Milada Horáková

25.12.1901 - 27.6.1950

V České historii, a nejen té novodobé, asi těžko najdeme výraznější ženskou osobnost než byla právě Milada Horáková. Naše generace o ní prakticky nic nevěděla. Teprve v 90. letech 20. století se její jméno začalo vynořovat z propadliště dějin.

Narodila se 25.prosince 1901 v rodině Čeňka Krále, který byl oddaným zastáncem Masaryka a jeho protirakouských postojů. Ačkoliv o jejím dětství toho mnoho nevíme, vliv otcových politických názorů je u ní patrný. Původně byla ze čtyř dětí, ale dva z jejích sourozenců podlehli téměř současně septické spále (1914) a i pohřbeni byli společně. I ona sama jí onemocněla, ale až později v roce 1923, naštěstí se však uzdravila. Tato tragická zkušenost měla bezpochyby vliv na její sociální cítění.

Dalo by se říct, že se politicky angažovala již v dospívání. Z gymnázia, kde studovala, byla v roce 1918 vyloučena za účast na protiválečných demonstracích. Bylo jí však umožněno dostudovat na jiném pražském gymnáziu, kde odmaturovala v roce 1921. Poté chtěla studovat medicínu, ale nakonec dala na radu svého otce a přihlásila se na práva, která úspěšně zakončila v roce 1926. Angažovala se v boji za práva žen a v sociálních otázkách. Již během studií se stala členkou Ženské národní rady, v její zakladatelce Františce Plamínkové měla svůj vzor. Také se podílela na vzniku právnické sekce Sdružení akademicky vzdělaných žen. Po skončení studií začala pracovat na Ústředním sociálním úřadě, kde se postupně vypracovala na vedoucí odboru pro mládež. Byla též členkou Československého červeného kříže a dalších sociálních spolků. A krom toho se také stačila vdát za Bohuslava Horáka, kterého znala již ze studií.

S manželem a dcerou Janou

V roce 1929 vstoupila do České strany národně sociální, jejíž sociální myšlenky jí byly blízké. Chtěla pro ženy dosáhnout naprosté rovnoprávnosti, ale na druhou stranu jim chtěla umožnit výběr. Její hlavní myšlenkou v této oblasti bylo, aby ženy mohly pracovat primárně kvůli své vlastní seberealizaci, nikoliv z nutnosti uživit rodinu. Na druhou stranu, pokud by se žena chtěla realizovat v péči o děti a rodinu, mělo by jí to být umožněno a měla by být státem podpořena a zabezpečena právně i sociálně.

V důsledku mnichovské zrady byly vdané ženy pracující ve státních službách penzionovány. Důvodem byla potřeba uvolnit pracovní místa pro uprchlíky ze zabraného pohraničí. Milada Horáková začala aktivně pracovat v protinacistickém odboji, v němž patřila ke klíčovým osobám. Aktivně vyhledávala ilegální pracovníky mezi členkami již zakázané Ženské národní rady, zajišťovala tajné byty a získávala zpravodajské informace. Její odbojová činnost neušla pozornosti gestapa. 2.srpna 1940 byla zatčena a tvrdě vyslýchána za použití násilí. Bez úspěchu. Poté byla vězněna na Pankráci, v Terezínské pevnosti a v Lipsku. U soudu v roce 1944 se hájila sama, ostatně byla právnička a německy uměla výborně. Návrh prokurátora na trest smrti soud zamítl a odsoudil ji na 8 let káznice. Trest si odpykávala v ženské věznici v Aichachu, kde se v dubnu 1945 dočkala osvobození americkou armádou.

Po válce se vrátila do Prahy, kde se znovu setkala se svým manželem, dcerou Janou i širší rodinou. Vstoupila znovu do obnovené České strany národně sociální za niž byla ustavena poslankyní Prozatímního národního shromáždění. Obnovila také Ženskou národní radu, ovšem pod novým názvem: Rada československých žen. V lednu 1947 založila časopis Vlasta, který byl do roku 1989 jediným periodikem zaměřeném na ženské čtenáře a který si i po nástupu konkurenčních časopisů udržel pozici nejčtenějšího periodika pro ženy až dodnes. Byla místopředsedkyní Svazu osvobozených politických vězňů a i přes své výhrady k Sovětskému svazu se stala členkou Svaz přátel SSSR.

