úterý 3. května 2022

Věra Čáslavská


3.5.1942 - 30.8.2016

Když se toho květnového dne roku 1942 Čáslavským narodila už třetí dcera v pořadí, po Haně a Evě dostala jméno Věra. Brzy se začalo zdát, že když osud neseslal otci vytouženého syna, dal mu alespoň kluka v sukních. S dívkou šili všichni čerti, což v té době nebylo až tak obvyklé. Místo s panenkami raději hrávala venku s kluky fotbal.

Její otec vlastnil malý krámek s lahůdkami, některé z nich připravovala maminka doma. Věrka ten krámek milovala. Přišel však únor 1948 a oni o krámek přišli, znárodnili jim ho a otce zaměstnali ve svazu spotřebních družstev. Nebyl tam příliš šťastný, ale nestýskal si. Místo stesků se doma raději vyprávěly historky o jeho drobných hrdinstvích během války.


Věrka od dětství projevovala určité pohybové nadání a sport všeobecně milovala. Začínala již ve čtyřech letech baletem v taneční škole Marty Aubrechtové. Původně tam jen s maminkou doprovázela starší sestry. Během čekání, až jim skončí hodina, si sama zkoušela různé cviky a pohyby, čímž zaujala lektorku a ta ji i přes nízký věk přijala do školy také. Balet jí šel a byla v něm opravdu dobrá, stejně jako její sestry. Brzy začalo trio sester Čáslavských vystupovat při nejrůznějších příležitostech. Nejstarší Hana později vystudovala tanec na konzervatoři a nastoupila dráhu baletní sólistky (ale to předbíhám).

Věrka potom pokračovala v baletně artistické škole pod vedením Borise Milce, který ji naučil základy akrobacie. Kromě tance se věnovala i krasobruslení a kdyby v té době našla nějakého slušného trenéra, asi bychom neměli slavnou gymnastku, ale krasobruslařku. Jako samouk však neměla šanci. Ona se však chtěla stát baletkou, stejně jako její sestra Hana. Jenže... Nezvládla talentové zkoušky. V tom úboru, který měla se neodvážila před komisí vystoupit a utekla.


Bylo štěstí, že se setkala s gymnastkou Evou Bosákovou. No, popravdě, až takové štěstí to nebylo, měla v tom prsty její maminka, která slavnou gymnastku požádala, zda by se na Věrku a její cvičení nemohla podívat a zhodnotit, jestli má nebo nemá talent. Eva Bosáková ve Věrce zřejmě talent viděla, protože se uvolila, že jí povede. Nebyla trenérka, ale plně vytížená sportovkyně. Tréninky s Věrkou tedy mívala jen jednou za dva týdny a z toho se ještě často omluvila, kvůli nějakým závodům nebo jiným povinnostem. Zpočátku tedy Věrka trénovala víceméně sama. I přesto dělala velké pokroky a brzy si Bosáková uvědomila, že společný trénink jednou za dva týdny nestačí. Předvedla ji svému trenérovi, který si Věrku vzal také do péče. S Bosákovou je pojil téměř přátelský vztah. Neviděly v sobě navzájem konkurentky nebo soupeřky a Věra by si to z úcty k ní ani nedovolila i když sama měla ten pocit, že by ji mohla porazit.

Kromě sportu se Věrka věnovala i práci a studiu. Hned ve čtrnácti letech nastoupila do práce. Po práci trénink a po něm hned uháněla do večerní hospodářské školy pro pracující, kde si udělala státnice z těsnopisu a psaní na stroji. Poté nastoupila do Státního ústavu Projekta v Praze jako písařka. Myslíte, že se pro ni něco změnilo? V žádném případě, protože si vzala do hlavy, že si ještě udělá maturitu. A tak pokračovala ve stejném tempu: práce - tréning - večerní škola. Denně! Šest dní v týdnu... Tehdy ještě bývali sportovci regulérně zaměstnáni a je ani nenapadlo požadovat pro sebe nějaké úlevy. Omlouvaly je jedině na závody.

Věra Čáslavská a Eva Bosáková

Věrku dlouhou dobu vůbec nenapadlo, že bude profesionální sportovkyně. Sport ji bavil. Ale co se profese týče, jejím snem bylo lékařství. Začala docházet na přednášky do anatomického ústavu i do pitevny a primář Eiselt ji párkrát dokonce pozval i na operační sál. Se svou povahou a nasazením by určitě byla výborná lékařka. Ale brzy pochopila, že dělat současně vrcholový sport a vysokou školu je i nad její síly. Musela si vybrat a zvolila gymnastiku.

