Německá klavíristka, skladatelka a pedagožka to v životě neměla snadné. Její příběh by vydal na tlustý román. Je to příběh velké lásky, statečnosti, smutku a dřiny.
Narodila se do významné hudební rodiny v Lipsku. Její otec Friedrich Wieck byl uznávaným učitelem hudby a vlastníkem obchodu s piany. Její matka Marianne rozená Tromlitzová vynikala nádherným sopránem a často mívala sólové koncerty.
Již velmi brzy její otec rozhodl o Clařině budoucnosti: "Bude z ní zázračné díně." a tvrdě šel za svým cílem. Zpočátku to však vůbec nevypadalo, že by Clara mohla udělat hudební kariéru. Až do svých čtyř let nemluvila a rodiče se už začínali obávat, že je hluchá. Když se však potvrdilo, že má nejen sluch ale dokonce i hudební talent, skončilo její bezstarostné dětství. Přibližně v té samé době se rodiče rozvedli kvůli aférce matky Marianne. Pětiletá Clara zůstala v péči otce, který se sám ujal jejího vzdělání, které se prakticky omezilo jen hudbu. Hodinu klavíru střídá hra na housle, zpěv, hudební teorie, harmonie a kontrapunkt a vše završuje dvouhodinové praktické cvičení.
Otec doslova zuřil. I když si vážil Schumannova talentu, bylo zřejmé, že se klavírním virtuosem nestane. Poškodil si totiž jeden z prstů a to jeho klavírní kariéru ukončilo. Místo toho se věnoval nepříliš výnosnému komponování. Aby Claru ochránil vyrazil s ní otec na turné po evropských městech. Koncertovala v převážně v Paříži a Vídni. Ve svých 19 letech se setkávala s předními hudebníky své doby: Schubertem, Litzem, Paganinim, Chopinem... Rakouský básník Grillparzel po vyslechnutí jejího koncertu napsal báseň "Clara Wieck und Beethoven". 15.března 1838 byla jmenována Císařskou a královskou komorní virtuózkou, což bylo nejvyšší rakouské hudební ocenění.
Tou dobou už byla zasnoubená s Robertem Schumannem. Jak se však dalo předpokládat, otec svolení k sňatku nedal a tak museli čekat do plnoletosti. Snoubenci se rozhodli tuto situaci řešit soudem a podali si žádost o povolení sňatku. Soud se však vlekl dlouho, svolení získali až 1.srpna 1840, kdy už ho téměř nepotřebovali. Vzali se o měsíc později v den Clařiných 21. narozenin, což byl současně i den, kdy dosáhla plnoletosti.
Po svatbě Clara požádala svého otce o nějaké věno. Přestože většina jeho jmění pocházela z příjmů za Clařiny koncerty, otec jí odmítl vyplatit jakýkoliv podíl. Mladí manželé tak doslova vstupovali do společného života s "holými zadky", jak se dnes říkává. Jestliže jejich láska s odloučením a nepřízní osudu sílila, společný život byl naopak spíše neutěšený. Robert Schumann si nepřál, aby jeho žena koncertovala, jezdila na turné, dokonce ani aby doma cvičila. Potřeboval klid na své komponování. Přesto Clara koncertovat nepřestala, vlastně ani nemohla, byla to existenční nutnost. Někdo musel vydělat na živobytí pro početnou rodinu - měli 8 dětí. Její koncerty vynášely podstatně více, než Robertovo komponování. Svým způsobem jí vděčí i za svou slávu a věhlas, protože hrála i jeho skladby a tím je uváděla ve známost.
U Roberta se čím dál více začínala projevovat maniodepresivní psychóza k níž měl dědičné předpoklady. Není ani divu: ač sám byl poměrně slavný, přesto se netěšil takové popularitě, jako jeho žena. Poprvé se o sebevraždu pokusil už v roce 1833. Po druhém pokusu v roce 1854 byl na vlastní žádost umístěn do léčebna pro duševně choré. Období mezi těmito zlomovými roky bylo jako na houpačce. Robertovy deprese provázené apatií střídaly stavy hypománie během nichž vznikaly jeho nejlepší díla. V léčebně jej na doporučení lékařů Clara nenavštěvovala, údajně pro ni a její rodinu představoval riziko. První návštěvu jí povolili až po dvou letech, dva dny poté Robert zemřel.
I po smrti manžela se dál věnuje koncertování. Na svých koncertech dál propaguje dílo zemřelého manžela. Krom toho podporovala vydávání jeho děl. Vedle děl svého manžela propaguje i dílo svého přítele Johannese Brahmse. Jak děti pomalu odrůstají a osamostatňují se, zbývá jí více času na i vlastní komponování. V roce 1878 se stala první učitelkou klavíru na nově otevřené konzervatoři Dr. Hocha ve Frankfurtu. Svůj poslední koncert odehrála 12.března 1891. V posledních letech života je upoutaná na kolečkové křeslo a také přichází o sluch. Po záchvatu mrtvice umírá 20.května 1896 ve věku 76 let. Je pohřbená na Starém hřbitově v Bonnu po boku svého manžela.
Žádné komentáře:
Okomentovat