V roce 1946 kandidovala do Národního shromáždění za ČSNS a byla zvolena. Stala se členkou zahraničního a ústavněprávního výboru Národního shromáždění. Vystupovala značně kriticky vůči činnosti poválečných lidových soudů, práci v sociálních oblastech, hospodářství a zahraniční politice i vůči komunistické poslušnosti Moskevského diktátu. Kvůli tomu byla sledována StB, která už od konce války byla zcela ovládána komunisty. 

Po únoru 1948 se na protest sama vzdala svého poslaneckého mandátu. Z této doby pochází její výrok: "Já půjdu rovnou cestou." Následně byla odvolána také ze všech svých ostatních veřejných funkcí a vyloučena ze všech organizací, dokonce i z těch, jejichž členkou nikdy nebyla. Nastoupila opět do práce na Pražský magistrát, ovšem jen jako řadová referentka. 

Přestože měla možnost opustit zemi, neučinila tak. Po zkušenostech v odboji za druhé světové války považovala za nutné se i nyní zapojit do boje proti nepříteli. Udržovala kontakty s exilovými politiky, podporovala lidi, kteří chtěli emigrovat a celkově se angažovala v protikomunistickém odboji. A to se jí nakonec stalo osudným.

KSČ spolu s StB připravovali po vzoru Sovětského svazu akci, která by zastrašila všechny potencionální odpůrce nového režimu. Pro roli hlavního obviněného měli vytypováno několik lidí, z nichž si nakonec vybrali právě Miladu Horákovou, jako vůdkyni připravovaného spiknutí. 29.září 1949 byla zatčena. Spolu s ní bylo pozatýkáno dalších několik osob. O několik měsíců později začalo předem připravené divadlo - vše bylo již předem naplánováno a rozhodnuto. Byli obviněni z velezrady a špionáže. V rámci obžaloby také zazněly věty jako: nenávist k lidově demokratickému režimu, příprava puče a příprava teroristických útoků. Proces měl velkou publicitu, jeho průběh se projednával na stranických schůzích na všech úrovních a výsledkem byl zmanipulovaný dav. Na soud přišlo přes 6 tisíc rezolucí ze všech koutů republiky, žádajících co nejpřísnější potrestání, nejlépe trest smrti. Soud hlas lidu ochotně a rád vyslyšel, zvlášť, když k tomu měl příkazy ze Sovětského svazu. Padly čtyři rozsudky smrti, ostatní dostali dlouhodobé tresty odnětí svobody, někteří doživotí.

Ačkoliv někteří požádali prezidenta Gottwalda o milost, byla jim zamítnuta. Sama Horáková o milost nežádala. Místo ní to učinili jiní. Jednak její právníci, ale i několik významných osobností vč. Alberta Einsteina. Marně. Milada Horáková byla popravena oběšením 27.6.1950 v 5:35 na dvoře Pankrácké věznice. Poprava probíhala zvláště krutým způsobem a škrcení trvalo celých 15 minut, než konečně zemřela. Po smrti byla zpopelněna a její ostatky byly dobře ukryty zřejmě někde v Pankrácké věznici. V šedesátých letech byly urny s ostatky odpůrců režimu rozvezeny na různé hřbitovy po republice a některé dokonce zničeny. Co se stalo s těmi Miladinými se stále neví. 

V roce 1968 nejvyšší soud rozsudek zrušil, ale v důsledku dalšího politického vývoje už na rehabilitaci nedošlo. Rehabilitována tak mohla být až v roce 1990. Na památku její smrti byl 27.červen vyhlášen Dnem památky obětí komunistického režimu.

Busta před pankráckou věznicí

Zdroj obrázků a informací: Internet