V roce 1958 (v jejích šestnácti letech) ji poprvé vzali na mistrovství světa do Moskvy. Už předtím sice pár závodů absolvovala, ale nikdy nic tak velkolepého. Spíš to bylo na zkoušku, aby se otrkala a poznala, jak to chodí. Byla tam nejmladší účastnicí, většině jejích soupeřek bylo kolem 25 let. Jo, tenkrát se se sportovní kariérou začínalo mnohem později než dnes. Většinou to byla volba samotných sportovců a ne jejich ambiciózních rodičů. Už mnoho let bývali nejlepší gymnastky Rusky, ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ale skončit hned za nimi jako druzí, to byl pro český tým obrovský úspěch. Stejně tak osmé místo pro Věru jako jednotlivce. A to si ani nestačila připravit žádnou sestavu na bradlech. Tu dávali dohromady s trenérem až těsně před závodem.

Po návratu z Moskvy ji převzal do své péče trenér Vladimír Prorok. Ve světě gymnastiky měl tu nejlepší pověst. Sám bývalý a úspěšný sportovec byl trenérem nové doby. Už nejen rádce, ale člověk, který plánuje dráhu svých svěřenkyň i teoreticky a strategicky. Byl sice tvrdý a jeho tréninky náročné, ale na oplátku se na něj gymnastky mohly spolehnout naprosto ve všem. A výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Už o rok později na mistrovství Evropy v Krakově získala Věra stříbro za přeskok a zlato za sestavu na kladině. Bylo to neuvěřitelné. Pouhé dva roky práce a z amatérky se dostala mezi Evropskou špičku. Další rok na závodech pořádaných v Praze vůbec poprvé po mnoha letech někdo porazil Rusky. Jestli se ptáte, kdo to byl, tak právě naše Věra Čáslavská.

Koncem padesátých let se z gymnastiky stal populární sport. Na Čáslavskou a Bosákovou se prostě chodilo, podobně jako se chodí do kina nebo divadla. Fanoušci si jejich tváře vystřihovali z časopisů stejně jako jiní tváře herců nebo zpěváků.

Životy sportovců se popisují poměrně nudně. Od závodu k závodu, od úspěchu k úspěchu. Postupně až na vrchol, z něhož potom přijde sestup, nebo rovnou pád. A pak přijde nový závodník. Věra snažila, aby Bosákovou neporazila, záměrně do svých sestav nezařazovala ty nejnáročnější prvky, které však bravurně zvládala. Časem však pochopila, že jí nic jiného nezbývá. Před Bosákovou se začaly dostávat jiné závodnice a to bylo špatně. Věra pochopila, že i pro stárnoucí závodnici bude přijatelnější, když ji z pomyslného trůnu sesadí její žačka, než někdo cizí. A tak v květnu 1962 vůbec poprvé vyhrála nad Bosákovou.

Jedním z největších úspěchů její kariéry byla olympiáda v Tokiu v roce 1964, na které získala 3 zlaté medaile ze čtyř možných. Bohužel bradla se jí nepovedla. Povzbudivý výkřik kolegyně z družstva ji bohužel vytrhl ze soustředění a ona spadla. Hned se sice vyšvihla zpět a sestavu dokončila, ale i ona věděla, že už je pozdě. Ovšem tímto gestem si získala diváky. Japonci si ji zamilovali a dodnes ji obdivují. Kromě medailí si z Japonska přivezla také historický samurajský meč, který jí jeden z diváků daroval. O čtyři roky později se jí podařilo vítězství obhájit a doplnit i o čtvrtou zlatou medaili z těch nešťastných bradel. Před ní totéž dokázala Ruska Latyninová. Po ní už nikdo další. 

