Maria Montessori

(31.8.1870 - 6.5.1952)

Maria Montessori je nejspíš po Komenském druhou nejvýznamnější reformátorkou školství. I když její metody a principy se prosazují zatím jen pomalu.

Narodila se v italském městě Chiaravalle do rodiny ministerského úředníka pracujícího v tabákovém průmyslu. Kvůli otcově zaměstnání se rodina stěhovala nejprve do Florencie a potom do Říma, kde Maria v roce 1876 začala chodit do základní školy na Via di San Nicolo da Tolentino. Již během tohoto studia začala narážet na mantinely, které tehdy omezovaly kariéru žen. Po ukončení základního vzdělání se přihlásila na průmyslovou školu Regia Scuola Tecnica Michelangelo Buenarroti s cílem stát se inženýrkou. Už to bylo na tehdejší dobu pro ženu neobvyklé. Předmětem jejího studia byly především italština, aritmetika, algebra, geometrie, účetnictví, historie, geografie a vědy. Školu absolvovala s výborným prospěchem v roce 1786 a poté pokračovala v dalším studiu techniky na Regio Instituto Tecnico Leonardo da Vinci, kde pokračovala ve studiu předchozích oborů, k nimž jí přibyla také geometrická a ozdobná kresba, chemie, fyzika, botanika, zoologie a cizí jazyky. I zde si vedla dobře, vynikala především v matematice a vědách. Maturovala v roce 1890 s diplomem z matematiky a fyziky.

Těžko říct, co bylo příčinou, že se rozhodla technické zaměření opustit a studovat lékařství, a to navzdory rodičům, kteří ji doporučovali stát se učitelkou - asi nejperspektivnější kariéra pro ženy v té době. Přihlásila se na lékařskou fakultu na univerzitě v Římě. V té době však bylo studium medicíny přístupné pouze mužům a jí byl zamítnut i přes několik odvolání. Vyřešila to prozatím studiem přírodních věd. Diplom z nich spolu s papežovou intervencí jí konečně v roce 1893 umožnil zahájit studium vysněné medicíny. Získala řadu stipendií a další peníze na studium si vydělala soukromým vyučováním. Během studia musela čelit mnoha předsudkům, ale byla pilnou studentkou a vše zvládla. V roce 1896 promovala a získala jako první žena v Itálii lékařský diplom a společně s tímto úspěchem také velkou popularitu.

Již během studia se zaměřila hlavně na pediatrii a psychiatrii, jimž se věnovala i po promoci. Pracovala postupně v různých nemocnicích a ústavech, kde se věnovala péči o děti. Během své praxe měla mnoho příležitostí pozorovat různé děti a jejich chování a jednání v různých situacích. Na základě těchto pozorování dospěla k přesvědčení, že "sociální pokrok a politická ekonomika musí mít kořeny ve vzdělání". Této své myšlenky se držela a dále ji rozvíjela po celý svůj život.

Její práce a cyklus přednášek na nichž prezentovala své poznatky vedly k tomu, že byla v roce 1898 jmenována spoluředitelkou nové instituce Ortofrenická škola. Právě toto místo se stalo důležitým milníkem v jejím životě. Byla to škola pro duševně postižené a přijímány do ní byly děti s širokým spektrem poruch. Do té doby byly její myšlenky pouze teoriemi. Nyní měla možnost si své poznatky ověřit v praxi. Během působení na této škole učila a zároveň pozorovala děti, experimentovala s různými pomůckami a na základě nových poznatků je zdokonalovala.

Již dříve (od r. 1897) pracovala po boku Giusseppa Montesana a postupně mezi nimi vznikl milostný vztah. Z něj se v roce 1898 narodil syn Mario. Odmítla se však vdát, jelikož by musela zanechat své práce. Jak moc byla Marie zapálená pro svou práci můžeme soudit z toho, že raději svého syna svěřila do pěstounské péče v rodině žijící nedaleko Říma. Sice jej často navštěvovala, ale skutečnost, že je jeho matkou se dozvěděl až mnohem později. I přesto mezi nimi vzniklo silné pouto. V dospělosti Mario se svou matkou pracoval a po její smrti v jejím díle pokračoval.

