Viera Husáková

14.6.1923 - 20.10.1977

Milan Kundera v jedné ze svých knih nazval Gustava Husáka prezidentem zapomnění. Netuším v jaké knize, ani proč... Ale pro moji generaci bude navždy nezapomenutelným. Jeho jménem nás označili jako nálepkou. Nazvali nás Husákovými dětmi a toto přízvisko se používá dodnes - je stále živé, neupadlo v zapomnění. To spíš jeho žena Viera. Na manželku hlavy státu vedla poněkud zvláštní život. Roli první dámy si však příliš neužila, zemřela jen dva roky po jeho zvolení prezidentem. Ale to bychom začínali od konce.

Narodila se jako Viera Čáslavská (neplést si se slavnou gymnastkou) do dobře situované české rodiny žijící v Bratislavě. Otec inspektor státních lesů byl uznávaným odborníkem, který měl možnost se stýkat s představiteli mladého státu. Jeho profesní postavení i finanční situace dovolovala, že manželka Marie mohla zůstat v domácnosti. Jakožto dívce "z lepší" rodiny se Vieře dostalo velmi dobré výchovy a vzdělání. Měla francouzskou guvernantku, učila se hrát na piáno a samozřejmě jazyky. Od dětství jí bylo vštěpováno, že pokud to chce někam dotáhnout, musí být příjemná a přičinlivá. Viera taková byla - ve společnosti vždy vystupovala jako skutečná dáma.

V letech 1934-42 studovala na gymnáziu a po maturitě pokračovala ve studiu na právnické fakultě v Bratislavě. Při studiu též pracovala jako tajemnice ministerstva Slovenského státu. Žila stejně jako většina mladých studentů: chodila tančit, do divadla, na korzo... Učarovala jí komunistická politika, ke které se dostávala prostřednictvím kultury: Většina jejích oblíbených autorů bylo buď přímo komunisty, nebo s nimi alespoň sympatizovali. Jejich knihy o Sovětském svazu doslova hltala. V té zemi se dělo něco nového, převratného, nepoznaného... Není divu, že už jako mladá vstoupila do Komunistické strany a pod jejím vedením se aktivně zapojila do protinacistického odboje.

Velmi brzy se také vdala za Jozefa Millera, původně právníka, který se však především věnoval politice. S ním měla dvě děti: Vladimíra a Alexandru. Po jeho boku se zúčastnila Slovenského národního povstání 1944. Jako úřednice (byť celkem bezvýznamná) Informačního oddělení SNR v Banské Bystrici byla přímo v centru dění. Po zatlačení povstání do hor se stala členkou partyzánské brigády M.R.Štefánika. Za tuto činnost byla po válce vyznamenána řádem SNP a vojenskou medailí Za zásluhy.

Po válce krátce pracovala v Československém rozhlase. Ale velmi brzy ji zlákala novinářská profese. V letech 1946-47 byla redaktorkou Národní obrody. Od roku 1948 pak působila v redakci Pravdy. V padesátých letech se přiklonila k tzv. vnitrostranické opozici, která však ve skutečnosti žádnou opozicí nebyla. To jen část členů strany byla kritičtější a věcnější než stalinisté. Po zkušenostech s aférou kolem šéfredaktora Pravdy Friše byla raději opatrná. Friš patřil k mimořádným osobnostem a se svými schopnostmi se stal pro stranu nebezpečným a byl z funkce sesazen. Vierka patřila do okruhu jeho blízkých přátel a začala mít také problémy. Velmi rychle pochopila, že v novém režimu není důležité, kdo má pravdu, ale síla a moc. Odešla z Pravdy a nastoupila v redakci Slovenky, kde potom působila pět let. Z profesního hlediska to pro ni bylo velmi úspěšné období, protože v době, kdy noviny přetékaly politickými prohlášeními, výzvami a odsudky, ona se zaměřovala na osudy lidí zcela mimo politiku. 

Počátkem 60. let získala místo v časopise Kulturní život. S Husákem se znala již od dob SNP. Ale teprve zde se s ním blíže seznámila, když začal do časopisu přispívat a postupně si z něj udělal jedno ze "svých" periodik. Začali spolu chodit, ačkoliv ani jeden z nich nebyl "svobodný". Husák sice měl již před rozvodem, ale Viera se rozvedla až kvůli němu. Nebyla jediná, s níž Husák udržoval poměr. Měla však dost rozumu, aby jej netlačila do sňatku a tak si ho dokázala udržet. Podle všeho k němu přímo vzhlížela. Ačkoliv byla vzdělaná a dost chytrá, ochotně a dobrovolně přebírala jeho názory a šířila je dál. Možná i tím mu imponovala. Husák rozhodně nepodporoval emancipaci, zastával názor, že ženy do politiky a jiných důležitých činností nepatří.