Rok 1968 byl pro naši zemi obtížný. Když v červnu vyšel manifest 2000 slov, podepsala jej mezi prvními. O politiku se příliš nezajímala, ale měla možnost cestovat a srovnávat. Cítila, že je něco špatně. Srpnová okupace ji zastihla na předolympijském soustředění v Šumperku. V Praze byli pozatýkáni členové Dubčekova vedení strany. Čekalo se, že jako další přijdou na řadu signatáři manifestu. Zpočátku (než byl umlčen) rozhlas stále opakoval výzvy signatářům: "Neotvírejte, nevycházejte, ukryjte se do bezpečí!" Nikdo nevěděl, co přijde, ale všichni si pamatovali, jak Sověti v 56. zatočili s odbojnými Maďary. I Věra přijala nabídku azylu v Jeseníkách. Do tělocvičny se neodvážila, ale trénovala dál v přírodě. Nic se však v té době nezdálo být vzdálenější než olympiáda, která měla vypuknout už za pár týdnů v Mexiku. Dlouho nebylo jisté, zda český olympijský tým vyrazí a pokud ano, v jaké sestavě. Když už bylo jasné, že na olympiádu se pojede a dokonce v původně schváleném složení, brala to jako poslání. Šance porazit Rusy alespoň ve sportu, když jinde to nebylo možné.

Mexická olympiáda se zapsala do dějin jako jedna z nejdramatičtějších, kvůli atmosféře, která ji celu provázela. Rok 1968 byl rokem politického neklidu prakticky v celém světě. Mnohá sportovní vystoupení tak plynule přecházela v politickou demonstraci. I Věra vyjádřila svůj "tichý protest" proti okupaci. Stalo se to při přebírání zlaté medaile za prostná, ve kterých dosáhla stejného počtu bodů, jako Ruska Larisa Petrikovová. Na stupních vítězů tedy stály vedle sebe, nahoru jely dvě vlajky a hrály se dvě hymny. Zatímco při české hymně hleděla Věra hrdě vpřed, při té ruské odvrátila a sklopila hlavu.

Tichý protest

Na olympiádu do Mexika se Věra přibalila vskutku neobvyklé šaty - svatební. Po skončení soutěží ji totiž čekala ještě jedna událost - totiž vlastní svatba. O ruku ji požádal Josef Odložil, jeden z nejúspěšnější čs. atletů všech dob. Jako mladí úspěšní sportovci se potkávali často. Těžko však říct, kdy vlastně přeskočila ona pověstná jiskra. Nápad vzít se v Mexiku byl Věřin. Měla to být jakási symbolická tečka za její sportovní kariérou. Svatba měla být tajná, ale znáte novináře... Na doporučení místních úřadů se rozhodla změnit místo. Původně malou kapličku vyměnila za metropolitní katedrálu Panny Marie Guadeloupské. I tak měli problémy se přes davy fanoušků vůbec do kostela dostat.

O své další budoucnosti v té době ještě příliš nepřemýšlela. Chtěla si od sportu trošku odpočinout, mít děti, možná trénovat mladé gymnastky... Brzy se však začalo ukazovat, že pro nové politické představitele není důležité, co Věra dokázala, ale především to, co podepsala. Tlak na osobnosti, kteří podepsali Dva tisíce slov, byl obrovský. V novinách vycházely jeden za druhým články "pomýlenců" z roku 1968. "Spletli jsme se, odpusťte nám." psali. Věře se to celkem vyhnulo, protože zrovna nebylo nic, čím by ji mohli "přesvědčit".

Na první problém narazila až se svou knihou. Podepsala smlouvu s nakladatelstvím Mladá fronta, a pak v každé volné chvilce psala. Rukopis byl hotov už koncem roku 1969. Že se v nakladatelství líbil, nebylo až tak důležité. Aby mohl být vydán, byly nutné úpravy a škrty. Bylo nutné vynechat vše politicky kritické nebo současné ideologii nepřijatelné. O Ruskách psát takovým způsobem, aby nikdo Věru nemohl osočit z toho, že je nemá ráda.  Vlastně se zdálo nemožné, aby kniha vůbec vyšla, ale našli se takoví, kteří se za ni postavili. Když však Cesta na Olymp po mnoha odkladech konečně v roce 1972 vyšla, byla proti původnímu rukopisu o polovinu tenčí. Byl vůbec zázrak, že se objevila. Celý náklad 94 tisíc výtisků se téměř okamžitě prodal. Dotisk ani reedice však už povoleny nebyly.


