30.9.1931 - 27.10.1999
Generace dnešních padesátníků a starších mají dětství neodmyslitelně spjaté se Štěpánkou Haničincovou, milou herečkou a moderátorkou, která se věnovala právě tvorbě pro děti nejen jako herečka, ale také jako scénáristka pohádek a pořadů pro děti. Pro své dětské publikum byla nejoblíbenější herečkou. Bohužel koncem 70. let 20. století z televize zmizela a nikdo pořádně nevěděl, proč...
Narodila se v Kvíčovicích. Na tehdejší dobu neobvyklé jméno Štěpánka dostala po své tetě. Jejím otcem byl Antonín Hubáček pocházel z Heřmanova Městce a byl švec jako spousta dalších mužů z tohoto "kraje bot", jak se tenkrát říkávalo. Dětství prožila v Heřmanově Městci, kam se rodina přestěhovala, když byl Štěpánce asi jeden rok. Ona sama na své dětství vzpomíná s láskou ačkoliv rozhodně nebylo zrovna idylické. Rodina byla poměrně chudá, otec měl velmi blízko k alkoholu a matka pracovala v továrně. Malá Štěpánka chodila do církevní školky, kde se poprvé setkala s herectvím. Ve školce totiž občas hrávali divadlo, které ji nadchlo. V roce 1934 se narodil její mladší bratr Pepík. Spolu s nástupem do školy nastaly Štěpánce i další povinnosti, musela se o bratříčka starat a dohlížet na něj. S láskou pak vzpomíná, jak Pepíka později doučovala, protože ve škole dost lajdačil a jak ji to bavilo. Po večerech pak sedávala blízko otcova verpánku a předčítala mu nejrůznější rodokapsy a krváky, aby ho co nejdéle zdržela doma. Vůbec velmi ráda četla a milovala především pohádky. Dokonce si vymýšlela i vlastní. A nejen pohádky, ale také různé divadelní hry, které potom s bratrem hráli. Ona sama vystupovala v rolích královen nebo princezen, zatímco Pepíkovi obvykle přisoudila roli sluhy - nebyl z toho právě nadšený. Později přesvědčila několik kamarádek a hráli divadlo na dědečkově dvorku. Dědeček měl totiž vetešnický krámek a tak se u něj dala najít spousta kostýmů i rekvizit. Děvčata si sama namalovala plakáty a rozvěsila je po okolí, takže přišlo i publikum. Dělaly to pro zábavu, vstupné nevybíraly. Prvním představením byla pohádka Sůl nad zlato, následovala Sněhurka a potom další...
Kromě literatury a herectví milovala Štěpánka i hudbu. Zpívala ve sboru a tužila hrát na klavír. Bohužel na to nebyly peníze, ale když se o svém snu zmínila na zkoušce sboru, umožnili jí cvičit na souborový klavír kdykoliv chtěla. Učitele samozřejmě neměla - byla samouk, přesto se hrát naučila docela obstojně. Dalším jejím koníčkem byly jazyky. Za války se učila německy - to bylo povinné. Kromě ní, chodila ještě na hodiny angličtiny.
V době, kdy začala válka, byla ještě dost malá, aby chápala, co se děje. Spousta sousedů se najednou stěhovala kamsi pryč, jejich dětská parta prořídla. Byli to židé a Štěpánka se teprve po válce dozvěděla o jejich deportacích a koncentračních táborech. Ostatně některé věci nevěděli ani dospělí. Když se blížil konec války, bylo jí už 14 a už dobře chápala dění. Euforii z osvobození však vystřídal hluboký zármutek. Prchající Němci zanechali v okolních lesích spoustu munice. Chlapci si tam chodívali hrát a to se stalo osudným jejímu bratru Pepíkovi a jeho dvěma kamarádům. Nějaká nálož vybuchla a připravila je o život.
