Marie Kudeříková

24.3.1921 - 26.3.1943

Marně přemýšlím, kdy jsem o Marušce slyšela naposledy. Jako by se na ni v posledních letech zapomnělo. V dětství jsem o ní slýchávala často, hlavně od učitelů, pamětníků války. Někteří o ní mluvili tak důvěrně, jako by ji snad i osobně znali. V Brně to bylo možné. Nedělám si iluze, komunistická propaganda z ní udělala téměř světici, ale kdo ví... Nikdy jí nikdo neřekl jinak, než Maruška a proto tu zdrobnělinu používám i já.

Maruška se narodila ve Vnorovech na Hodonínsku. Vědět to dřív, zašla jsem si udělat fotku jejího rodného domu, když jsme tam byli loni na dovolené. Ale ani průvodce Baťákem, který jsme dostali k dispozici se o ní nezmiňoval a přitom je v okolí spousta památek s ní souvisejících. Ale zpátky k Marušce... Její otec Josef Kudeřík byl byl členem ruských legií, takže bojovnost jí zřejmě byla dána do vínku. Její maminka Františka roz. Kubíková byla malérečkou kraslic a vnorovského lidového ornamentu. Rodiče společně hospodařili na  třech hektarech půdy.

Rodný dům Marušky Kudeříkové

Později dostal otec jako bývalý legionář zaměstnání u Českých drah a z toho důvodu se rodina přestěhovala do Vrbovců. Maruška se sourozenci (Alžbětou a Josefem) jezdili do školy ve Velké nad Veličkou. Později začala studovat gymnázium ve Strážnici. Během studií se sblížila se slovenským spolužákem Juliem Kramaričem. To on ji získal pro marxistické ideály. 

Politická situace z přelomu let 38/39 postihla i Kudeříkovic rodinu. Vrátili se do Vnorov a znovu začali hospodařit. Též se zapojili do odboje: ilegálně převáděli české vlastence přes hranici. Maruška nemohla dál pokračovat ve studiu na vysoké škole a tak ji rodiče přihlásili na jazykovku do Veverské Bítýšky. Po jejím absolvování pracovala v továrně v Brně. Už tehdy se zapojila do ilegální práce Svazu mladých, který byl napojen na ústřední výbor komunistické strany. Od rozmnožování a rozšiřování letáků, přes sabotáže se postupně propracovala až do jeho vedení.

5.12.1941 ji dostihlo a zatklo gestapo. Vězněna a vyslýchána byla v Brně a Praze. Jistě si dovedete představit, jak takové gestapácké výslechy asi probíhaly. Přesto Maruška nepromluvila a své spolubojovníky nezradila. Byla tedy převezena do Vroclavi v Polsku, kde byla 16.11.1942 souzena. Soudu se byli přítomni i její rodiče. Verdikt: Trest smrti stětím sekerou.

Po soudu strávila více než sto dní v cele smrti. Napsala zde 32 dopisů, které jí pomohla vynášet jedna z dozorkyň. K rodičům se pak dostaly různými cestami. Vypovídají o jejím vnitřním zápase. Během čekání na smrt píše o životě, vzpomíná na své dětství... Její dopisy byly v roce 1961 vydány knižně pod názvem Zlomky života.

Naposledy tedy vydechla 23.3.1942 v 18:42 hod. Jen dva dny po svých 22 narozeninách.

Socha v Brně

Do konce války se o ní nesmělo mluvit. O to více pak její jméno zneužila komunistická propaganda. Představovali ji jako mladou uvědomělou dívku, která dává přednost pokrokové straně před katolickým tmářstvím. Matčiny vzpomínky i později objevené dopisy však svědčí, že to pro ni nebylo snadné. Po roce 1989 ji potkává podobný osud, jako jiné komunistické "modly" - upadá v zapomnění.

Jenže já si myslím, že na lidi, jako byla Maruška bychom zapomínat neměli. Obětovali svůj život v boji za naši svobodu. Co na tom, že pod záštitou komunistické strany. Navíc ona za to, jak ji později komunisté vykreslili, nemůže.

Zdroj informací a obrázků: internet