Ovšem s prací to moc slavné nebylo. Sice dostávala nabídky na přednášky i exhibice z celého světa, ale nesměla se jich účastnit, soudruzi ji ven nepustili. Američané jí dokonce nabídli účinkování v hollywoodském filmu, ve kterém měla hrát sebe sama. Japonci jí nabízeli účinkování v reklamách... Ale "protože se paní Čáslavská nepolepšila, není žádoucí, aby svou vlast reprezentovala v zahraničí" - tak to viděly instituce, které rozhodovaly. Ideální by bylo, kdyby její jméno bylo úplně zapomenuto. A že se o to režim snažil. Když vyšla kniha sovětské gymnastky Larisy Latyniové, o Věře v ní nebyla zmínka, psalo se o ní jako o bezejmenné Češce. Ani jindy se její jméno nezmiňovalo, jako by neexistovala. To ovšem neznamenalo, že by o ni neměli zájem. Ten měli a velký: bylo potřeba i od ní získat doznání.

Aby se mohla stát trenérkou dostala podmínku: Poskytne novinám rozhovor o svém současném životě a názorech. Odmítne nepravdy a lži, které se o ní objevily v zahraničních novinách. S tím Věra souhlasila, podle ní to mělo znamenat jen tolik, že uvede věci na pravou míru. A v tomto duchu také rozhovor v roce 1970 poskytla do Rudého práva. Ovšem šéfredaktor jej označil za nedostačující a odmítl otisknout. Prý musí mít i politický charakter. To Věra odmítla a tak se mohla rozloučit s prací trenérky. Zkoušeli to na ni znovu a znovu. V roce 1971 se vrátila ke studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu, které musela přerušit během mateřské dovolené. Původně se tam snad ani vracet nechtěla, ale děkan fakulty ji přesvědčil, že svou nečinností dělá "těm druhým" radost. To ji motivovalo.

Rodinný život žila tak, jak si ho vysnila. V roce 1971 se jí narodila dcera Radka a v roce 1974 syn Martin. Ovšem její odmítání ztotožnit se s novým režimem komplikovalo život nejen jí, ale i jejímu muži, který nebyl tak zásadový. Josef ze svého trenérského platu těžko rodinu uživil. Věra byla nucená přijmout práci uklízečky. Přesto se nevzdávala a chodila znovu a znovu žádat o práci na ÚV ČSTV. Koncem roku 1974 se však na ni konečně usmálo štěstí: jmenovali ji trenérkou dívčího gymnastického družstva Sparty Praha. Ovšem mělo to háček: její působení muselo být utajeno, nejen před funkcionáři, ale i před novináři. Dostala na starost několik juniorských závodnic o nichž nebylo jisté, že jsou perspektivní (později se ukázalo, že nejsou).

A pak se stal zázrak! Po tolika letech žádostí a odolávání nátlaku Věru pozvali do Mexika a soudruzi souhlasili. Teprve později se ukázalo, že šlo o obchod mezi Sověty a Mexikem. Mexiko bude dodávat uhlí pro Kubu a Sověti přesvědčí Čechy, aby dovolili Věře trénovat mladé mexické gymnastky. Zájem o soudruhů o spolupráci s Mexikem byl dokonce tak velký, že Věře povolili odcestovat i s celou rodinou. Věra Mexiko milovala a Mexiko milovalo ji. Přivítání na letišti bylo velkolepé, jako by přijela samotná královna. Pro Radku a Martina, Věrčiny děti, to byl šok, vůbec totiž netušili, že jejich máma je tak slavná. Hůře to snášel Věřin manžel Josef. I když i on byl svého času slavný a významný sportovec, s Věrou a jejími úspěchy se měřit nemohl.

Během mexického pobytu se naplno projevily problémy, které manželé měli. Jedním z hlavních byly rozdílné názory na výchovu dětí. Ačkoliv Věra byla plně vytížená prací, dětem se věnovala maximálně. Podle jejího manžela to však nebylo dost. Jako by se nedokázal smířit s tím, že Věra není a nikdy nebude pečující hospodyňkou. Poměrně brzy po příletu začali žít odděleně a dohodli se na rozvodu po návratu do Čech. Josef skutečně žádost o rozvod podal, ale pak si to rozmyslel a pokusil se s Věrou opět usmířit. Věra souhlasila a tak dalších několik let snášela jeho hrubé chování, které by v dnešní době bylo klasifikováno jako psychické týrání. Teprve na žádost dětí sama podala žádost o rozvod v roce 1987. Manželství bylo rozvedeno zhruba za rok, ovšem ještě další dva roky se táhlo majetkové vyrovnání.