Po válce se s maminkou, která se ještě před jejím koncem rozvedla, několikrát přestěhovaly než našly nový domov v Děčíně. Dokončila školu a zvažovala, co dál. Chtěla studovat jazyky a kvůli tomu se přihlásila na obchodní školu. V jazycích vynikala, i v některých dalších předmětech. V psaní na stroji a těsnopise byla tak dobrá, že se pravidelně účastnila různých soutěží, často vyhrávala a jednou se dokonce probojovala až do celorepublikového kola, kde skončila na 8. místě. I při studiu se dál věnovala divadlu. Pod vedením třídního profesora Slomka nacvičili studenti kabaret s nímž potom vystupovali při různých příležitostech. Příchod nového profesora Kadavy byl spojen se založením studentského ochotnického divadla, tady nemohla Štěpánka chybět. Prvním představením byla Princezna Pampeliška, následoval Radúz a Mahulena a potom Sen noci svatojánské. Její talent potvrzuje i to, že vzápětí dostala nabídku z Teplického divadla, kterou však odmítla, protože chtěla pokračovat ve studiu. Maturovala v roce 1950 se samými jedničkami a podala si přihlášku na divadelní fakultu. Zkoušky však neudělala a tak dočasně přijala nabídnuté místo korespondentky na Ministerstvu zahraničních věcí. Politické procesy 50. let se nevyhnuly ani ministerstvu. Byla svědkem politické likvidace několika výše postavených kolegů a funkcionářů. Dosud věřila v politiku KSČ i když zatím ještě nebyla členkou strany. Když však byli zatýkáni lidé, které osobně znala, byť jen po pracovní stránce, začala pochybovat o tom, že strana chce pro lidi to nejlepší. Ani nudná a jednotvárná práce na ministerstvu ji neuspokojovala. Naštěstí při druhém pokusu přijímačky na DAMU udělala a mohla tedy ministerstvo opustit a věnovat se studiu herectví.Ačkoliv ochotničila už od dětství, studium herectví jí dělalo problémy. Z nějakého důvodu jí nevyhovoval způsob výuky, který místo rozvíjení jejího talentu působil spíše opačně. Štěpánka čím dál častěji zažívala trému, která ji prakticky nedovolila se uvolnit a působit přirozeně. Do té doby trému nikdy neměla. Po dvou letech jí bylo naznačeno, že se na herečku vůbec nehodí a byl jí doporučen přestup na dramaturgii. To Štěpánku ranilo tak, že dokonce zvažovala úplný odchod ze školy. Naštěstí to neudělala a brzy zjistila, že studium dramaturgie jí dává dokonce mnohem více než herectví. Pravda, musela zpočátku dřít, protože byla za ostatními dost pozadu, ale nakonec to dohnala a školu úspěšně dokončila.
Už během studia poznala Petra Haničince a po relativně krátké známosti se za něj provdala. V roce 1954 se narodila dcera Sašenka (Alexandra). Skloubit péči o dítě se studiem bylo náročné, zvlášť, když Petr "vojančil" a byl kvůli tomu téměř stále mimo domov. Krom toho už od roku 1953 pracovala v televizi jako hlasatelka. Na podzim téhož roku vznikla v televizi samostatná redakce dětského vysílání, do níž přešla a každý čtvrtek uváděla pásmo pohádek pro děti. Zpočátku sama, ale brzy dostala parťáka - loutku. První loutkou byla veverka Zrzečka. Měla sice růžovou barvu, ale v černobílé televizi to nebylo vidět, a jiné tehdy nebyly. Veverka se však příliš neosvědčila, tak ji po pár pořadech nahradil medvídek Emánek. Děti si ho zamilovaly snad od první chvíle. Vlastně z popudu dětí vznikl pořad Emánkův televizní větrník, v němž Štěpánka s medvídkem navštěvovali děti, natáčeli co kde zajímavého dělají a doplnilo se to pohádkou. Emánkova popularita stále stoupala a tak začaly vznikat inscenované pohádky a příběhy o něm. Časem přibyly i další loutky: Kuťásek a Kutilka - chlapeček a holčička, sourozenci, měli svůj vlastní pořad Televizní kalendář.Koncem 50. let přišla na svět další loutka - Kačenka a s ní pořad Kouzelný domeček. Na tomto pořadu spolupracovala s Pavlínou Filipovskou a Milošem Nesvadbou, který pořad ozvláštnil svými kresbami. Vyprávěli dětem pohádky a učili je zpívat. Po odchodu Pavlíny Filipovské vznikl pořad Hračky naší Kačky, v němž Štěpánka s Milošem učili děti vyrábět různé jednoduché věci. Když se asi po čtyřech letech náměty vyčerpaly, přišli s novým pořadem Veselé kuchaření. Brzy po jeho začátku však začal mít Miloš Nesvadba politické problémy, byl vyloučen ze strany a musel opustit i TV.
