Mary Rowlandsonová

(asi 1637 - 5.1.1711)

Většina z vás nejspíš jméno Mary Rowlandsonové vůbec nezná. I já se o ní dozvěděla teprve nedávno a dalo mi dost práce posbírat další informace. A i když ji některé literární servery označují za spisovatelku, já si netroufám ji mezi takové zařadit. Napsala totiž jen jednu poměrně útlou knížečku v níž popisuje nejhorších 11 týdnů svého života. Těch několik týdnů a následné Maryino rozhodnutí podat o nich svědectví formou knihy způsobilo, že se jinak obyčejná, bezvýznamná žena zapsala do historie. Ale pojďme popořádku...

Mary rozená White se narodila kolem roku 1637 v Anglickém Somersetu do přísně puritáské rodiny. O její rodině toho nevíme mnoho, dochovala se jen informace, že měla dalších 9 sourozenců. Do Ameriky přesídlili ještě v době, kdy Mary byla dítětem. Nejprve se usadili v Salemu a v roce 1653 přesídlili do Lancasteru v Massachusetts. Zde se Mary provdala za reverenda Josefa Rowlandsona a postupně porodila 4 děti z nichž jedno zemřelo v ranném věku. Dalších 20 let žila běžným způsobem puritánské manželky: pečovala o domácnost a vychovávala děti. Vše se změnilo 10.února 1676. To už téměř půl roku probíhala Válka krále Filipa, někdy také nazývána Metacomovo povstání - náčelník Metacomet přijal křesťanské jméno Filip. Tato válka je dodnes považována za jednu z nejkrvavějších v americké historii - zemřelo během ní přibližně 10 % tehdejších obyvatel Nové Anglie, většina na straně domorodců.

Po svém návratu žila s manželem rok v Bostonu, protože Lancaster byl zničen. Poté se přestěhovali do Wethersfieldu v Connecticutu, kde byl Josef Rowlandson ustanoven farářem. O rok později Mary ovdověla a církev přiznala důchod ve výši 30 liber ročně.

Místo zajetí Mary Rowlandsonové v Lancastru
 připomíná tento pomníček

Mary s dětmi se vrátila do Bostonu a provdala se za kapitána Samuela Talcotta. Má se za to, že právě v Bostonu sepsala svůj příběh, ale důkazy o tom chybí, rukopis se nedochoval. Kniha vyšla v roce 1682 v Cambridge v Massachusetts a téhož roku také v Londýně. Stala se prvním americkým bestselerem. Rowlandsonová sama o svém příběhu řekla, že jej sepsala v naději, že sdělí duchovní význam své zkušenosti ostatním členům puritánské komunity. Svůj osud přijala jako Boží trest za celkový morální úpadek komunity. Osvobození pak chápala jako důkaz Boží milosti. Zemřela 5.ledna 1711 ve věku přibližně 73 let.

A jak vlastně celé to své zajetí viděla sama Mary?

