byl záškrt. Ta nemoc ji vyčerpala fyzicky i duševně. co však bylo snad horší než záškrt: zpráva o zatčení jejího adoptivního syna Rudolfa, která ji zastihla ještě v nemocnici. Nebyl jediný, mnoho příslušníků západního zahraničního odboje bylo v té době zatýkáno. Vlasta napsala dopisy na všechna možná místa, v nichž protestovala proti jeho zatčení a připomínala zásluhy o vlast. Ostatně podobným způsobem reagovala i na další nespravedlnosti u nás i v cizině - např. proti popravě Milady Horákové. Ačkoliv její přímluvy a protesty neměly žádný vliv, přesto to byl drobné činy hrdinství.
Během rekonvalescence začala překládat Inginu knihu, potom další. Po uzdravení odešla do důchodu. Vrátila se do Bernatic, k hospodářství, otevřela znovu ordinaci a učila jazyky. Těšilo ji to i unavovalo. Zastesklo se jí po Bagdádu a tak si "na stará kolena" požádala o vízum. Když i přes urgence dlouho nepřicházela odpověď (a nikdy nepřišla), požádala si o vízum do Ruska. Navštívila přátele s nimiž si vyměňovala zkušenosti. Ze setkání s novinářskou Taťánou Tessovou vznikla novela o jejím životě, která pak vycházela na pokračování v ruském ženském časopise. Vlastu zase inspirovalo ruské divadlo k napsání dramatického divadelního pásma "Český Espanet" o životě jejího otce. Později pak napsala ještě jedno inspirované svým vlastním životem s názvem "Sluneční jilm". Ani jedna z her se však nedočkala uvedení na scénu.
 |
| Dům Vlasty Kálalové v Bernaticích |
V roce 1959 si požádala o vízum do Itálie. V mládí tam působila jako medička v Boloni a nyní pojala úmysl nechat si právě tam operovat bolavé rameno. Bohužel tamní lékaři jí to v jejím věku nedoporučili. Operace je prý náročná a riskantní s nejistým výsledkem. To samé jí později tvrdili i lékaři v Čechách. Zbytek pobytu strávila jako turistka, ale příliš si to neužívala. Ještě nikdy nikde nebyla, aniž by měla nějakou práci, nebo o ní alespoň mohla mluvit na přednáškách či osobně s kolegy.
Po návratu už nikam necestovala. Zůstávala dál ve svém rodném domku v Bernaticích. Marně se pokoušela nabídnout ordinaci nějakému lékaři. Nebyl zájem. Nakonec v prostorách ordinace zřídila obec jesličky. Přítomnost dětí Vlastu těšila. S přibývajícím věkem jí pohyb dělal čím dál větší potíže, takže žila víceméně osaměle. V létě ji však přátelé často navštěvovali. Také si čile vyměňovala korespondenci s mnoha přáteli ve světě. Můžeme říct, že až do konce vedla plnohodnotný a spokojený život.
 |
| Rodinný hrob |
Zemřela v únoru 1971, prakticky zapomenutá. Pohřbená je do rodinného hrobu v Bernaticích. Známou se stala až díky životopisnému románu Ilony Borské, který poprvé vyšel v roce 1978. V roce 1992 byla in memoriam vyznamenána řádem T.G.Masaryka a ve stejném roce jí byla na rodném domku v Bernaticích odhalena pamětní deska.
Obrázky: Internet.