Štěpánčin soukromý život byl úzce provázán s televizí. Manželství s Petrem Haničincem vlastně již dávno skončilo. Žili každý sám, chyběl jen ten poslední krok, k němuž se zatím ani jeden z nich neodhodlal. V té době nastoupil do redakce Jan Valášek, který připravoval svůj absolventský film "V ulici je starý krám" a jednu z rolí nabídl Štěpánce. Během natáčení se hodně sblížili a to bylo zřejmě i impulsem k oficiálnímu ukončení manželství s Petrem. I Jan Valášek byl oficiálně ženatý, ale také s manželkou společně nežili. Přesto cítil k manželce jistou zodpovědnost a trvalo mu dlouho, než se rozhodl pro rozvod, aby se následně mohl oženit se Štěpánkou. Ovšem manželství s ním nebylo právě šťastné. Honza Valášek chtěl mít Štěpánkou jen pro sebe. Musela volit mezi prací a rodinou. Vybrala si rodinu. Jen občas si dovolila vyvzdorovat krátký únik do divadla nebo televize. Nebyla šťastná, ale zůstávala kvůli synovi Honzíkovi. Když Jan v roce 1968 zemřel, mohla se Štěpánka znovu vrátit do práce.
V 60. letech se zrodil Večerníček. U jeho zrodu Štěpánka nestála. Později však dostala nabídku na spolupráci. Parťáka jí dělala nová loutka - čertík Bertík, který se svou povahou výrazně lišil od svých předchůdců. Dosud všechny Štěpánčiny loutky byly spíš hodné a poslušné. Ale Bertík? Už jeho vzhled střapatého klučiny s čertovskými růžky dával tušit, že to rozhodně nebude žádný andílek. Bertík byl neposeda a rošťák, dával pořadu dynamiku. Večerníčky s Bertíkem se jmenovaly "Pohádky na přání". Štěpánka s Bertíkem je uváděly, pak papoušek Lórinka (živý) vytáhla z košíčku lísteček s pohádkou a ta se předvedla s loutkami. Později začaly vznikat jednoduché kreslené animované pohádky a Bertík se Štěpánkou se přesunuli do Rozmarýnku - pásma pohádek pro předškolní děti, které moderovali.S Honzou Přeučilem často točila pohádky. Brzy bylo zřejmé, že mezi nimi není jen přátelství. V 71. roce se na staroměstské radnici vzali. Byla to velká svatba. Napotřetí to Štěpánce vyšlo - manželství bylo harmonické a Honza jí byl oporou, zvláště v těžkém profesním období, které brzy nastalo.Kromě účinkování v televizních pořadech hrála Štěpánka i divadlo. Kromě Štěpánky tvořili soubor také loutkoherečka Alexandra Stránská, kouzelník Jaroslav Susa a muzikant Rudolf Suk. Představení obvykle trvala hodinu. Začínala obvykle krátkou nazkoušenou scénkou (asi 15 minut) na níž navazovala improvizace na základě reakcí dětí v publiku. Soubor neměl žádnou domovskou scénu, jezdili po celé republice, podle toho, kam si je pozvali.
V 70. letech probíhaly tzv. komunistické prověrky - vlastně šlo jen o to zjistit postoj prověřovaného ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Na základě těchto prověrek byla Štěpánka vyloučena ze strany. Většina vyloučených byla postupně donucena televizi opustit. Pro všechny to byla nejistá doba. Zákazy a povolení se střídaly. Štěpánka nejprve nesměla na obrazovku vůbec, po čase mohla zase některé pořady uvádět, ale dohlíželo se na to, aby se neobjevovala až příliš často. Její kariéru také ovlivnilo to, že dcera Sašenka se provdala za signatáře Charty 77. Díky tomu se celá rodina dostala do hledáčku Stb. Saša s manželem byli donuceni opustit republiku. V důsledku toho byla Štěpánka "požádána" o spolupráci s Stb. Když odmítla, přišel definitivní zákaz vystupování v TV. Sice jí bylo umožněno pracovat v zákulisí, ale to ji nenaplňovalo, takže v roce 1984 opustila televizi i divadlo definitivně a uchýlila se do ústraní.Bohužel tím přišla o nejen smysl svého života, ale také o většinu přátel, kteří se jí začali vyhýbat. Propadla depresím, z nichž ji na krátko vytrhly události v listopadu 1989. Po sametové revoluci se pokusila vrátit na televizní obrazovky. Bohužel, neúspěšně. Po několika málo vysíláních se stáhla do ústraní. Uzavřela se do sebe, vyhýbala se veřejnosti a ani její manžel jí nedokázal pomoci. V roce 1999 ji našel doma na podlaze mrtvou. Jako příčina smrti byl uveden domácí úraz v souvislosti s alkoholem. Pochována je na Vršovickém hřbitově.