Husák byl pragmatik. Po propuštění z vězení a rehabilitaci byl rozhodnut se vrátit do vysoké politiky. Dalo by se říct, že za jakoukoliv cenu. Uvědomoval si, že jakmile se mu to podaří, bude potřebovat partnerku na úrovni. Viera takovou byla: vzdělaná, s rozhledem, jemu i straně oddaná, z dobré rodiny, příjemného vystupování... Další její devizou bylo, že se neustále pohybovala v centru dění a měla tak informace prakticky o všem, co se kde šustlo. A samozřejmě si je nenechávala jen pro sebe. Pro Husáka tak byla cennou informátorkou.

Husák, jako by vždy věděl, ke komu se přiklonit a které názory jsou ty správné. A neváhal ty své podle aktuální situace měnit. Toto umění ho nejspíš vyneslo až na vrchol politické kariéry. Viera mu byla naprosto oddaná. Hájila jeho názory, šířila je dál a vůbec jej podporovala po všech stránkách. Po roce 1969 zrušila mnohá často i dlouholetá přátelství s některými lidmi. Odstřihla je, jako by nikdy neexistovali. 

Od roku 1968 pracovala v týdeníku Nové slovo, kde měla na starosti stránku zahraničních komentářů a zajímavostí. Jako jedna z mála v této době měla umožněn přístup k zahraničním časopisům, z nichž čerpala. Její propagandistické komentáře vznikaly podle stejného vzoru: Kritika nějakého jevu a závěr, v němž zdůraznila, že tento nešvar se týká výhradně západní společnosti. Čtenář si patrně vůbec neuvědomil, že to samé se děje i u nás. 

Se svatbou Husák nepospíchal. Snad si ji ani vzít nechtěl, vyhovovalo mu stávající uspořádání. Dokonce ani straničtí kolegové jej nedokázali přimět k tomu, aby si dal své rodinné záležitosti do pořádku. Viera ho často doprovázela při různých společenských příležitostech. Když v roce 1972 navštívila naši zemi Indira Gándhíová, mylně ji považovala za Husákovu manželku. V následném pozvání na oficiální návštěvu Indie ji pozvala spolu s Husákem. Husák tak byl vlastně k sňatku dotlačen. V roce 1973, těsně před odletem do Indie, tedy proběhl krátký civilní obřad jen za přítomnosti dvou svědků z řad stranických kolegů. Manželství to bylo podivné: Setkávali se jen o víkendech nebo oficiálních příležitostech, jinak žili každý sám. Husák ji údajně nikdy v jejím bytě nenavštívil. Ani po jeho zvolení prezidentem v roce 1975 se na tom nic nezměnilo. Viera dál žila v Bratislavě se svými dětmi, pracovala v redakci, chodila na nákupy i do společnosti... V pátek pak odlétala vládním speciálem do Prahy, kde během víkendu dělala 1.dámu a v neděli večer nebo v pondělí ráno se vracela zpět domů.

V říjnu 1977 pobývala v Bardejovských lázních. 20.října během procházky uklouzla na schodech a při pádu si zlomila ramenní kost. Nebylo to nic vážného, zranění mohli ošetřit v bardejovské nebo kterékoliv jiné nemocnici. Přesto profesor dr. P.Novák, primář chirurgického oddělení Státního sanatoria, který okamžitě přiletěl vrtulníkem, rozhodl o převozu do Bratislavy. Navzdory nastávajícímu večeru i nepřízni počasí nechal Vieru naložit do vrtulníku. Kolem osmé hodiny večer se blížili k Bratislavě nad níž panovala hustá mlha. Bratislavské letiště neodbavovalo a doporučilo přistání v Piešťanech. Velitel, který se domníval, že přepravuje státní osobu v ohrožení života se přesto rozhodl pro riskantní manévr. První pokus o přistání se nezdařil. Při druhém pokusu pak vrtulník havaroval v nedalekém kukuřičném poli. Nehodu nikdo nepřežil.

havarovaný vrtulník převážející Vieru Husákovou

Jelikož se Viera příliš v domácí politice veřejně neangažovala, tak jen málokdo věděl, že prezident je ženat. Národ se to dozvěděl až z nekrologů, které po nehodě přinesly noviny. Pohřeb se konal 24.10.1977 v síni slovenské filharmonie. Poté byly ostatky převezeny na hřbitov ve Slavičíně. Přišlo velké množství lidí, zaznělo mnoho projevů. Na závěr pak hrála Internacionála. 

hrob Viery Husákové

Prezident byl o nehodě okamžitě informován. Smrt manželky ho hluboce zasáhla. Na několik týdnů se stáhl z veřejného života. Jeho zármutek byl patrný i z novoročního projevu 1.1.1978. Asi rok po nehodě byly trosky vrtulníku převezeny na Zahorie, kde byly na osobní žádost prezidenta uloženy do hluboké jámy, polity napalmem, zapáleny a poté zasypány.

Zdroj: Manželky prezidentů (Pavel Kosatík)
Obrázky: internet