Kazi

Když jsem před časem psala článek o kněžně Libuši, zmínila jsem, že toho vlastně o ní mnoho nevíme. O její sestře Kazi toho víme ještě méně a o Tetě už téměř vůbec nic. Jen pár skromných zmínek nám zanechali staří kronikáři Kosmas, Dalimil i Václav Hájek z Libočan. Z jejich díla potom čerpal Alois Jirásek, jehož zpracování nejstarších českých pověstí je dnes nejznámější.

Podle legend byla Kazi nejstarší dcerou soudce (nebo knížete) Kroka. Vyznala se v bylinkách a léčitelství, často dokázala léčit i jen pouhým slovem nebo pohledem. Sídlila na hradě nad Berounkou, který se podle ní jmenoval Kazín. Velmi často však navštěvovala svou sestru Libuši, neboť si byly velmi blízké. Během jedné ze svých návštěv přišel na Libušín také Bivoj, syn vladyky Sudivoje, a na zádech přinesl živého kance, který již dlouhou dobu trápil lid a ničil úrodu. Za svou statečnost Bivoj obdržel od Kazi krásný mužský pás, do nějž mu zašila tajemné býlí, které ho mělo ochránit před nebezpečím i bludnými cestami. Druhý den Kazi odjížděla zpět na svůj hrad a Bivoj také mířil domů. Část cesty měli společnou. Už předchozí večer si padli navzájem do oka a tak není divu, že je společně strávené chvíle na cestě sblížily natolik, že se rozhodli stát se manželi. Jejich prvorozený syn Rodislav pak na počest svého otce umístil kančí hlavu do svého erbu. Po Kazině smrti lidé navršili nad řekou Mží poblíž Oseku vysokou mohylu.

Bájný Kazín

Tolik tedy pověsti. A jaká je pravda? Pravda je taková, že se zatím nijak nepodařilo prokázat pravdivost oněch legend. To ovšem neznamená, že by na nich nemohlo být trošku pravdy. Víte, že se říká: "Na každém šprochu..." Skalní ostroh s názvem Kazín najdeme nad Berounkou kousíček od Prahy. Bohužel archeologický výzkum zde prokázal osídlení z doby kamenné, železné i středověkou tvrz, ale žádné známky po staroslovanském sídlišti se tu nenalezly. Ani bádání v okolí Oseku po mohyle, která byla tak vysoká, že byla stále ještě v době Kosmově (kolem roku 1125) vidět, nebylo úspěšné. Zato legenda o Bivoji by mohla mít reálný základ. I když se zřejmě odehrála o pár set let později. Kosmas totiž žádného Bivoje neznal. Pověst o mužném přemožiteli divého kance se objevuje až v Dalimilově kronice - jeho jméno je Dětřich z Buzkovic a zemřel roku 1110 v bitvě u řeky Trutiny. Rod Buziců měl skutečně v erbu kančí hlavu a po rozdělení rodu na tři větve převzali erb s kančí hlavou Šelmberkové.

Erb pánů ze Šelmberka