Dnes si připomínáme 500 let od úmrtí ženy, jejíž život je opředen množstvím legend. Snad za to může příslušnost k tak významnému rodu, jakým Brogiové bezesporu byli. Však to známe i z dnešních dob, kdy politici čelí mnoha různým nařčením a jen zřídkakdy se nakonec dozvíme jednoznačnou pravdu. Nedělám si iluze, že by to v minulosti bylo lepší.
Původně nevýznamný španělský šlechtický rod Borgiů se v dobách renesance stal nejmocnějším a nejbohatším rodem na území Itálie. Na tomto vzestupu se nemalou měrou podílel titul papeže, který v roce 1455 získal Alonso Borgia. Od té doby byl rod na vzestupu a ovlivňoval politiku nejen v Itálii, ale často i celoevropskou. Mnoho příslušníků rodu zastávalo vysoké úřady světské i duchovní. Spolu s politickou mocí také vzrůstalo bohatství rodu.
Samotná Lukrécie proslula zejména jako "krásná travička". Ani renomovaní historikové však dnes nedokážou s jistotou říci, zda se legendy o travičství zakládají na pravdě, nebo se Lukrécie stala jen nevinnou obětí intrik a pomluv. Ona sama ničím významným do historie nezasáhla. V očích své rodiny i širší veřejnosti byla především "výhodnou partií", díky níž mohly být naplněny politické cíle všech zúčastněných. Zřejmě i proto byl její život plný nejrůznějších zvratů.
Otcem Lukrécie byl španělský kardinál Rodrigo de Borja (později si změnil jméno na Borgia). Ani vysoké postavení v církevní hierarchii spojené se slibem celibátu mu totiž nebránilo v udržování dlouholetého milostného poměru s Vannozzou Cattanei, matkou Lukrécie a tří jejích bratrů. Výchova a vzdělání Lukrécie byly svěřeni kardinálově sestřenici Adrianě Orsini. V tomto směru její pěstounka odvedla výbornou práci. Lukrécie se naučila plynule hovořit i psát několika jazyky, věnovala se hudbě a kreslení. Přístup ke vzdělání u paní Orsini je shrnut ve slovech: "Především se ujistěte, že máte co říct, a pak se vyjádřete jednoduše a upřímně, vyhýbejte se zbytečným slovům. Chci, abyste se naučila, jak myslet, ne jak vytvářet brilantní věty:"
Otec ji už v jedenácti letech zasnoubil se španělským šlechticem Gasparem d'Aversa. O rok později byl kardinál Rodrigo zvolen papežem. Tímto se život Lukrécie obrátil doslova vzhůru nohama. Její otec zrušil zasnoubení a začal se poohlížet po vhodnějším ženichovi. Volba nakonec padla na Giovanniho Sforza, hraběte z Pesary, za nějž ji v roce 1443 provdal. Tímto si zajistil mocného spojence v severní a střední Itálii.
V roce 1494 došlo k napadení Itálie vojsky francouzského krále Karla VIII. Tato událost změnila politické poměry na jihu Evropy. Manželství Lukrécie a Giovanniho již nebylo tak výhodné a papež začal usilovat o jeho zrušení z důvodu "impotence" manžela. Giovanni se tomuto nařčení dlouho bránil a naoplátku obvinil Lukrécii s incestu s vlastním otcem. Nakonec však byl rodinou přesvědčen, aby ustoupil, výměnou za to, že si smí ponechat Lukréciino věno. Tak se stalo, že v roce 1497 bylo manželství rozvedeno a Lukrécie byla prohlášena za neposkvrněnou pannu, ačkoliv v té době byla již v šestém měsíci těhotenství. Prožila totiž milostný románek s komorníkem svého otce. Nebožák za toto své "pochybení" zaplatil životem, byl nalezen mrtev v Tibeře. V březnu roku 1498 porodila syna Giovanniho. V roce 1501 byly vydány dva dekrety o původu tohoto dítěte. V jednom z nich je uveden jako otec Lukréciin bratr Caesar, v tom druhém pak její otec papež Alexandr. V žádném však není uvedena Lukrécie jako matka. Po roce 1503 se však Lukrécie ujímá péče o tohoto chlapce a vychovává jej jako svého nevlastního bratra.
Následoval další sňatek, tentokrát s Alfonsem Aragonským. Ačkoliv šlo o předem domluvený a politicky výhodný sňatek, Lukrécie se do svého manžela vášnivě zamilovala. Porodila mu syna Rodriga. Štěstí manželů však netrvalo dlouho. V roce 1500 byl cestou do Vatikánu napaden a zraněn. Přesto se však dostal až ke své ženě, která o něj pečuje. Ovšem smrti neunikne, zraněný je před očima své ženy v posteli zardoušen kapitánem Caesarovy stráže. Není pochyb že za vraždu nese odpovědnost Lukréciin bratr Caesar. Po tomto zážitku se Lukrécie psychycky zhroutila. Její otec rozhodl, že bude lépe, když období smutku stráví v horském městečku Nepi.
