Když se řeknou jména jako Schindler nebo sir Winton, nikdo snad nezapochybuje, čím se zapsali do historie. Ale nebyli jediní. Jim podobných bylo mnoho, dokonce i mezi ženami. Jednu z těchto žen vám chci dnes představit.
Je to právě sto let ode dne kdy se narodila do rodiny soudce Jacoba van Birsbergena z Amsterodamu. O jejím dětství toho moc zaznamenáno není, jen v nějakém rozhovoru vzpomněla, že chodila do školy, kde snad v každé třídě byly i nějaké židovské děti. Ale nevzpomínala si, že by někdo hledal rozdíl mezi nimi a ostatními Holanďany. Všichni byli Holanďané.
Možná by prožila docela obyčejný život, kdyby do něj nezasáhla válka. V 19 letech se zapsala na školu sociální práce v Amsterodamu. Už během prvního roku jejího studia, německá armáda zaútočila a obsadila zemi. Krátce potom byla zatčena a strávila 7 měsíců ve vězení. Důvod? Přenocovala u přátel, kteří byli zapojeni do odboje.
V únoru 1941 začali Němci soustřeďovat Židy na vyhrazených místech a postupně deportovat do různých koncentračních táborů. Když byla Marion na jaře 1942 svědkem brutálního nakládání s dětmi určenými k transportu, byla naprosto šokována. Děti ve věku 2-8 let byly surově uchopeny za ruce či dokonce vlasy a doslova vyhozeny na nákladní vozy. Pár přihlížejících žen, které se pokusily zasáhnout, bylo naloženo spolu s dětmi a odvezeno pryč. V té chvíli Marion pochopila, že už nedokáže jen nečinně přihlížet, ale že musí sama něco udělat.
Připojila se k odboji a začala doručovat ukrývajícím se židům jídlo, oblečení i doklady. Později začala dostávat i náročnější a hlavně nebezpečnější úkoly. Jednou byla požádána, aby převzala zásilku a doručila ji na sever země. K jejímu překvapení, tou zásilkou byla židovská holčička. Na místě určení zjistila, že lidé, jimž měla dítě předat, byli zatčeni. Našla tedy jinou rodinu, která byla ochotná dívenku přijmout a postarat se o ni. Postupně se tímto způsobem podílela na záchraně dalších dětí.
Kromě toho sama od podzimu 1942 až do konce války ukrývala tři židovské děti a jejich otce Freda Polaka ve svém domě. Pro všechny případy měli pod podlahou vybudovaný úkryt, který jim nejednou zachránil život. Vše fungovalo až do roku 1944. To zase přišli Němci spolu s jedním holandským nacistou na kontrolu. Naštěstí se všichni stačili skrýt pod podlahu a tak museli odtáhnout s prázdnou. Jenže ten holanďan byl ve vyhledávání ukrytých židů až příliš aktivní. Zvykl si vracet se po cca půl hodině zpět. Protože nejmenší z dětí v úkrytu plakalo, dovolila Marion dětem po odchodu hlídky vyjít zase ven. Holanďan se však vrátil. Marion nezbylo, než sáhnout na polici pro zbraň a zastřelila ho. S pomocí přátel z odboje pak jeho tělo ukryly do jedné z rakví v pohřebním ústavu a pohřbili spolu s tím dalším nebožtíkem.
 |
| Fred Polak s dcerou Ericou (1944) |
 |
| Tom a Lex Polak |
Později se vyjádřila v tom smyslu, že i když ví, že tenkrát neměla na vybranou, hrůza té noci ji stále znovu a znovu pronásleduje.
Po skončení války pracovala pro pomocnou a rehabilitační správu OSN v německých táborech vysídlených osob. Během této práce se seznámila a později provdala s Tonnym Pritcharem, vedoucím jednoho z táborů v Bavorsku a bývalým důstojníkem americké armády. Později spolu žili na statku ve Vermontu. Spolupracovala s Centrem pro výzkum holocaustu při Vermontské univerzitě. Vychovala tři syny, kteří dál pokračují v pomáhajících profesích.
 |
| Ze svatby (1947) |
Marion zemřela ve věku 96 let. Ještě během života se jí za její práci během války dostalo několik ocenění, mezi jinými i Spravedlivý mezi národy od Yad Vashem.
 |
| Marion v centru své rodiny |
Zdroj informací a obrázků: Internet
Neskutečný přiběh!
OdpovědětVymazat