10.února za rozbřesku vtrhli indiáni ve velkém počtu do Lancasteru. Když Mary vyšla ven, viděla několik hořících domů. Následně byla svědkem butálního vraždění mužů, žen i dětí. Ale nebyl čas pozorovat dění kolem. Bylo třeba se postarat o sebe a vlastní dům, který indiáni napadli a zapálili pomocí lnu a konopí, které nalezli ve stodole. Kdokoliv se pokusil vyjít ven a uhasit oheň, byl zastřelen. I uvnitř domu obránci umírali, zatímco jim hořela střecha nad hlavou. Mary v zoufalství vzala své děti i sestřiny děti a pokusila se s nimi uniknout z domu. Prošla deštěm kulek, viděla padat své příbuzné zraněné a mrtvé. Sama byla střelena do boku a zároveň byla zraněno i dcerka, kterou držela v náručí. Z třiceti sedmi osob ukrývajících se v domě neunikl jediný. Třináct jich bylo zabito, dvacet čtyři zajato. Indiáni zajatcům nařídili, aby šli s nimi. Pokud uposlechnou, nic se jim nestane. Ačkoliv Mary dříve často prohlašovala, že pokud by se v podobné situaci octla, raději se nechá zabít než zajmout živá. Ale když k tomu skutečně došlo, nenašla dost odvahy a raději uposlechla. Když se utábořili první noc dolehla na ni tíseň z právě prožitých hrůz. Přišla o všechno: domov, rodinu, přátele... Nevěděla co je s jejím manželem, který ještě před útokem odešel do zátoky rybařit. Oslavný zpěv a tanec indiánů v záři ohňů připomínal peklo. Následovala strastiplná cesta. Ač sama zraněná, nesla svou postřelené dcerku, dokud nepadla vysílením. Poté ji vysadili na koně. Konečně dorazili do indiánské vesnice, kde si Indiáni rozebrali zajatce jako otroky. Konečně jí ošetřili ránu obkladem z dubového listí. Její dcerka Sarah však takové štěstí neměla a svým zraněním podlehla. Její další dcera Mary sloužila v jiném vigvamu, ale nesměli se k sobě přiblížit. O synovi zpočátku neměla zprávy. Teprve později se dozvěděla, že je v jiné vesnici. Následovala další cesta. Jedna z žen se pokusila uprchnout a za trest i pro výstrahu ostatním ji indiáni před zraky všech upálili i s jejím dítětem. Cesta byla namáhavá pro zraněním i hladem oslabenou ženu. Mary byla vděčná za každý kousek jídla, který dostala a i vyloženě odporné věci snědla s chutí. Došli až do tábora krále Filipa. Král požádal Mary, zda by nevyrobila košili pro jeho syna, později také čepici. Tak si zasloužila trochu více a lepšího jídla, než ostatní zajatci. Ani indiáni neměli jídla nazbyt. Své děti vídala jen zřídka. Když se po delším odloučení odvážila na ně zeptat, dozvěděla se, že z hladu jejího syna zabili a snědli. Samozřejmě to nebyla pravda, ale to v té chvíli nemohla tušit. Jedinou útěchou jí byla Bible, která jí jako zázrakem zůstala. Přesto ji musela skrývat a při čtení dávat pozor, aby ji nikdo z indiánů neviděl. Během cesty k nim přibyl další zajatec Thomas Read. Od něj se dozvěděla, že její manžel je stále naživu. Indiáni jí často tvrdili, že jej zabili, nebo že se znovu oženil, protože věřil, že zemřela. Nakrátko se opět setkala se svým synem, ale byl prodán novému pánu a s ním musel odejít. Ostatně indiáni se svými otroky obchodovali velmi často, i Mary během těch "pár" týdnů několikrát změnila pána. Většinou se k ní chovali jako k nějaké věci, nedávali jí jíst a spát musela na holé zemi. Jiní byli laskavější a když zjistili, že umí šít a plést, ocenili její služby jídlem i dekou. V další indiánské vesnici se setkala se svou zajatou sestrou, ale mohly spolu prohodit jen pár slov. Vyjednávání o propuštění zajatců se táhla dlouhou dobu. Indiáni požadovali výkupné. Mary se dočkala vysvobození, bohužel své děti musela prozatím zanechat v moci divochů. Ostatní zajatci se s ní loučili a prosili, aby na ně nezapomněla a poslala jim něco na přilepšenou. Návrat do Lancastru byl radostný i bolestný zároveň. Město bylo zničené, vypleněné. Setkala se s některými sousedy. Bratr i švagr se ptali, zdali ví, co se stalo s jejich rodinami. Obdarována jídlem a šatstvem jsem ještě tentýž den odešla do Bostonu, kde jsem se konečně setkala s manželem. Radost jim kalila jen myšlenka na děti: Jedno mrtvé, ostatní kdovíkde ztracené... Po tak dlouhé době mezi pohany byla Mary zase obklopena milými křesťany, kteří ji laskavě přijali. Zjistila, že známí i cizí lidé poskytli peníze a dali dohromady 20 liber, aby ji mohli vykoupit. O týden později se vrátila její sestra a další žena. To, že nepřinesly ani zprávy o jejich dětech bylo těžké, přesto stále doufali, že se i je podaří osvobodit. Za nějaký čas se skutečně dočkali. Nejprve byl vykoupen jejich syn Joseph za 7 liber. O několik dní později se setkali i s dcerou Mary, která získala svobodu překvapivým způsobem: Indiáni ji opustili a ona sama s jednou indiánskou ženou putovala tři dny pustinou až šťastně dorazili do Providence.

Titulní strana prvního vydání knihy

 

Zdroje informací a obrázků: internet

A Narrative of the Captivity and Restoration of Mrs. Mary Rowlandson