Mezitím už však připravuje další "výhodný" sňatek. Třetím manželem Lukrécie se stává Alfons d'Este, vévoda z Ferrary. Svatba se koná v zastoupení, ale její velkolepé oslavy se zapíší do dějin jako "ples kurtizán". Toto manželství podle všeho bylo šťastné. Alfons svou ženu zbožňoval. Není divu, vždyť byla považována za nejkrásnější ženu na zemi. Jeden z dvořanů ji popsal slovy: "středně vysoká, půvabných tvarů; má protáhlou tvář, stejně jako nos, zlatavé vlasy a oči bez zvláštní barvy, ústav velká, zuby zářivě bílé, poprsí obdivuhodných rozměrů. Celou svou bytostí vyzařuje veselí a humor."
Ve Ferraře, daleko od Říma, konečně našla klid. Město si zamilovala, stejně jako všichni zde milovali ji. Lukrécie se stala patronkou zbožnosti a umění. Založila řád klaristek San Bernardino. Svému třetímu muži porodila pět dětí. Po porodu posledního nastaly nějaké komplikace v jejichž důsledku Lukrécie umírá. Je pohřbená v lapidáriu kláštera Corpus Domini ve Ferratě.
Teprve po její smrti se začínají šířit pověsti o travičství, smilstvech a incestních vztazích. Tyto legendy se staly předlohou mnoha románů a filmů a díky nim přežívají dodnes. Snahy historiků uvést vše na pravou míru zatím nejsou příliš úspěšné.
Otec ji už v jedenácti letech zasnoubil se španělským šlechticem Gasparem d'Aversa. O rok později byl kardinál Rodrigo zvolen papežem. Tímto se život Lukrécie obrátil doslova vzhůru nohama. Její otec zrušil zasnoubení a začal se poohlížet po vhodnějším ženichovi. Volba nakonec padla na Giovanniho Sforza, hraběte z Pesary, za nějž ji v roce 1443 provdal. Tímto si zajistil mocného spojence v severní a střední Itálii.
V roce 1494 došlo k napadení Itálie vojsky francouzského krále Karla VIII. Tato událost změnila politické poměry na jihu Evropy. Manželství Lukrécie a Giovanniho již nebylo tak výhodné a papež začal usilovat o jeho zrušení z důvodu "impotence" manžela. Giovanni se tomuto nařčení dlouho bránil a naoplátku obvinil Lukrécii s incestu s vlastním otcem. Nakonec však byl rodinou přesvědčen, aby ustoupil, výměnou za to, že si smí ponechat Lukréciino věno. Tak se stalo, že v roce 1497 bylo manželství rozvedeno a Lukrécie byla prohlášena za neposkvrněnou pannu, ačkoliv v té době byla již v šestém měsíci těhotenství. Prožila totiž milostný románek s komorníkem svého otce. Nebožák za toto své "pochybení" zaplatil životem, byl nalezen mrtev v Tibeře. V březnu roku 1498 porodila syna Giovanniho. V roce 1501 byly vydány dva dekrety o původu tohoto dítěte. V jednom z nich je uveden jako otec Lukréciin bratr Caesar, v tom druhém pak její otec papež Alexandr. V žádném však není uvedena Lukrécie jako matka. Po roce 1503 se však Lukrécie ujímá péče o tohoto chlapce a vychovává jej jako svého nevlastního bratra.
Následoval další sňatek, tentokrát s Alfonsem Aragonským. Ačkoliv šlo o předem domluvený a politicky výhodný sňatek, Lukrécie se do svého manžela vášnivě zamilovala. Porodila mu syna Rodriga. Štěstí manželů však netrvalo dlouho. V roce 1500 byl cestou do Vatikánu napaden a zraněn. Přesto se však dostal až ke své ženě, která o něj pečuje. Ovšem smrti neunikne, zraněný je před očima své ženy v posteli zardoušen kapitánem Caesarovy stráže. Není pochyb že za vraždu nese odpovědnost Lukréciin bratr Caesar. Po tomto zážitku se Lukrécie psychycky zhroutila. Její otec rozhodl, že bude lépe, když období smutku stráví v horském městečku Nepi.
Mezitím už však připravuje další "výhodný" sňatek. Třetím manželem Lukrécie se stává Alfons d'Este, vévoda z Ferrary. Svatba se koná v zastoupení, ale její velkolepé oslavy se zapíší do dějin jako "ples kurtizán". Toto manželství podle všeho bylo šťastné. Alfons svou ženu zbožňoval. Není divu, vždyť byla považována za nejkrásnější ženu na zemi. Jeden z dvořanů ji popsal slovy: "středně vysoká, půvabných tvarů; má protáhlou tvář, stejně jako nos, zlatavé vlasy a oči bez zvláštní barvy, ústav velká, zuby zářivě bílé, poprsí obdivuhodných rozměrů. Celou svou bytostí vyzařuje veselí a humor."
Ve Ferraře, daleko od Říma, konečně našla klid. Město si zamilovala, stejně jako všichni zde milovali ji. Lukrécie se stala patronkou zbožnosti a umění. Založila řád klaristek San Bernardino. Svému třetímu muži porodila pět dětí. Po porodu posledního nastaly nějaké komplikace v jejichž důsledku Lukrécie umírá. Je pohřbená v lapidáriu kláštera Corpus Domini ve Ferratě.
Teprve po její smrti se začínají šířit pověsti o travičství, smilstvech a incestních vztazích. Tyto legendy se staly předlohou mnoha románů a filmů a díky nim přežívají dodnes. Snahy historiků uvést vše na pravou míru zatím nejsou příliš úspěšné.
Žádné komentáře:
Okomentovat