Se synem

V roce 1901 opustila Ortofrenickou školu a věnovala se dalšímu studiu, vyučovala a přednášela... V té době zažíval Řím nebývalý stavební rozmach, který však nevydržel dlouho. Mnoho stavitelů zkrachovalo a jejich nedokončené projekty skoupili bankéři, kteří je přeměnili na sociální bydlení pro chudé dělníky a jejich rodiny. Velmi brzy však začali mít potíže s dětmi, jejichž rodiče byli celý den v práci. Nudící se děti bez dozoru páchaly nejrůznější škody na budovách i v okolí. Požádali tedy Marii Montessori, zda by nevymyslela něco, čím by se děti mohly zabavit a zároveň byli pod dozorem.

Marie uvítala možnost pracovat s normálními dětmi a vyzkoušet si tak své poznatky i na nich. Založila svou první mateřskou školu s názvem Casa dei Bambini. 6.1.1907 se konalo slavnostní otevření, ale jen málokdo měl od toho nějaká zvláštní očekávání. Ne tak Marie:

"Měla jsem takový zvláštní pocit, který mě dnes přiměl s rozhodností oznámit,

že zde vidím otevření instituce, o které jednou bude mluvit celý svět."

I zde děti pozorovala a dál rozvíjela své teorie. Povšimla si, že děti samy touží po objevování a pokud jsou umístěny v prostředí, podporujícím jejich přirozený vývoj, mají schopnost se vzdělávat samy. Pochopila, že děti potřebují ke svému rozvoji používat ruce a že fyzická interakce spolu s pohybem jsou hlavním klíčem k učení.

Mariina práce a její výsledky měly velký úspěch. V roce 1909 začala o svých poznatcích psát knihy a pořádat přednášky a kurzy. Její prvotina "Metoda montessori" byla v roce 1912 přeložena do angličtiny, díky čemuž se začala rychle šířit světem. Na mnoha místech vznikaly nové Montessori školy. Jedním z jejích velkých podporovatelů byl sám Benito Mussolini z jehož popudu vznikaly nové školy, investovalo se do vzdělání učitelů a byla založena továrna na montessori pomůcky. Marii politika nezajímala, viděla v tom jen příležitost pro děti. Když však Mussolini v roce 1931 vydal nařízení, že všichni učitelé se musí zavázat k podpoře fašismu, Marie to odmítla a musela opustit rodnou Itálii. Už se nikdy nevrátila.

Velkou ránu šíření montessori metody zasadila 2. světová válka. Montessori školy byly v Evropě zavírány, její knihy zakázány a páleny. I z toho důvodu Marie přijala pozvání z Indie, aby v rámci boje proti negramotnosti vedla kurz pro učitele. Během jejího pobytu však došlo ke vstupu Itálie do války jako spojence Německa. V reakci na to Británie internovala všechny Italy, nacházející se na britském území, do nějž jako kolonie spadala i Indie. Marie Montessori však internována nebyla, jen byla přinucena setrvat v domácím vězení v budovách Theosophical Society, kde alespoň mohla přednášet. Po čase jí povolili i cestovat po Indii a organizovat další přednášky a školení. Během svého pobytu v Indii dále svou metodu rozvíjela a zdokonalovala. Zde vznikl termín "kosmická výchova", jejímž principem bylo přemýšlení o vztazích mezi všemi živými věcmi a týkala se dětí ve věku 6-12 let.

Zpět do Evropy se vrátil v roce 1946 s přesvědčením, že budoucí mír může být dosažen jen skrze vzdělávání dětí. Její práce zde však byla v troskách, montessori pedagogiku bylo třeba znovu vzkřísit. Marie neúnavně pracovala, psala knihy, přednášela, cestovala... A vedla kampaně za světový mír. Její úsilí oceňoval celý svět a třikrát byla navržena na Nobelovu cenu míru. Ale čas se krátil. Zemřela ve společnosti svého syna Maria 6.5.1952 v Noordwijku aan Zee v Nizozemí. Pohřbena je na místním katolickém hřbitově.

Její přínos v oblasti vzdělávání je nezpochybnitelný. Viděla, co děti chtějí a potřebují a nabídla jim to. Ale většina světa to zatím nepochopila. Současný pedagogický styl je postaven na zcela jiném principu: Dospělý vytvořil systém přizpůsobený tomu, co vláda a legislativa požadují a ten aplikoval na děti. Ale je i jiná cesta - ta montessori. A jaké jsou tedy zásady její pedagogiky?

1. Dítě je tvůrcem sebe sama
2. Pomoz mi, abych to dokázal sám
3. Ruka je nástrojem ducha
4. Respektování senzitivních období
5. Svobodná volba práce
6. Připravené prostředí
7. Polarizace pozornosti
8. Celostní učení

Co přesně to znamená není už předmětem tohoto článku.

Zdroj informací a obrázků: Internet