Poměrně brzy po tom, co Věra získala svou osobní svobodu, tak přišla Sametová revoluce (1989) a s ní svoboda pro celý národ. Věra nebyla skutečnou disidentkou ani se s nikým z disentu nestýkala, a celkově se v politice příliš neangažovala. Přesto nyní cítila, podobně jako v osmašedesátém, že nemůže zůstat stranou, že musí něco udělat... Když viděla, jak různé osobnosti vystupují se svými projevy na balkóně Melantrichu, vydala se tam také a s pomocí pár známých se dostala také až na balkón, odkud promluvila k davům dole. Poprvé se tu setkala s Václavem Havlem. Ani nyní se nechtěla v politice angažovat - odmítla kandidovat na primátorku Prahy, i místo velvyslankyně v Japonsku. Teprve, když jí Václav Havel nabídl místo své poradkyně pro sociální otázky a sport, souhlasila. Později se stala jeho asistentkou, její prací bylo především vyřizování prezidentovy korespondence. Ač se to zdá být jednoduchá práce, nebylo tomu tak. Václav Havel byl velmi oblíbeným prezidentem a dopisů chodily spousty. Věra se poctivě snažila na všechny jeho jménem odpovídat, pracovní dobu měla téměř od nevidím do nevidím.

Václav Havel a Věra Čáslavská

Kromě toho začala spolupracovat s Olgou Havlovou pro Výbor dobré vůle. K handicapovaným měla kladný vztah už od dětství. Byla to zčásti ji její zásluha, že se pohled společnosti na postižené začal měnit k lepšímu. A výčet jejích aktivit by nebyl úplný, kdybych vynechala její funkci předsedkyně Československého olympijského výboru a členství v Mezinárodním olympijském výboru.

Do všeho šla naplno, tak jak byla odjakživa zvyklá. Po třech letech byla zcela vyčerpaná - fyzicky i psychicky, a musela své aktivity postupně omezovat. Do toho v roce 1993 přišla nešťastná událost v rodině. To, že syn Martin neměl dobré vztahy se svým otcem nebylo žádné tajemství a otcovo chování vůči matce i dětem jak před, tak především po rozvodu, situaci ještě zhoršovalo. Když jednoho dne na diskotéce začal otec v opilosti obtěžovat a později i fyzicky napadat Martinovy přátele, pokusil se ho syn usměrnit jednou dobře mířenou ránou pěstí do obličeje. Kombinace opilosti a zdravotního problému, o němž Martin ani nevěděl, způsobily, že otec po této ráně upadl a uhodil se do hlavy následkem čehož o pár dní později zemřel. Z Martina se rázem stal v očích veřejnosti otcovrah. Vleklý soudní proces byl po celou dobu v popředí zájmu bulvárních médií.

Věra se doslova psychicky zhroutila a skončila v péči lékařů. Pobývala na v psychiatrické léčebně a poté na různých místech s pečovatelskou službou. Byla zcela apatická, stranila se lidí, nejevila o nic zájem, nežila jen přežívala ze dne na den. Postupně se stávala závislou na antidepresivech, které jí bezradní lékaři předpisovali. Zdálo se, že už nic nepomůže, že se dočista zbláznila. Jenže Věra byla vždycky bojovnice. Po patnácti letech přišel snad zázrak. Jednoho dne z ničeho nic vstala, spláchla léky do kanálu a vyrazila znovu vstříc životu. I když po malých krůčcích a už nikdy tak hektickému, jak bývala zvyklá. Poslední roky svého života dožila v domku po rodičích v Černošicích. V roce 2015 jí diagnostikovali rakovinu slinivky a 30.8. o rok později této nemoci v Pražském IKEMu podlehla. Pohřeb se konal v úzkém rodinném kruhu v krematoriu v Šumperku, kde byla též zpopelněna. Veřejnost dostala možnost se s ní rozloučit 12.9. v Národním divadle v Praze. Pohřbena je na hřbitově v Černošicích, přesněji přímo ve zdi hřbitova, která sousedí se zahradou jejího domku.



Zdroj informací: Věra Čáslavská, život na Olympu
Zdroj obrázků: Internet

Žádné komentáře:

Okomentovat